Po několika přírodních katastrofách nedozírných rozměrů, při nichž na Haiti zahynuly statisíce lidí, zde působí desítky nebo stovky neziskových organizací z celého světa. Je jich dokonce tolik, že v minulém roce začala vláda vydávat opatření znesnadňující jejich činnost, protože je vidí jako svoji konkurenci.
Ať už se jedná o Food for the Poor, ACF, Červený kříž nebo Charitu, za těch pár let se jim vedle záslužných dobročinných aktivit podařil ještě jeden husarský kousek, vedlejší efekt humanitární pomoci. Obyvatelé postižených oblastí si zvykli, že „bílí přijedou a rozdávají věci“. Často to tak prý bylo a je – oblečení, jídlo, domácí potřeby, léky, míče, hračky... Bílí rychle dostali nálepku milionářů. Balancuji nyní na hraně dvou propastí: na jedné straně hlubina bídy a brutálního nedostatku všeho.
Lidé si zaslouží alespoň nějaké základní potřeby, které jim umožní chvíli důstojného života a možná pár dětem otevřou cestu ke vzdělání. Na straně druhé leží zrádná propast bezmezného rozdávání. Věci zadarmo nemají hodnotu a jen těžko si jich lze vážit. Chybí jakýkoliv výchovný efekt a vzniká akorát dojem, že stačí natáhnout ruku a bílí něco dají. Dokud však bude základem principu humanitární pomoci roztomilá fotka černoušků hrajících si s novým fotbalovým míčem otevírající kohoutky peněženek dárců, nelze se vedlejšímu efektu divit.
  |
Jezdíme tu po okolí se staženými okénky. Stačí, aby nás někdo zahlédl a seběhnou se děti křičící „giv mí van dolar“ (dej mi dolar), „bonbon“ nebo „giv mí balon“ v domnění, že s sebou na zadním sedadle vozíme hordu nafukovacích míčů. Každou chvíli za mnou do dílny někdo přijde a loudí tužku, moje tričko, kšiltovku a tak dále. Z principu jsme za lakomce a volají na nás „šiš, šiš.“ Avšak jsem přesvědčen, že to děláme správně. Pokud má být naše aktivita dlouhodobě účinná, lidé se zde musí naučit jednu zásadní věc: nic není zadarmo.
Dnes jsem celý den opravoval studnu s mladým klukem Pierrem Louisem. Je zedník, na místní poměry dokonce nebývale šikovný. Nosí si s sebou všechno vybavení v batůžku – zednickou lžíci, vodováhu, metr nebo kladivo. Dokonce v něm má helmu a ochranné brýle. Rozumí asi deset slov anglicky, takže jsem se chvíli bál, že místo studny postaví rozhlednu, ale přeci jen jsme si dovedli porozumět a práce nakonec dopadla kvalitní dírou, nikoliv věží. Skončili jsme odpoledne okolo třetí a já ještě něco dodělával v dílně. Pierre Louis za chvíli přišel se slovy „I want work“ – chci pracovat.
Praha-HaitiNaše organizace skrze projekt Praga-Haiti realizuje dlouhodobou rozvojovou pomoc na Haiti. Cílem je pomáhat lidem v jejich vlastní zemi tak, aby neměli důvod ji opustit. Závažnou překážkou v tomto úsilí je však akutní nedostatek čisté vody. Proto od roku 2009 hloubíme studny, zajišťujeme vodní zdroje a provádíme servis našich čerpacích zařízení. Hlavní centrum naší činnosti leží v chudé a vyprahlé severozápadní oblasti země. Během našeho působení jsme zde získali tolik potřebnou důvěru Haiťanů. Nyní připravujeme ve spolupráci s místními obyvateli a s dalšími organizacemi působícími v regionu řadu nových projektů. Ať už se jedná o využití odpadní vody pro závlahu nově vysázených stromů či malé učiliště technických dovedností pro studenty místní školy, jejich spojujícími prvky jsou zvýšení životní úrovně a tvorba nových příležitostí. Voda znamená život. Věříme, že díky naší konkrétní, neanonymní a velmi efektivní pomoci dokážeme pozvedat úroveň celé oblasti a měnit životní osudy jejích obyvatel k lepšímu. |
Bohužel jsem pro něj už tento den nic neměl, a tak jsme se domluvili na pondělí, kdy bude zdít novou bránu. Viděl můj skicák a líbil se mu. Řekl mi, že by ho chtěl. „Tenhle ti dát bohužel nemohu, ale co alespoň nějaké papíry?“ Dostal asi sto bílých papírů a vypadal spokojeně. Příště mu obstarám pěkný blok a klidně i tužku nebo novou zednickou lžíci. Možná si říkáte, že tu nadávám na bílé rozdavačství a přitom se chovám stejně. Jenže ten zásadní rozdíl spočívá v Pierrově přístupu – on chce pracovat a ví moc dobře, že za práci se dostává odměna. Co na tom, že mu k penězům přidám nějakou pozornost…
Stejně tak dostal místní kluk zaplaceno, když nám pomáhal uklízet sklad. V Bombardopolis zase žije John. Dovede všechno možné zařídit, dáváme mu jednoduché práce a „vychováváme si ho“. Jakmile se John dozví, že jsme někde poblíž, hned volá a chce práci. Dobře ví, že mu ji rádi dáme a také ho odměníme.
Na faře v Baie de Henne žije malý správce „Arnold“ Arold, zaměstnanec farnosti. Dovede pro nás sehnat všechno možné i nemožné, pomáhá nám vyložit a naložit auta, otevírá bránu a vždycky se při tom usmívá, přičemž odhaluje úsměv s několika chybějícími zuby. Nemáme problém se s ním večer rozdělit o vychlazené pivo, kolu nebo kus jídla. Za svoji pomoc také dostane ke svému platu několik peněz navíc. Máme ho rádi a myslíme si, že on nás také.
Mezi lidmi tu panuje nebývalá mrcha závist. Jakmile se jednomu daří lépe, postaví okolo své chalupy ohromnou zeď se žiletkovým drátem navrchu. Ostatní mohou být nebezpeční. Jít do obchodu zde znamená vystavit se riziku přepadení při cestě z něj. A přitom v „marketu“ mají jen pár sušenek, pytle rýže, nějaké prací prostředky a samozřejmě alkohol, asi patnáct bezpečnostních kamer, ultrafialovou „čtečku“ pro kontrolu pravosti peněz a dva pokladníky. U vchodu do vysokou zdí obehnaného dvoupatrového domu stojí hlídač se zrezivělou brokovnicí. Chodím okolo s respektem a rychle; co kdyby omylem vystřelila zrovna v momentě, kdy procházím.
Páter moc dobře ví, co závist dokáže. Jeho dva správci a kuchařka se vůbec nemají špatně. Funguje tu elektřina, dokonce mají v jejich domku tekoucí vodu a asi i sprchu. Dostávají najíst a napít. Proto ani jeden z nich nepochází ze zdejší vesnice. Místní by si mezi sebou záviděli a kdo ví, co všechno by se mohlo přihodit. I proto je lepší nedávat zbytečně dárky a rozdávat cokoliv zadarmo.
Včera večer jsem v dílně opravoval sací cylindr pumpy. Asi půl hodiny mi přes rameno koukal malý klučík a sledoval každý pohyb. Uvolnit korunu, vytáhnout píst, rozšroubovat těsnění, sundat klapky, oškrábat rez, … Nakonec se na mne podíval svýma nevinnýma očima a poprosil, jestli bych mu dal trochu zbylé vody v plastové lahvi. V takový moment si vždy uvědomím jednu zásadní a krutou pravdu: oni fakt vůbec nic nemají! Voda v lahvi tu je luxus, sušenka tu je luxus, propiska, bílý papír, tričko, lahev koly, boty, elektřina, postel… Dal jsem mu ten zbytek. Viděl jsem mu v očích upřímný vděk.
Snad se mi povedlo alespoň trochu přiblížit ošemetnost každodenního života. Na jednu stranu bych byl rád, aby všechny takové děti měly dost čisté vody na pití. Na druhé straně není možné prostě jen tak přijet a začít rozdávat balíky plastových lahví. Stále přemýšlím, jak z toho ven…
Hejt č. 3: Nemám rád hejty. Líbí se mi název „Hejty z Haiti“, ale došlo mi, že zbytečně přilévám špatného už tak dost zničené zemi. Nezaslouží si to. Příštímu dílu vymyslím nový název.
Petr VacekKdysi mi jeden můj učitel řekl, že než nakreslím první dům, měl bych alespoň pět let cestovat. Vzal jsem si jeho slova k srdci. Cestuji za dobrodružstvím, architekturou, za neobyčejnými lidmi všedních dnů a krásami světa. O své zážitky se s vámi chci podělit, a proto píši krátké příspěvky k zamyšlení, pobavení či jen tak pro radost. Projekt Praga-Haiti mne oslovil již při studiu architektury na FUA TUL, kde jsem pod vedením architekta Zdeňka Fránka navrhoval základnu na Haiti jako školní práci. Před několika měsíci mi lidé z Praga-Haiti nabídli spolupráci na realizaci tohoto záměru. S radostí jsem nabídku přijal. Nyní společně připravujeme stavbu základny, díky které bude moci organizace rozvinout a zefektivnit svoji rozvojovou pomoc. Pro mě osobně se práce na projektu stala životní výzvou. Věřím, že se nám společným úsilím podaří nejen vybudovat kvalitní budovu, ale především zlepšit životní podmínky celé místní komunity. Bída, chudoba, přátelští obyvatelé, následky katastrof a pohnuté historie, fragmenty kdysi krásné přírody, to vše ve mně zanechává směs nepopsatelných a silných dojmů a myšlenek. Tento materiál zpracovávám a postupně jej přetvářím na své články. Píši s notnou dávkou nadhledu a občasné ironie, která mi pomáhá zvládat každodenní náročné situace na nešťastném Haiti. Proto laskavě prosím čtenáře, aby s podobným nadhledem četl mé řádky i on.“  |
