Do toho všeho probíhají na univerzitě závěrečné zkoušky s hromadami papírování. Studenti mě po nich zvou na rozlučkové obědy a večeře, neboť rozloučit se bez jídla je v Číně nemyslitelné. Roční příkoří, testy a náročné požadavky jsou zapomenuty a ze vzpomínek studentů nabývám pocitu, že náš společně strávený akademický čas byla jedna veselá party, na které jen tak mimochodem pochytili pár českých slov. Největší oblibě z nich se těší ježišmarjá a šup šup.
  |
Pár studentů se chystá od podzimu na roční stáž do Prahy a více než desítka uspěla při přijímačkách do bakalářského studia češtiny pro cizince na Karlově univerzitě. Blaží mě to, i proto, že můj čas a energie neodlétly naprázdno do horkého pekingského vzduchu. Tak si říkám, že s mou vyhořelostí to nebude tak zlé. Na moje poslední zdejší dny přiletěl syn, který mapuje nejen místní galerie, a nestačí se divit, jak jsou Číňané společenští a všude se s ním dávají do řeči. Neodradí je obvykle ani to, že umí čínsky jen pozdravit.
Měli jsme spolu takřka poetický večer, když jsme vyrazili na procházku do hutongů, tradičních úzkých uliček s přízemními šedými domečky. Když jsme se propletli těmi turistickými, kde se prodává i pražský trdelník, dostali jsme se do těch opravdových, kde to stále žije postaru. Před domečky bují společenský život, hrajou se různé stolní hry nebo se jen tak klábosí. Anebo se taky s umělohmotným lavórem myje venku hlava.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do loňského léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září minulého roku pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Jeden domek byl předělán na útulnou hospodu s malým posezením venku, které doslova lízala auta snažící se jednosměrně uličkou protáhnout. Žízeň byla veliká, tak jsme i my zabrzdili. Společnost nám dělali přes ulici britští konzumenti piva, o jejichž výkonosti svědčila řada prázdných láhví vůkol. Dali jsme si čepované (v horku bylo měřítkem kvality jen jeho vychlazení) a zevlovali. Po setmění přišel hospodský a k našemu překvapení pustil improvizovaně umístěný projektor, plátnem byla šedá protější stěna hutongu, na které za chvíli pochodoval svou nezaměnitelnou chůzí Charlie Chaplin. K tomu anglické a čínské titulky. Ač se nám vůbec nechtělo, po druhém pivu jsme pokračovali v cestě hutongy. A i dál to bylo jako vystřižené z Felliniho filmů. Na každém volném prostranství to žilo, promenádovalo se, děti jezdily na blikajících inlinech a samozřejmě se ve spoře osvětlené tmě tančilo a muzicírovalo.
ČÍNSKÝ ŠOK: Italská čtvrť a cukrovinky na špejli. V Tianjinu duchem doma |
Když mi studenti na začátku mého pobytu přáli, ať si užiju společenského života na náměstích, nevěděla jsem, o čem mluví. Mylně jsem se domnívala, že „strana a vláda“ organizujou společně trávený kolektivní čas. Než jsem pochopila, že jsou obyvatelé čínské metropole bytostně společenští a trávit čas společně jim dělá náramně dobře. Setkávají se v parcích a na náměstích, cvičí spolu a tancujou. Kdo jde kolem, třeba i cestou z nákupu nebo z práce, může se přidat. Malí, tencí, velcí, staří i mladí.
Je to jedno z pekingských specifik, které mě překvapuje dodnes a ráda se ho účastním jako pozorovatel. Na co jsem si ještě však nedokázala uspokojivě odpovědět, je to, proč příslušník téměř jeden a půl miliardového národa rád tráví své večery opět mezi lidmi….
