Podlesí. Království klidu, přírody, zvířat, tradic a náboženství |
Pomezí severovýchodního Polska a Běloruska nepatří na první pohled k cestovatelským hitům.
Nepatrně zvlněná krajina vesměs oko neupoutá, historickými památkami mezinárodní třídy neoplývá a je sem poměrně složité dopravní spojení.
Tento region však skrývá skvost, který za návštěvu rozhodně stojí. Bělověžský prales je jednou z nejhodnotnějších přírodních oblastí Evropy vůbec.
Ve stínu věkovitých dubů
Bělověžský prales je největší komplex přirozených listnatých a smíšených lesů v Evropě. Táhne se do dálav přes dnešní polsko-běloruskou hranici.
Na polské straně lze do nejcennější části lesa, chráněné jako národní park již od roku 1932, jen nakouknout, a to pouze v rámci procházky s průvodcem, ale i tak je to zážitek.
Vyrážíme ze středu osady Bělověž a po průchodu mohutnou dřevěnou bránou naše skupina, kterou tvoří asi deset Poláků a jeden Holanďan, pokračuje v šerém přítmí po sotva znatelné pěšince.
Ta se kroutí mezi obrovskými stromy, občas překračujeme padlé kmeny obrostlé mechem a choroši.
Kaple v Žolovém zakontku v Korytinách
Tuto část tzv. přísné rezervace (Obszar Ochrony Ścisłej) porůstá smíšený les.
K největším exemplářům patří duby. Jen v zamokřených terénních depresích, kde se tvoří rašelina, se porost trochu rozvolňuje a skrze koruny stromů je vidět nebe.
Prostě panenský les, kde je příroda zcela ponechána svému osudu už několik staletí. Procházíme jím asi dvě hodiny a kdybychom mohli projít celou rezervaci od severu k jihu, trvalo by to mnohonásobně déle.
Kde jsou ti zubři?
Zubra evropského (Bison bonasus), zdaleka nejznámějšího reprezentanta bělověžské fauny, jsme nepotkali. Máme-li věřit našemu průvodci, tak se to v letním období povede asi během jedné návštěvy z pěti.
O dost větší šance spatřit „krále pralesa“ je v zimě, kdy je terén přehlednější. I proto, na první pohled paradoxně, patří k hlavní turistické sezoně v této odlehlé a rovinaté krajině období Vánoc.
S jistotou lze v každé sezoně vidět zubra evropského o pár kilometrů dál, v malé zoo (Rezerwat Pokazowy Żubrów) umístěné při silnici asi tři kilometry za osadou Bělověž.
V ohradách se tu potuluje pár pěkných exemplářů, ovšem výběhy jsou dost rozlehlé, a tak si při pozorování pomáháme dlouhým objektivem.
Svatá hora Grabarka je největším poutním místem pravoslavných v Polsku.
Živočišný druh, který byl před necelou stovkou let kriticky ohrožen vyhynutím. A právě Bělověžský prales sehrál při záchraně zubra klíčovou úlohu.
Zubři žili v této krajině od nepaměti a jejich ochrana sahá staletí zpět. O zubrech se zmiňuje např. královský dekret z roku 1538, který mj. stanovil za nelegální skolení zvířete trest smrti.
Populace místních zubrů ovšem padla za oběť událostem první světové války, kdy celé stádo vybili němečtí vojáci. Teprve po roce 1929 začala reintrodukce, a to pomocí jedinců dovezených sem ze zoologických zahrad.
Návrat zubrů do volné přírody byl nakonec úspěšný a dnes se jich po Bělověžském pralese potuluje skoro tisícovka. Z toho asi polovina na polské straně.
Násilné vyhnání, válka i gulagy
Dramatický osud populace bělověžských zubrů počátkem 20. století ovšem není jedinou připomínkou toho, že se nacházíme v politicky citlivé krajině.
Ještě před vstupem do přísné rezervace jsme totiž prošli rozsáhlým parkem, který kdysi obklopoval zámek, jak napovídá jeho polský název Park Pałacowy.
Sem původně jezdili na honitbu polští panovníci, ovšem po dělení Polska koncem 18. století toto území připadlo Rusku a pak se tu občas objevovali ruští carové.
Palác sám nepřežil druhou světovou válku, a tak dnes v parku můžete spatřit alespoň malebnou dřevěnou vilu, postavenou v polovině 19. století pro grodenského guvernéra.
O kus dál si lze projít moderní budovu přírodovědného muzea.
Tradiční katolická kaplička v Korytinách.
A historický neklid je znát i při procházce osadou Bělověž. Malebné dřevěné domky jsou rozházené po délce asi čtyř kilometrů, ovšem žádný z nich není příliš starý.
Bělověž totiž zažila vyhnání polských rolníků po roce 1830 a přistěhovalí Rusové zase utekli před německou armádou za první světové války.
V důsledku paktu Molotov-Ribbentrop pak skončila na počátku druhé světové války většina zdejších obyvatel v sibiřských gulazích, později v okolí probíhaly tvrdé boje s partyzány.
Obyvatelé Bělověže zkrátka povlávali ve víru mocenských zájmů, až se z toho točí hlava. Svědectvím „linie styku“ jsou i dva kostely různých vyznání.
Pravoslavný chrám, výraznou cihelnou stavbu s pěkným ikonostasem, najdete přibližně ve středu obce, zatímco katolický kostel stojí na východním okraji Bělověže.
Když příroda nezná hranic
Centrum Bělověže leží jen asi tři kilometry od současné běloruské hranice a již několik let tady funguje turistický hraniční přechod pro pěší a cyklisty.
Návštěva běloruské části Bělověžského pralesa je rozhodně zajímavá, byť ne zrovna administrativně snadná, nutné je vízum i běloruské zdravotní pojištění. O jiném než legálním přechodu hranice vůbec neuvažujte.
„Čáru“ tu lemuje plot z ostnatého drátu, silně připomínající bývalou železnou oponu na západní hranici Československa a na hraniční linii pravidelně patrolují vojáci.
Na běloruské straně hranice se dnes rozkládá naprostá většina Bělověžského pralesa. I rozloha nejpřísněji chráněného území je na běloruské straně ve srovnání s polskou částí skoro desetinásobná.
Také návštěvnický režim je jiný. Běloruský park křižují asfaltové cesty vhodné pro pohyb na bicyklu a omezení kvůli ochraně přírody je tu méně než na polské straně.
V Anušíně si nadšenec vlastníma rukama postavil malý zámek.
Když se po dvouhodinové proceduře na hranici konečně otevírá brána v drátěném plotě, pohlcuje mě nekonečný les. Do obce Kamianiuki, jediné turistické základny běloruské části pralesa, zbývá 15 kilometrů pochodu.
Nebýt záblesků slunce, které se mezi vysokými korunami stromů pomalu blíží k obzoru, bylo by to dokonalé bezčasí. Nikde nikdo, jen občas se v lese mihne stín nějakého zvířete.
Chvíle odpočinku na hrázi Ljadského jezera ještě umocňuje pocit vytržení z prostoru a času, stejně jako krátký rozhovor s mladíkem v blízké osadě Ljadskije, čítající pár dřevěnic na pasece v lese.
Místní nechápou, kde se tu beru a co vlastně chci. Lezu na 40 metrů vysokou požární hlásku u osady, prý je to bezpečné. Zvlášť v posledním úseku ten pocit sice vůbec nemám, ale naštěstí nefouká a zvědavost je silnější.
Kukaň na vršku hlásky přesahuje nejvyšší stromy asi o pět metrů a vyhlídce nic nebrání. Pohled je to pěkně monotónní: nic než les v nekonečné rovině.
První pohoří směrem na východ je přece Ural, nějakých 2 500 kilometrů odtud. Karpaty na jihu leží trochu blíž.
  |
Posledních pár kilometrů do Kamianiuk se nakonec vezu gazíkem s pohraničníky. Druhý den křižuji běloruský prales na vypůjčeném bicyklu po solidně značených cestách.
Poprvé zastavuji u zubří ohrady, zdejší exempláře vyhodnocuji jako více „visitor-friendly“ než ty polské a poté u čtyřsetletého dubu následuje piknik u jezera, kde se otevírá scenérie jako ve Skandinávii.
Odpoledne se pouštím nazdařbůh k západu, cestička se zužuje až mizí docela. Nechávám bicykl opřený o strom a prodírám se dál pěšky.
Ne daleko, najednou se houština rozsvětluje, les prořezává průsek a jeho prostředkem se táhne plot z ostnatého drátu. Vida, tak vypadá vnější hranice Evropské unie. Ještě že příroda hranice nezná.
