Grónsko, den sedmý. Na opilce se usmívejte |
Ráno mě na pivo pozvala skupina opilců před samoobsluhou. Dopoledne není jednoduché potkat někoho bez plechovky piva v ruce. Pak jsem si na návrší za městem všiml skupiny Eskymáků. Byli to úředníci administrativní firmy grilující sýry při teambuildingu. Na večeři jsem se vnutil na zahradní narozeninovou oslavu jednoročního dítěte.
Tak dlouho jsem se vyptával, co to mají dobrého, a opěvoval krásu miminka, až mi dali do ruky papírový talířek a plastový příbor. Ochutnal jsem postupně sušeného tuleně, velrybu a salát z narvala. Což byla podle ostražitého pohledu všech, když jsem si ho nandával na talíř, největší vzácnost. Byl vynikající. Škoda že jsem se nedozvěděl nic ze života rodiny, protože nikdo neuměl víc než pár slov anglicky.
  |
Stejně jako v českých satelitech je u každého třetího domu trampolína. Orezlou stodvacítku nahrazuje na zahradě vrak lodi a spousta věcí, které se ještě jednou budou hodit.
Grónsko, den šestý. Samé děti, lovci a fotbalisti |
Včera večer mě Miroslav s Ivanou vyprávěli, že u přístavu objevili nenápadný bar. Když vešli dovnitř, začali Eskymáci hajlovat, zpívat německou hymnu a z ruky se jim snažili sundávat hodinky. V očekávání nečekaných zážitků jsem o den později vyrazil do baru také. V temném koutě seděla parta místních důchodkyň, jinak tam nikdo nebyl. Jedna z nich mi při pití piva, sladšího než cola, vysvětlovala, jak krásný mám úsměv. Asi chtěla lichotku opětovat, ale bál jsem se, že by si tu lež vzala osobně. Přesto jsem v baru vydržel dlouho, protože jsem se snažil co nejvíce oddálit návrat do vymrzlého stanu. Jak říká Jakeš, „naplnit krmelec pro medvědy“.
Exkluzivní reportáž z Grónska
