Francie se bojí druhé vlny epidemie. Kdo může, pracuje z domova, říká Češka

Lidovky.cz: Jak vypadá současná situaci v Paříži? Mají lidé dostatek ochranných pomůcek?
Epidemie koronaviru měla v Paříži a celé Francii velmi vážný průběh. K 10. květnu bylo ve Francii registrováno 139 063 potvrzených případů a 26 380 úmrtí na virus covid-19. I když počet obětí a nově nakažených každý den klesá, stále je hospitalizováno přes 22 500 lidí a z toho téměř 2800 na jednotkách intenzivní péče. Co se týká počtu nakažených, lze předpokládat, že se nejedná o kompletní čísla. Počet potvrzených případů závisí na počtu provedených testů a vzhledem k jejich nedostatku jsou ve Francii testováni jen rizikoví pacienti ve vážném stavu. Logicky tedy ani v počtu obětí nejsou zahrnuti netestovaní lidé.

Profesionální ochranné pomůcky jsou státem rezervované pouze pro zdravotnický personál a jako v celé Evropě, i ve Francii jich byl zejména zpočátku epidemie nedostatek. Nošení roušek na veřejnosti není ve Francii na rozdíl od České republiky povinné, takže běžná populace nemusí nedostatek ochranných pomůcek tolik řešit. Je to ale velký problém pro všechny pracovníky v nezdravotnických profesích, kteří jsou z povahy své práce více exponovaní, a tudíž v ohrožení, jako jsou prodavači, doručovatelé, řidiči a mnoho dalších. Počáteční nedostatek materiálu se ale postupně zmírnil a dnes se mi zdá, že už jsou základní pomůcky relativně dobře dostupné. Některé radnice dokonce svým obyvatelům zdarma distribuují roušky do poštovních schránek.

Lidovky.cz: Jak se lidé staví ke celorepublikové karanténě? Jak lidé k opatřením nařízeným vládou přistupují?
Celostátní karanténa a zákaz vycházení platí ve Francii od 17. března. Povolenou výjimkou jsou cesty do práce, ze zdravotních důvodů, tedy k lékaři nebo k péči o blízké, na nákup nebo krátkou vycházku. Počáteční nepochopení vážnosti situace a nedisciplinovanost mnohých vedly vládu k postupnému zpřísňování opatření. Na každé vyjití z domova jsme dosud museli mít potvrzení od zaměstnavatele nebo čestné prohlášení, ve kterém musel být uveden jeden z povolených důvodů cesty ven. Doposud jsme směli ven na procházku nebo si zaběhat pouze na hodinu denně a ne dál než 1 km od místa bydliště. Byly zavřeny nejen parky a hřiště, ale také lesy a pláže. Za porušení předpisů byly stanoveny vysoké pokuty. 

Od pondělí 11. května se ale tato přísná opatření postupně uvolňují. Ruší se zákaz vycházení a povinné formuláře a rozšiřuje se povolená vzdálenost na cestování až do 100 km od místa bydliště. Francie je rozdělena na zóny podle stavu epidemie a naplnění lůžek intenzivní péče a opatření se budou lišit podle zón. Největšími ohnisky epidemie jsou severozápadní Francie a pařížský region, které jsou v červené zóně s nejpřísnějšími pravidly. Zavádí se nová opatření, především povinné nošení roušek v MHD. Uvidíme, jak bude toto uvolňování probíhat. Vláda žádá všechny, kteří mohou, aby i nadále pracovali z domova, aby nedošlo k přetížení MHD a abychom omezili riziko druhé vlny epidemie, čehož se všichni obávají.

Lidovky.cz: Dokázala byste porovnat situaci ve Francii a v Česku?
To je těžká otázka, protože se jedná o demograficky i kulturně odlišné země s jiným zdravotnickým systémem a jejich situace je jistě odlišná i z epidemiologického hlediska. Francie má přes 67 milionů obyvatel, ale i v přepočtu na počet obyvatel má několikanásobně více nakažených a obětí než Česká republika.

Je to spíše anekdotické, ale velký rozdíl byl v přístupu k rouškám, a to po všech stránkách. Francie zpočátku prosazovala postoj WHO, že všeobecné nošení roušek na veřejnosti je zbytečné, že jsou nutné jen pro zdravotnický personál a pro nakažené osoby. Postupně ale francouzská vláda a lékařské autority tento postoj přehodnotily a uznaly, že nošením roušek se chráníme všichni navzájem a i obyčejné látkové roušky jsou užitečné, protože omezují šíření kapének. Mnoho Francouzů se domnívá, že postoj vlády k této otázce byl ovlivněn hlavně nedostatkem roušek na trhu a považují to za nezodpovědné. Ačkoliv Francouzi nejsou obecně tak kutilský národ jako Češi, i zde se projevuje velká míra solidarity. Šití roušek se sice nestalo národním sportem od prvního dne epidemie, ale postupně se rozvinulo mnoho takových iniciativ, ať už soukromých nebo v rámci firem, které přeorientovaly svou výrobu, aby přispěly ke zvládnutí epidemie.

Obecně pozoruji v Čechách i ve Francii velmi podobné reakce a velkou solidaritu ze strany lidí, jejichž profesní aktivity byly epidemií ze dne na den úplně zastaveny a kteří, když nemohou pomoci odborně, tak pomáhají tím, co umí. Mám na mysli především umělce, kteří pořádají různé spontánní či benefiční akce a svým uměním těší mnoho lidí a přispívají k udržení všeobecné morálky národa, ačkoliv sami mají často velmi nejisté vyhlídky do budoucnosti, nebo restauratéry, jejichž podniky mají ohromné ztráty, ale vaří pro zdravotníky a záchranné sbory, aby jim zpříjemnili jejich těžkou službu. Jak v Čechách, tak ve Francii jsou tisíce anonymních dobrovolníků, kteří chodí nakupovat seniorům, starají se o lidi bez domova či jinak pomáhají těm, kdo to potřebují. Takové příklady solidarity vidím naštěstí všude a to dává naději, že i globální katastrofa možná může mít pro lidstvo nějaké pozitivní důsledky.

Lidovky.cz: Jaká je v Paříži atmosféra? Jak to vypadá v ulicích?
Paříž se, jako každá metropole zasažená epidemií, proměnila k nepoznání. Prázdné ulice, žádný provoz, zavřené obchody a památky… Zpočátku vypadalo centrum města jako město duchů, až z toho šel mráz po zádech. Poprvé za svou existenci dokonce úplně a na neurčito uzavřelo provoz i letiště Orly.

Má to ale i své světlé stránky. Pařížané oceňují nastalý klid a citelně čistší ovzduší. Ukazatele hluku a znečištění potvrzují, že 80% pokles dopravy a snížení všech aktivit se na životním prostředí projevuje velmi pozitivně.

Paříž je velké město a je důležité poznamenat, že zde jsou velké sociální rozdíly mezi různými částmi města a ty se v této extrémní situaci projevují s ještě větší naléhavostí. Je velký rozdíl být v izolaci ve vile se zahradou v klidné rezidenční čtvrti, kde má každý člen rodiny svůj pokoj a děti si mohou hrát na zahradě, kde jsou dobře zásobené obchody a když máte možnost objednat si cokoliv přes internet, anebo být s početnou rodinou v garsonce na sídlišti, kde není kousek zeleně a kde jsou v supermarketech prázdné regály a malé obchody znásobily ceny. Obyvatelé těchto horších čtvrtí jsou často navíc ve velmi nejisté existenční situaci, nemají úspory, mnoho z nich přišlo o práci, protože nemají stálou pracovní smlouvu a bojí se o svou budoucnost. 

Hodně se mluví o akutním nebezpečí nárůstu domácího násilí a také o nerovnostech v přístupu ke vzdělání. Děti ze sociálně slabých rodin často nemají k dispozici počítač a přístup k internetu, takže domácí vzdělávání je pro ně mnohem složitější a po všech stránkách nejvíc trpí aktuální situací. V těchto čtvrtích je také mnohem těžší vynutit respektování domácí izolace a dochází zde k častějším policejním zásahům. Samozřejmě, jde o extrémní obrazy, ale když je člověk zavřen doma a jeho výhled se omezuje na pohled z okna a večerní zprávy, tak mívá tendenci zapomínat, že o pár kilometrů dál mohou žít lidé úplně jinak. I když není současná situace pro nikoho příjemná, je potřeba trochu relativizovat a nebýt zaslepen jen vlastními problémy.

Pont des Arts

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Jak se staví Francouzi k ohrožení koronavirem?
Sleduji česká i francouzská média, protože je to součást mé práce. Myslím, že reakce lidí jsou všude více méně podobné a podléhají různým vlnám. Zpočátku to bralo mnoho lidí na lehkou váhu a nebezpečí si vůbec nepřipouštěli. Když se jich to osobně netýká nebo nemají někoho v nejbližším okolí, kdo je tzv. v první linii, tak je pro mnohé těžké vědomě omezit své pohodlí a své obvyklé aktivity a chovat se zodpovědně. Jak se ale zhoršovala situace v Itálii, se kterou Francie sousedí, a postupně i zde, tak nastala vlna paniky a strachu. Lidé si uvědomili, že i když nemají příznaky, mohou být zdravým přenašečem a nebezpeční pro své okolí, a nikdo samozřejmě nechce vědomě někoho ohrožovat. V posledních pár týdnech se ale počáteční tíživá atmosféra začala už dost uvolňovat. Je to pochopitelné: epidemie ustupuje, jsme zavřeni doma už dva měsíce, je krásné jarní počasí, všichni se už těší ven a až se budou moci opět normálně vídat se svými blízkými. Na úplný návrat do normálního života si ale ve Francii ještě budeme muset počkat. Restaurace a kulturní zařízení zůstávají zavřené, všechny velké akce jako festivaly a veletrhy jsou zrušeny až do září. Všichni se bojí druhé vlny epidemie, takže se to asi podepíše i na společenských zvyklostech. Každý se nejvíc těší, až bude moci beze strachu obejmout své rodiče a prarodiče, takže si asi všichni budou dávat ještě dlouho pozor a omezovat blízké kontakty s přáteli jako typicky francouzské polibky na tvář.

Lidovky.cz: Jak prožíváte situaci vy a vaše rodina?
Když česká vláda oznámila, že uzavře hranice, tak jsem chvíli váhala, zda se mám vrátit, protože v Čechách mám rodinu a stále je to můj domov, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat v Paříži. Zaprvé zde mám práci, ale především jsem se bála, abych cestou přes půl Evropy ještě domů nepřivezla i koronavirus a neohrozila tím ty, za kterými bych v krizi utíkala a kteří jsou mi nejdražší. Samozřejmě se o sebe všichni navzájem bojíme a je nám smutno, takže si teď víc voláme. Dnešní technologie jsou v tomto směru opravdové požehnání. Já žiji v zahraničí s přestávkami již od střední školy a když si vzpomenu, jak jsme si tehdy volali jednou za týden do telefonní budky, mám pocit, že to bylo před sto lety. V dnešní době video-večírků se mohu vídat s rodinou i přáteli aspoň virtuálně prakticky kdykoliv. Nejtíživější byla pro mě osobně během epidemie sociální izolace, zákaz cestování a především to, že nikdo netušil, jak dlouho to může trvat. Zpočátku se na sociálních sítích konaly přebory v zabíjení času nebo naopak jeho smysluplném využití, ale ve skutečnosti považuji za největší výzvu udržet si zdánlivě normální pracovní i odpočinkový režim a nezbláznit se z toho, protože ať chcete nebo ne, tak samota a všeobecná nejistota má vliv na vaši psychiku, soustředění a výkony. Teď už se vše postupně začíná vracet do normálu a všeobecná atmosféra je mnohem optimističtější, ale stejně se nejvíc těším, až bude obnovena mezinárodní doprava a budu moci jet na chvíli domů!