První pocity po procházce centrem Astany, města uprostřed kazachstánské stepi, jsou podivné. Na jedné straně obří stavby roztodivných tvarů rozházené po takřka nekonečné ploše, o kterých člověku instinkt napovídá, že do střední Asie jaksi nepatří, na straně druhé spousta zeleně a kromě mnohaproudých silnic taky širokých chodníků a cyklostezek.
Centrum města sice vzbuzuje pocit nedokončenosti a prázdnoty, zároveň ale jen o kus dál jezdí nacpané autobusy a nákupní střediska jsou obsypaná lidmi. „Měl jsi to tady vidět před pár lety, to to tady bylo prázdné,“ říká kolega, srbský novinář, který Astanu navštívil už dříve, a místní přitakávají.
Moderní architektura se rozrůstá hlavně na levém břehu řeky Esil, byť postupně proniká i na druhý břeh, kde stálo původní město. To se nejprve jmenovalo Akmolinsk, podle kazašského akmola, což znamená něco jako bílý hrob; později byl název změněn na Celinograd, což by šlo přeložit asi jako město panenské země, a dnes tedy Astana, což je prostě kazašsky hlavní město.
