Psychologové tvrdí, že fenomén adrenalinové turistiky se zaměřením na války a katastrofy je jen odrazem deviantní blahobytné znuděnosti současného západního světa. Jedním z takových míst je Černobyl.
Ukrajinská jaderná elektrárna Černobyl explodovala 26. dubna 1986. Dnes kolem ní vede „mrtvá zóna“, do které spadá i „město duchů“ Pripjať. Ve městě zůstalo vše, co si s sebou člověk ve spěchu a strachu nikdy neodnáší.
Do zóny i „města duchů“se lze dostat poměrně snadno. Stačí slušná dávka otrlosti, trocha peněz a povolení (o které je nutné požádat ještě před cestou).
Jak je to s radiací?
Do černobylské oblasti vyrážejí expedice z Kyjeva doprovázené ukrajinským průvodcem. Před prohlídkou dostane každá skupina vojenský dozimetr (přístroj, který měří radioaktivitu). A tím začíná šílenství v podobě honby za neviditelnou atrakcí – radioaktivitou. Každá výprava trvá nejdéle pět hodin. Ani za teplého počasí není dovoleno nosit letní oblečení – každý návštěvník musí mít dlouhý rukáv, kalhoty a uzavřenou obuv. V zóně je navíc zakázáno kouřit, jíst i pít.
V Černobylu dodnes pracují tisíce zaměstnanců. Avšak „dobu spotřeby“ mají díky pravidelným kontrolám jasně stanovenou. Hranice radioaktivity v těle pracovníků nesmí přesáhnout dva rentgeny. Poté jsou propuštěni bez jakéhokoli nároku na odstupné či rentu. V nejvíce zasažené oblasti, bezprostředním okolí Černobylu, přesto žijí lidé i zvířata. Daří se zde skvěle například koni Převalského.
Příběhy z Černobylu |
Na některých místech jsou hodnoty radiace nad očekávání nízké, pouhé dva mikrorentgeny (μR/h) za hodinu. Před „vražedným“ čtvrtým reaktorem je hodnota 9000 μR/h. Největší radioaktivitu lze zaznamenat na místě bývalého autodromu v lunaparku, kde bylo celých 11 000 μR/h. Tato hodnota působí dramaticky, ale je běžně používaná v rentgenologii. Po prohlídce musí každý projít speciálním přeměřením detekčním rámem. Pokud by návštěvník měl v těle více radiace než 500 rentgenů, nesměl by opustit zónu.
Město duchů
Město bylo v roce 1970 postavené na zelené louce pro pracovníky elektrárny a jejich rodiny. Bezprostředně po výbuchu byli obyvatelé Pripjati evakuováni jednou stranou města. Z druhé strany nastupovala armáda a likvidovala jídlo a domácí i volně žijící zvířata, aby nedocházelo k šíření radiace. Procházet městem, kde bylo vše živé umlčeno při „genocidě ozářených“, městem, kde není slyšet ani ptačí zpěv, je velmi stísňující.
Hračky, sešity, boty, zbytky oblečení a dokonce i protichemické masky. To vše ve městě zůstalo. Nejděsivější prohlídku představuje návštěva školy. Dětské výkresy, knihy a učebnice, převrácené knihovny a panenky ležící v blátě. Jakoby se zde ještě včera učily děti.
Návštěva černobylské oblasti je opravdu adrenalinová turistika. Je na každém, jestli toto místo vnímá jako památník obětem a varování nebo se deviatně kochá, protože je znuděný blahobytem.