Bez prstýnku ani ránu. Istanbul nejsou jen mešity a kebab, ale i horda flirtujících mužů

Vítejte na Balkáně. V zemích, kde ,pálí' politiky a kde ,zabíjecí kulturu' dráždí nevyzuté boty

Svou ochotu pomoc mi však všech deset místních, kteří mě postupně posouvali správným směrem, dokázalo již hned poté, co minibus po šílené jízdě bez pásů a s řidičovým prstem přilepeným na klaksonu zastavil kdesi v asijské části Istanbulu. „Do Besiktas jezdí lodě, já vám ukážu, kam jít,” přislíbila mi pomoc mladá žena.

Postel ve sklepě

Hostel se mi již podařilo najít bez větších obtíží. Ale přestože přespávání v nich patří k mým oblíbeným částem cestování, vyhlídka na postel ve sklepě, kam mě zavedl majitel hostelu mě v první chvíli (a ostatně i v těch dalších) příliš nenadchla.

Po stopách krevní msty bez čórek a mafie v patách. Albánie láká na historii i přírodu

V hostelu se mi nicméně podařilo narazit na dva Rusy, se kterými jsme si povídali především o poměrech, které panují u nás i u nich. „Moskva je jako jiný stát, nesrovnatelně bohatší,” potvrdili mi, co jsem už od Rusů slyšela mnohokrát.

Vedle nich jsem se dala do řeči i se sedmnáctiletým Elenem, Kurdem, který se rozhodl odstěhoval z rodného Arbílu a přespávat po tureckých hostelech. „Raději budu bez vzdělání, než abych vyrostl ve společnosti, s jejímiž hodnotami nesouhlasím,” řekl mi.

„Když jsi muž a je ti přes dvacet, společnost očekává, že se oženíš. Budeš mít svatbu, kam pozveš na pět set hostů. A to jen abys ukázala, jak seš super. U nás jsi buď svobodná, nebo vdaná, nic mezitím neexistuje. Nemluvě o tom, jaké má žena postavení ve společnosti, to je prostě špatně,” prozradil mi. Při jiné z mnoha příležitostí mě pobavil svým konverzačním tónem, když mi sdělil, že se mapu Evropy naučil především v době, kdy plánoval ilegálně překročit její hranice. „V Turecku se mi ale zalíbilo, a navíc nechci mít status uprchlíka,” vysvětlil mi, proč se rozhodl od původního plánu upustit.

Ahoj, ahoj!

Pro návštěvu Istanbulu jsem se nadchla teprve letos, když jsem po balkánských cestách zatoužila objevit jinou kulturu. Hned druhý den jsem se proto rozhodla vydat do patrně nejznámějších turistických míst, které Istanbul nabízí, muzeum Hagia Sofia a Modrá mešita. Hned zkraje mě odchytil jeden z místních průvodců, který mě upozornil, že pro turisty se mešita otevře zase za dvě hodiny.

Po odpovědi na otázku, odkud jsem, se mě s nadšeným Ahoj, ahoj, zeptal, zda to znamená: Jak se máš. S typickou tureckou samozřejmostí se hned zajímal, zda si spolu dáme oběd, respektive já oběd a on vodní dýmku. Podobně suverénní byl také číšník v jedné z místních restaurací i pán, co si přisedl na jednu z laviček okolo Paláce Topkapi a po úvodní větě, zda je to polština, co čtu, se rozhodl s každou další větou ignorovat můj osobní prostor víc a víc. S pokřiky místních prodejců a nutností zahalit si v mešitě vlasy jsem dospěla k názoru, že mi jiná kultura zase na nějaký čas stačila a do Istanbulu se patrně nevrátím dřív, než se snubním prstýnkem na ruce a manželem po boku.

Zastavil vlak a s jídlem přispěchala celá ukrajinská vesnice. Cestování po trati je zde zážitkem

Protože obvykle nezůstávám na jednom místě, ale nejvíc mě na cestování baví právě přesuny, rozhodla jsem se hned další den po obhlídce Velkého bazaru k návštěvě jednoho z Princových ostrovů Heybeliady. Přestože jsem čekala pláže, dočkala jsem se především vysokých ostnatých drátů, kamer a nápisů Zákaz focení a Ministerstvo obrany. „Je tímhle směrem nějaká pláž?” zeptala jsem se nakonec jednoho z místních kluků u stánku s občerstvením. Kromě pozitivní odpovědi jsem dočkala i typické turecké reakce, zda jsem tu sama a zda za mnou může na tu pláž přijít si povídat. Společnost mi ale nakonec dělal mladý pár, který na místě točil své svatební video.

Zuřiví psi a deštník jako štít

Pro svůj další výlet jsem si vybrala rybářskou vesnici Anadolu Kavağı, která měla být podle jednoho z internetových průvodců ideálním jednodenním výletem. Namísto toho prohlídka vesnice zabrala sotva patnáct minut, z čehož si polovinu doby vyžádala odmítnutí na adresu jednotlivých restaurací. Ačkoli jsem se rozhodla strávit zbytek času do odjezdu lodě procházkou na nedaleký hrad, místní pouliční psi mě přesvědčili o opaku. Od vyceněných tesáků, zuřivého štěkotu a nepřátelských pohledů mě nakonec zachránil obyčejný deštník, který jsem použila jako štít. Přesto jsem si netroufla probojovat se skrz a raději rychle zamířila zpět do vesnice sledovat místní ruch.

Ke zpáteční cestě jsem využila jednu z veřejných lodí a zároveň si tak splnila jednu z turistických „povinností”: výlet skrz Bosporský průliv.

Dvacet škeblí

Poslední den před odjezdem jsem se rozhodla vrátit zpátky na trh, tentokrát na egyptský bazar, známý také jako bazar s kořením, jehož prohlídka mi připadala jako minové pole skládající se z výkřiků jednotlivých prodavačů snažících se upoutat pozornost turistů. Po přibližně dvaceti excuse me, hello lady and hey, princess, jsem usoudila, že turecké nátury bylo pro daný den až příliš. Odpoledne jsem proto znovu vyrazila na Princovy ostrovy, tentokrát jsem zvolila jeden z těch menších – ostrov Kinaliada. Na jedné z kamenitých pláží jsem objevila zapomenuté plastové lehátko a zbytek odpoledne strávila čtením Hry o trůny a opalováním.

Svůj výlet plný přehmatů a bloudění jsem zakončila dohadováním s prodavačem, že twelve neznamená dvacet, ale dvanáct, abych si následně stejně odnesla dvacet škeblí a jeden citrón k tomu.

Jinými slovy, pokud si libujete v dohadování a smlouvání cen nebo vám chybí trocha pozornosti, návštěvu Istanbulu nelze (s deštníkem v ruce) než doporučit.