Tereza (41) i Honza (44) mají dobrodružné povahy. Své starší syny, Matěje (18) a Kryštofa (12) si pořídili v rané dospělosti, celý profesní život podnikali a honili se, jak sami říkají, za dokonalým dětstvím pro své milované ratolesti. Ve výsledku to ale znamenalo věčný shon, taxikaření mezi školou a kroužky a stresující snahu vydělávat dost, aby se dostalo na všechny tabulkové náležitosti moderní rodiny.
V roce 2015 do Rychtaříkovic dějství přibyly nové postavy: dvojčata Pepča a Jáchym. Kolotoč povinností se rozjel násobnou rychlostí a i přes velkou radost z rozrostlé rodiny převažovaly u Terezy a Honzy obavy, že jim děti vyrostou dřív, než si je stihnout užít. Postupně v nich tedy začaly hlodat pochyby, zda je konvenční život to, co je všechny opravdu udělá šťastnými. A pravdivá odpověď se nevyhnutelně přihlásila o slovo: tohle štěstí není. Celá rodina se tedy dohodla, že přehodnotí svoje priority a začnou trávit čas pohromadě. Na cestách. Jako dobrovolníci na ekofarmách. V obytňáku!
Pravidelné online zpravodajství o cestování v době Covidu přináší portál Hedvábná Stezka. |
Na svou první výpravu po Evropě jste se vydali na podzim roku 2018. Proč jste si vybrali cestování karavanem?
Původně jsme plánovali, že pojedeme rodinným autem a budeme bydlet na farmách. Jako dobrovolníci tam budeme mít byt a stravu a mezi farmami nám bude na cestování stačit auto. Pár měsíců před odjezdem jsme byli dobrovolničit na jedné farmě ještě tady v Čechách. Po šichtě jsme se vypravili na výlet a vrátili se domů později, než bylo původně v plánu. Hostitelská rodina už spala a my zůstali hladoví. Malé děti vůbec nerozuměly tomu, že pro ně nemáme nic k jídlu a velký kluci byli fakt naštvaní. Navíc jedno z dvojčat dostalo v noci ještě vysokou horečku a tím se to nepohodlí ještě zvýšilo. Tehdy vzniklo rozhodnutí, že pokud se chceme vydat s dětmi na takovou cestu, pojedeme obytňákem. Abychom jim vytvořili zázemí a byli schopni vždy uspokojit jejich potřeby, jako jsou hlad, žízeň, spánek, odpočinek, vlastní prostor. A byl to ten nejlepší plán. Naše cesta tím získala úplně nový rozměr.
Matylda, jak jste svému prvnímu karavanu přezdívali, se stala na 12 měsíců vaším domovem. Jaké to je se na tak malém prostoru pohybovat v 6 lidech?
My si nevědomky koupili ten nejmenší obytňák, co pro 6 lidí koupit jde. Vůbec jsme se v problematice totiž nevyznali. Přijeli jsme, líbil se nám a během pár minut byl prostě náš. Že existuje celá pestrá škála variant jsme zjistili až na cestách. Ale o to dobrodružnější zkušenost jsme získali. Na začátku nám chvíli trvalo, než jsme se sehráli: než jsme se naučili být spolu 24/7, rozdělili si role a úkoly tak, aby se nikdo necítil špatně… jakmile se zaběhl systém, zažívali jsme společně nejhezčí období vůbec. Všechno je na tom malém prostoru intenzivnější. Někdy naprosto úžasné a jindy taky třeba naprosto k zbláznění.
Poprvé jsme jako rodina fungovali takhle doopravdy společně. Měli jsme na sebe čas a fakt si to užívali. Poznávali jsme nové kraje a spoustu skvělých lidí, ale zároveň jsme si vychutnávali naprosto obyčejné věci: vaření, společné stolování, lenošení, povídání nebo i nicnedělání. Detailněji jsme se o soužití rozepsali u nás na blogu.
  |
Hlavní aktivitou vaší výpravy bylo dobrovolnictví na organických farmách, tzv. wwoofing. Jak to prakticky probíhá, když má dobrovolník s sebou malé děti?
Dobrovolnictví s dětmi je určitě specifické a je potřeba si předem s hostitelskou farmou domluvit, jak právě vybalancovat nejen počet lidí, ale vůbec celý proces. My jsme při oslovování nabízeli, že můžeme bydlet buď komplet nebo částečně v obytňáku, tedy že nepotřebujeme bydlení pro všech 6, a že nám stačí jen jedno jídlo denně. A pak už to bylo vždy dle konkrétní domluvy. Postupem času jsme si zvykli spolu bydlet v Matyldě, a tak jsme i přestali bydlení poptávat. Co se jídla týče, tak jsme občas i uvařili pro všechny my, nebo na jídlo hostitelům přispěli, případně jsme přidali den práce navrch. Práci jsme si dělili různě, ale obvykle se zapojili vždy dva dospělí a třetí se staral o děti. Často se ale nabízely práce, které se daly dělat i s dětmi a to bývala ta nejlepší varianta. Ostatně takové farmy jsme se snažili vybírat už online.
Co vám život na cestě přinesl? Zkvalitnily se vaše vzájemné vztahy?
Život na cestě nám přinesl opravdu mnoho, určitě každému i něco jiného. Od uspořádání si hodnot v životě a toho, že jsme chtěli dětem ukázat, že život může mít takovou podobu, jakou chtějí, po nové přátele, nové dovednosti nebo třeba to, že nebát se dělat věci jinak a nežít podle standardu ostatních je naprosto v pořádku.
Lepší vztahy byly snad tím nejsilnějším, co jsme získali. Cesta nás donutila naučit se mezi sebou komunikovat ve všech situacích, nenechat věci zametené pod kobercem, protože když vylezou ven v tom malém prostoru, je to fakt intenzivní. Naučila nás se doopravdy znát, tolerovat potřeby i nálady ostatních a umět si udělat svůj osobní prostor. A krásný bylo, jak si velký kluci vytvořili vztah k dvojčatům a oni jim to oplácí. Tohle pouto, myslím, už nikdy nikdo nepřetrhá.
Vašemu nejstaršímu synovi, Matějovi, bylo letos 18. Nebylo mu líto odjet od kamarádů? V tomhle věku už dost kluků přeci jen preferuje trávit čas s vrstevníky než s rodinou…
Naše velká výhoda je, že Matěj s námi tráví čas rád a na výpravu se vydat chtěl. V tu dobu chodil do prvního ročníku střední školy a nebyl tam moc spokojený. Rozhodl se tedy, citujeme, že větší nuda, než trávit nesmyslné hodiny v lavici, naše expedice určitě nebude!
Navíc my jsme na cestě potkávali spoustu fajn a zajímavých lidí, což si Matěj doopravdy užíval. Víc v tomhle směru asi strádal Kryštof. Ten na začátku bojoval s jazykovou bariérou a byl na to naštvaný. Pak ale se v angličtině zabydlel a na konci vyhledával každou příležitost se pouštět do konverzace. On strašně rád vaří a na farmách se na kvalitní jídlo skutečně dbá, tak pořídil kuchařku, kam si sbíral recepty z cest. Kdykoliv vznikla příležitost se k někomu přitočit do kuchyně, tak po ní skočil. A to mu zůstalo.
Kvůli výpravě jste museli přejít na domácí vzdělávání. Jak svou zkušenost hodnotíte? Není to příliš těžké? Jak pro vás jako učitele, tak pro kluky, kteří si musí sami začít tvořit režim a neustále se motivovat?
My jsme na cestě v domácím vzdělávání měli jen páťáka Kryštofa. Matěj si střední školu na rok přerušil. Po naší první zkušenosti obdivujeme všechny, kteří se pro homeschooling rozhodnout. Udělat dětem svačinu a poslat je do školy, ať zodpovědnost za jejich vzdělávání převezme někdo jiný, je totiž rozhodně mnohem snažší. Oba naši kluci chodili na svobodné školy a mají tedy naši důvěru, že dokážou vzdělávání ustát ve vlastních rukou. Na cestě do sebe všechno smysluplně zapadlo. Do učení jsme Kryštofa nutit nemuseli. Když měl den, že se učit nechtěl, tak se prostě neučil a jindy zase přišel s tím, že si buď něco vytvoří sám nebo že potřebuje s něčím pomoct. A tak jsme to po kouskách dopracovali až k úspěšnému zakončení ročníku a určitě nemáme pocit, že by měl ve vzdělávání nějakou mezeru. Matěj se po návratu už na bývalou školu nevrátil. Zapsal se na jinou střední, kde je ale i teď, po návratu, také v domácím vzdělávání.
Předtím, než jste obrátili život naruby, jste podnikali. Nejdřív 15 let v marketingu, poté ve zdravé výživě. Výpravu Matyldou jste financovali z úspor. Jak plánujete nastavit udržitelný finanční režim do budoucna, aniž byste museli vzdávat nově nabytou svobodu?
I tady to byla otázka nových životních hodnot, které jsme na cestě získali. Najít si hranici co a kolik toho vlastně potřebujeme. Před expedicí jsme shromažďovali a budovali vše, co konvenční společnost a dnešní doba předkládá za nutné. Ale zbývá pak čas a prostor na to doopravdy žít? Cítíme stále potřebu děti zaopatřovat, jen už ne je zahrnovat a naopak je učit měnit spotřební návyky a umět si vybrat, co je pro ně v životě skutečně důležité.
Na vánoce 2019 jste se na několik měsíců nastěhovali do Prahy. Vlastní dům pronajímáte, takže jste v dočasném útočišti. Na svém instagramovém profilu ale už ukazujete svůj nový dobrodružný domov! Prozradíte čtenářům, o co jde?
Už během naší expedice jsme se dohodli, že chceme jezdit dál. Že nás to spolu baví a že stále máme chuť cestovat, poznávat způsoby udržitelného života, celé to sdílet a předávat dál. Jen kluci si přáli větší obytňák a každý svou vlastní postel a dohromady jsme měli zálusk na něco nového. Vytvořit si něco podle svých představ a potřeb. A tak jsme koupili starý autobus Mercedes Vario, který jsme plánovali vlastníma rukama předělat na obytný speciál.
Plány nám bohužel překazila koronavirová pandemie, kdy jsme ze zkušeností našich přátel, kteří zůstali různě “uvězněni” na cestách a museli řešit opravdu náročné situace, usoudili, že naše plány je potřeba odložit na neurčito a s další cestou i budováním autobusu počkat.
Do cesty nám mezitím přišel úplně zateklý obytňák velmi podobný naší Matyldě. Přijali jsme výzvu a celý ho zrekonstruovali. Taková zkouška nanečisto. Ten už je nejen pro nás, ale rozhodli jsme se, že ho budeme půjčovat, aby si tenhle druh cestování mohli užít i ostatní.
Později se k obytňáku přidala i dodávka, která už není pro nás vůbec, ale naopak jsme dostali důvěru ji vybudovat pro někoho jiného.
A tak naše cestovatelské touhy tlumíme tvořením domovů na kolech, chystáme se pomalu pustit i do našeho autobusu a netrpělivě vyhlížíme konec krize a plnění si dalších cestovatelských snů.
Vaření v přírodě
Během plánování druhé výpravy přišla krize. Smím se zeptat, čeho se týkala?
To byl takový důsledek ponávratových událostí. My jsme plánovali návrat na pár měsíců, připravit novou cestu, pobýt chvíli s přáteli a rodinou. Vrátili jsme se do Svododné školy Praha, kam nás pozvali ať se staneme na tu dobu součástí jejich týmu. Bydleli jsme tam, pracovali, děti chodily do školy a školky, taková skvělá varianta všeho, co je nám blízké. Bohužel škola po dvou měsících zkrachovala a my jsme tak ze dne na den museli řešit docela komplikovanou situaci. A tak se stalo, že jsme museli přijmout následky ve velkém rozporu s naší představou návratu, kvůli čemuž se nám nedařilo najít shodu a řešení situace. Naštěstí nám zůstala společná vize, díky níž jsme po dvou měsících našli rozuzlení. A jak už to bývá, nakonec nás tohle problematické období zase jako rodinu posílilo.
Každodenní věci sdílíme na sociálních sítích, na facebooku i instagramu jsme jako @naruby.life. Na blog zase píšeme články o větších tématech. |
Na svých sítích i na webu se hodně věnujete udržitelnosti, nejvíce potravinám, minimalismu a domácnosti bez chemie. Proč jsou pro vás tyto oblasti tak stěžejní?
Jsou to témata, která nám dávají tím větší smysl, čím do nich pronikáme hlouběji. Celý ten systém udržitelnosti je fascinující a funkční koloběh, kdy někdy člověku zůstává rozum stát, jak jednoduché to může být, aby člověk jednal ohleduplněji nejen ke svému zdraví, ale k samotnému životní prostředí. Jako rodiče 4 dětí považujeme tohle téma opravdu za zásadní. Strávili jsme rok na evropských ekofarmách a hodnoty, které jsme si tím posílili, jsou pro nás už skutečně těmi základními. Srovnání jak konvenčního zemědělství s ekologickým nebo ještě lépe biodynamickým, tak toxické péče o domácnost s ekologickou, či nadměrného konzumerismu s tím, co je skutečně potřeba ke šťastnému životu, je pro nás tak logicky přirozené, že už ani nemůžeme jinak. A dává nám to takový smysl a každodenní radost, že to prostřednictvím sociálních sítí a dalších aktivit sdílíme dál.
Co byste poradili rodinám, které se taky cítí lapeny v kolotoči systému, ale kvůli hypotéce a dalším závazkům nevidí cestu ven?
Že každý máme svůj život a svoji cestu a není naší povinností řídit se zajetými stereotypy a tím, co od nás společnost očekává. Že je to o překračování vlastního strachu a pohodlí, vzdávání se jistot, ale pokud člověk touží dělat věci jinak, určitě stojí za to do toho jít. Jít si za svým snem. A hlavně nenechat se odradit strachy ostatních. Je někdy až s podivem, jak lidi dráždí, když člověk vystoupí ze zaběhnutého a dělá věci jinak.
Ve volném čase inspirujete ke změně i ostatní. Kde se s vámi dá potkávat a čerpat vaše zkušenosti?
Tady je to oboustranné. My máme velkou radost, že můžeme pro někoho být inspirací a zase naopak, od našich sledujících se nám dostává ohromné podpory. To nás vždycky utvrdí v tom, že i když nás to stojí spoustu energie a času, má to svůj význam naši životní cestu publikovat a naopak v těch těžších chvílích jsou slova našich sledujících velkou podporou.
