Česká hospoda je tady stále plná a všem nám říkali Dubček, líčí Čech

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
U mě v podstatě o přestěhování nešlo. Měl jsem povolení ke studiu ve Frankfurtu nad Mohanem na dva roky a mezitím přišel 21. srpen 1968. Bylo brzy zřejmé, že o zahraniční studenty české autority nestojí. To se později ukázalo, když jsem se oženil s německou občankou z Kasselu. Tehdejší Obchodní mise ČSSR mě velmi ochotně informovala o možnosti požádat o vystěhování. Od Němců jsem byl všude přijímán velmi vstřícně a pro zjednodušení jejich komunikace se zdejšími Čechy, nám všichni říkali "Dubček". V jedné rodině, kam jsem byl pozván na večeři, se mě dokonce zdvořile zeptali, zda se u nás také jí příborem. Moji odpověď zde opakovat nechci, dnes bych byl jistě méně uštěpačný. Zpočátku jsem pracoval jako pomocník v jídelním voze. Nikdo z lidí, které jsem tehdy poznal, nemohl pochopit, že něco takového vysokoškolák dělá. Po dvou měsících začal zimní semestr na univerzitě, přestěhoval jsem se z ubytovny pro železničáře do studentské koleje a začal se studiem tentokrát v němčině.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Zdejší zvyky od zvyků v naší rodině příliš neodlišují. Na jednu věc jsem si dodnes nezvykl, když se s někým pozdravím měl bych mu nejen podat ruku, ale také říci: "Dobrý den pane/paní" a pak má následovat příjmení. Takřka nikdy se mi nezdaří na to myslet včas. Asi u 20 procent odsunutých Němců se setkávám ještě dnes s agresivitou. Velmi rychle jsem také pochopil, že náboženství zde je vysoce ceněno, takže si dávám pozor na své výroky.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Do Česka se nevrátím, protože jsem po 46 létech příliš "pozápadoevropštělý" a těžko bych se v mém věku přeorientoval. V celé západní Evropě jsou lidé – i konzervativci – velice sociální a velmi mnozí jsou tolerantní a zdvořilí. Navíc se mě v Česku velice dotýká, že mluvím-li oběma jazyky, tak jsem pro Čechy automaticky Sudeťák a pak si přeji, aby mi raději nadávali v Německu naši bývalí krajané. Nejvíce mi ale vadí, že mnozí lidé v Česku závidí všechno všem. Pro mne je to zcela nepochopitelné, protože jsem sám za mých 29 let života doma nic takového nezažil.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Z jídla mi nic nechybí, protože když si na něčem chci pochutnat, tak si to uvařím a nebo si zajdu do "Bauernschänke" v naší obci. Tam mají českého kuchaře a ten umí všechno. Je to velmi atraktivní i pro Němce, takže má hospodu denně nabitou.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
S mojí dcerou jsem mluvil dlouho česky, ale odpovídala jen německy. Dnes ještě rozumí, ale stále nic neumí říci. Můj syn neměl rád, když jsem s ním chtěl mluvit česky. Teď mu to dosti chybí. Je anglicky píšícím žurnalistou a jeho britští kolegové, kteří kdy pracovali v Praze nebo Moskvě znají oba jazyky bez přízvuku a můj syn -  zde se říká -  „kouká do roury“. Když čtu české noviny a nebo v Praze poslouchám zprávy, tak jsem zděšen z anglismů, které mi připadají opravdu stupidní. Není váš i za komunistů osvědčený Ústav pro jazyk český schopen zakročit proti trapnostem typu: developer, summit, deviant ...a jiným filologickým zvěrstvům? Dále se rád pochlubím tím, že snad i díky mé činnosti se zde pomalu prosazuje názor, že "Sudetenland" je "země", která nikdy legálně neexistovala. Mnozí odborníci již používají slova "Deutschböhmen". Sudetští Němci jsou pak apostrofováni jako lidé, kteří ČSR neakceptovali a dnes stále ještě uplatňují nároky na návrat do země, kterou neuznávají za svou vlast. (Sudety uznávají, ale Česko ne) Proto mě velice zaráží, že tento název se ještě v Česku často používá.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Zásadně říkám, že jsem z Prahy. Tu zde znají všichni. Kdybych měl pojmenovat stát, musel bych říci, že jsem z Československa. O Česku tady nikdo nic neví. I s národností mám potíže, protože je to všude celkem neobvyklé míti dvě. Sám se cítím Čechem i Němcem. Nejde o to, že by mě všichni Němci akceptovali. Spíše jsem já akceptoval je, protože jsou mnozí z nich mými velice dobrými přáteli. Jsou mezi nimi také Britové, Američané, Francouzi, Švédové, Nizozemci, Poláci, lidé z Afriky a také několik Rusů. Těší mě, že si mohu s nimi popovídat v jejich jazyce a oni se většinou tváří, jako bych to uměl bezvadně a tak jsem spokojen.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
O politiku se zajímám jako politolog a historik moderních dějin velmi intenzivně. Několik let jsem byl i politicky aktivní v mikrokosmu městečka, ve kterém žiji. Zdejší politická kultura se od české bohužel velmi liší. Zdvořilost, respekt, neúplatnost, pravdomluvnost jsou zde jevy zcela běžné. Dojde-li k nějakému přestupku proti těmto zásadám, dojde k drastickým důsledkům. Příkladem je zde odstoupení presidenta Wulfa. I jako starý člověk stále ještě doufám, že Češi jednou zažiji jako Masarykovu demokracii, která bude světovou veřejností uznávána  za morální velmoc.