Bratislava na rozhraní: Co v průvodci není

Na pohled, který jsem měl z okna svého bratislavského bytu kousek od Bratislavského hradu, nikdy nezapomenu. Ze stráně, na níž zrálo v letním parnu vanoucím z uherských rovin báječné víno, jsem měl výhled do tří zemí a tu čtvrtou jsem tušil v nevelké dálce. Vpravo Rakousko, vlevo Maďarsko, před oknem v noci kouzelně blikající bratislavské sídliště Petržalka, pod nohama Dunaj rozlévající se na obzoru do šířky Gabčíkova, které z mého okna vypadalo jako jakési počínající moře. A proti proudu, tam, kde se řeka Morava slévala pod Děvínem na okraji Moravského pole s Dunajem, mohl člověk tušit rodné Česko, vzdálené méně než vrcholky Bezdězu při pohledu z Polabí.

Most, kvůli kterému zmizela stará židovská čtvrť – za ním Petržalka a jen kousek dál Rakousko.

Bratislava je jediné hlavní město, které se dnes, díky Evropské unii, rozrůstá přirozeně přes hranice. Rakouské a maďarské vesnice se mění v předměstí Bratislavy, když si v nich tisíce Bratislavanů kupují domy a staví nové "slovenské čtvrti".

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

A proti proudu Dunaje se podobně přirozeně Bratislava propojuje s Vídní, do níž je to dnes po dálnici stejně daleko jako z východního konce Prahy na západní, možná dokonce blíž. Bratislava se tak přirozeně a nenásilně vrací k městu, jímž byla před necelým stoletím, kdy sem z Vídně jezdila tramvaj. K německo-židovsko-maďarskému městu, v němž se mluvilo německy, říkalo se mu Prešpurk a čeští sokolové a legionáři ho museli vojensky dobýt a okupovat, protože slovenského na něm v roce 1919 nebylo téměř nic.

PRŮVODCE VELKOMĚSTY: Paříž, Londýn, New York, Vídeň, Barcelona...zažijte města jinak. Tipy, které si v průvodcích nepřečtete, najdete ZDE

Dnešní Bratislava, která se krátce po obsazení Čechy měla jmenovat Wilsonovo Město (po americkém prezidentovi, jehož mírové podmínky umožnily vytvoření Československa), se k těmto svým kořenům vrací. A právě v tom je nejspíš její největší kouzlo: v příjemně srozumitelné slovenštině k vám znovu promlouvá její vídeňská, uherská, česká či čechoslovakistická, a když trochu zapátráte, tak i zmizelá židovská duše. Slovanství, germánství i maďarství se tu setkávají na jednom místě a vytvářejí něco, co jinde v Evropě nenajdete.

Omlouvám se všem, kteří historii zrovna nemusí, ale myslím, že tohle všechno je dobré vědět, protože pak vám bude hned jasné, že když jedete do Bratislavy, tak nejedete jen do "hlavního města Slovenska", které část Čechů považuje jen za takové druhé Brno, donedávna navíc chudší a ošklivější. Jenže to už léta neplatí. A Bratislava je ztělesněním obrovského civilizačního skoku, který za posledních deset let Slovensko udělalo. Pro ty z vás, kteří tu oněch deset let nebyli, to bude najednou úplně jiné a nové město.

Začneme od toho nejhezčího, od Starého Města. To je koncentrátem německo-uhersko-židovské kultury, byť je dnes obývané hlavně Slováky. Procházku lze začít třeba u Michalské brány.

Michalská brána otevírá cestu k půvabnému Starému Městu, které oproti Praze nepatří turistům, ale místním.

Michalská ulice a na ni navazující Venturská a vlastně celé Staré Město je od pozdního jara do brzkého podzimu jedním velkým barem, restaurací, tím, čemu se tu dřív říkalo korzo. Oproti Praze zde však stále nevládnou turisté, byť i těch přibývá, ale Slováci, kteří nadevše milují, když se tu po večerech mohou setkávat s kamarády a známými.

Venturská končí na Hviezdoslavově náměstí, které je opravené do své předválečné krásy. Na jeho konci je stará budova Slovenského národního divadla, kam se dnes za operou jezdí ze sousední Vídně. A pokud chcete v Bratislavě bydlet stylově, měli byste zvolit hotel Carlton, mohutnou prvorepublikovou budovu vedle Národního divadla, která ještě před deseti lety chátrala, ale dnes je z ní opět nejlepší a také nejdražší hotel ve městě.

Slovenské národní divadlo. Na programu: Predaná nevesta.

Samozřejmě, dominantou města je Bratislavský hrad, ale zkuste se raději vydat po stopách bratislavských Židů. Bohužel, most SNP, s proslaveným létajícím talířem, zničil velkou část židovského města a podhradí. O barbarství komunistů se můžete přesvědčit na Rybném náměstí, kde je alespoň na obrázku uchovaná velkolepá synagoga, která musela ustoupit mostu a na něj navazující magistrále. Pár zbylých uliček v podhradí má příjemnou středověkou atmosféru. Především Vydrica, která před sto lety patřila k židovské čtvrti, je kouzelným místem oblíbeným studenty.

Hotel Carlton. Tady se údajně za války scházel komunista Husák s fašistou Machem, aby popíjeli slivovičku.

Nedaleko ulice Královské údolí je pak monumentální hrobka a památník rabína Chatama Sofera, jednoho z nejproslulejších evropských rabínů 18. a 19. století. Pod hradem je také židovský penzion Chez David s vyhlášenou košer restaurací. Pokud se chcete o významné židovské komunitě dozvědět víc, navštivte Židovské muzeum v Židovské ulici číslo 17.

Zajímavým cílem jsou také paláce na sever od Starého Města. Ty si nechala postavit uherská šlechta. Dostanete se k nim podchodem na Hodžově náměstí, který je připomínkou toho, že i Bratislava měla mít metro, ale zůstalo jen u tohoto podchodu. Přímo na Hodžově náměstí je také prezidentský palác, který za Rakouska-Uherska patřil jednomu z habsburských arcivévodů. Jeho zahrada patří k nejhezčím bratislavským parkům a je celá přístupná.

Slavná vinařská obec Pezinok jen kousek od Bratislavy.

Ale dost historie. Bratislava se během uplynulých let stala po Praze druhou nejbohatší metropolí postkomunistické části Evropské unie – a to jí dodává sebevědomí.

Asi půl kilometru od Starého Města po proudu Dunaje vznikl kolem nové budovy Národního divadla moderní nákupní areál s náměstím, kterému vévodí obrovská socha Milana Rastislava Štefánika, nad níž se na pylonu vypíná český lev. Travnaté nábřeží umožňuje, aby se člověk téměř dotýkal řeky, a v místních restauracích se především za teplých večerů báječně popíjí a povídá. Je tu draho, noblesně a klidno.

Centrum Bratislavy se od jara do podzimu proměňuje v jednu velkou zahrádku.

To, co je na Bratislavě nejlepší, snad kromě letních nocí v zahrádkách restaurací na Starém Městě, je její okolí. A každý směr je skvělý. Na severovýchod leží svahy Karpat poseté vinicemi a malými vinařskými městečky: Svatý Júr, Pezinok a Modra. Kousek od nich je další "bratislavský poklad", vesnice Chorvátsky Grob, kam se jezdí na pečené husy, které před sto lety milovala celá Vídeň. A pokud nechcete tak daleko, stačí si městským autobusem vyjet na Kamzík, vrchol Malých Karpat. Najednou uprostřed přírody a v zimě si tu můžete i zalyžovat.

Pečené husy mají ve vesnici Slovenský Grob staletou tradici.

Když se vydáte podél Dunaje po petržalské straně, můžete po bruslařské a cyklistické stezce ujíždět mnoho kilometrů po břehu řeky lužními lesy. Nechybí tu hospůdky nebo půjčovny bruslí.

Dalším skvostem, k němuž se dostanete městskou dopravou, je Děvín, zřícenina mohutného hradu na soutoku Moravy a Dunaje. Pár set metrů od něj se můžete posadit na mořskou pláž; mnoho set tisíc let starou pláž. Na vrchu zvaném Sanberg, který se zdvihá nad tokem Moravy, se těžil písek. Tak došlo k odkrytí oné dávné pláže, kde lze dodnes v písku najít zkamenělé mořské mušle.

A nakonec je tu i "rakouské okolí" Bratislavy. Pár kilometrů proti proudu Dunaje leží nejen krásné středověké město Hainburg, ale také mohutné vykopávky římského města Petronell-Carnuntum se skvělým muzeem a spoustou akcí pro turisty. Rakouské příhraničí je také protkáno krásnými cyklostezkami, které vás po několika hodinách dovedou k několik desítek kilometrů dlouhému Neziderskému jezeru, kde se rodí nejlepší rakouské červené, voda je tu v létě teplá jako v Egyptě a díky přírodní rezervaci i čistá jako v Alpách. Jsou zde i nové, vpravdě obrovské a luxusní termální lázně. Jejich levnější slovenskou, ale stále velice slušnou obdobu najdete u písečných Seneckých jezer, patnáct minut po dálnici z Bratislavy směrem na Trnavu.

Z "maďarských předměstí Bratislavy" stojí za návštěvu Mosonmagyarórvár, středověké město s hezkým zámkem a – jak jinak – termálními lázněmi. Ty ostatně vyjdou cenově nejlépe.

No a abychom nezapomněli, je tu ještě jedno předměstí Bratislavy – Vídeň. Vzdálená hodinu po Dunaji rychlolodí, půl hodiny autem nebo každou chvíli jezdícím vlakem či pár hodin na kole po cyklostezce, která vede rakouským národním parkem až do centra rakouského hlavního města. Myslím, že takhle nějak vypadá srdce střední Evropy.