Rozsáhlá vilová zástavba, která stoupá z Podolského nábřeží až ke kopcům Kavčích hor, není možná tak „trendy“ část Prahy jako jsou dlouhodobě Vinohrady nebo v posledních letech Holešovice či Vršovice. Nevyskytují se tu levné byty, kam by se stěhovala progresivnější studentská mládež, nevyrůstají tu ulice jako je třeba Krymská. Občanský život obecně tu příliš nebují.
Pohyblivé ulice a domy ze železničních pražců. Jak se žije v stoletém pražském slumu |
To jen dokresluje jistou maloměstskou, místy snad venkovskou, atmosféru v této části Prahy, která se přitom nachází blízko městského centra. V minulosti se sem museli místní z centra dostávat loďkou okolo vyšehradské skály, po jejím provrtání už to zvládnou suchou nohou.
Přesto si většina lidí kromě Podolské vodárny, plaveckého stadionu či areálu porodnice pod vyšehradskými hradbami, architektonicky či historicky významné budovy nevybaví. Je to přitom škoda, podolské vily jsou opomíjené neprávem, jak upozorňuje projekt komentovaných procházek Praha Neznámá.
  |
Hned na okraji vilové čtvrti, kde se u stanice Pražského povstání potkávají katastry městských čtvrtí Podolí a Pankráce, stojí jedna ze zajímavých staveb, původně gotický kostel sv. Pankráce. Samotný kostel přečkal nedalekou stavbu metra, která se prováděla mnohém méně sofistikovaně než dnes a částečně narušila statiku kostela, základy proto musely být dodatečně vyztuženy. Hlavní raritou ale je dnes již automatizovaná zvonice se zvonem, který byl vyroben už v roce 1505. Ten jako jeden z mála přežil roztavování zvonů napříč Evropou v dobách válečných konfliktů.
Moderní vila architekta Josefa Pleskota.
Cestou od kostela do hloubi podolských vil je možné hned ze začátku narazit i na stavbu ryze moderní. Vila architekta Josefa Pleskota v ulici Lopatecká se stylem sice od okolní zástavby liší, přesto z ní nijak necitlivě nevyčnívá. Velká okna majitel využil, aby si v horním patře zřídil malou galerii pro sbírku umění.
Průvodkyně Kateřina Racková z projektu Praha Neznámá nechává mezi skupinkou zájemců hlasovat, zda se jim vila líbí či ne. Reakce jsou smíšené, Pražané nejsou zkrátka moderně a odvážně vypadající zástavbě vedle historických staveb zcela nakloněni.
O něco dále se nachází stavba reprezentující dvacátá a třicátá léta minulého století a pro tu dobu příznačné art deco. Vila od dvojice architektů Mendla a Šantrůčka kolemjdoucí okamžitě zaujme svým špičatým průčelím hrdě hlásajícím letopočet 1923. Podobně jako spousta vil v Podolí, využívá i tato stavba faktu, že stojí ve svahu. Díky tomu působí lehce poddimenzovaně. Nenechte se ale ošálit vchodem v úrovni ulice, vily většinou mají nejen jedno patro nad ním, ale zároveň jedno, dvě i tři patra níže. Stavby jsou tak ve skutečnosti mnohem větší, než z ulice vypadají, jejich majitelé mají díky svahu navíc krásný výhled na metropoli.
Minulé rekonstrukce se na vile z roku 1923 naštěstí nebály nechat původní průčelí s malými různými velikostmi oken.
Zajímavým příběhem je ovinuta vila Karla Hoffmana z let dvacátých, která stojí v téže ulici. Karel Hoffman, člen Českého kvarteta a houslový virtuóz, má na fasádě mířící do ulice dokonce kovovou plaketu. Vila je dnes již zapsána na seznamu kulturních památek, je ale zároveň příkladem toho, jak může památková péče zkomplikovat život sobě samé a majitelům objektů zároveň.
V roce 2011 získal vilu investor, vyloučit se podle všeho nedala ani demolice objektu. Než se však se stavbou stalo cokoli podstatného, byla prohlášena za kulturní památku a její výraznější rekonstrukce tak byla smetena ze stolu. Majitel tím o vilu téměř ztratil zájem a v současnosti je vila neobydlená a vchod zabedněný.
Kateřina Racková během prohlídky proto pod dojmem tohoto příběhu tady nabádá všechny, kdo uvažují o investici do podobné nemovitosti, aby se ujistili, že se jí památkáři nechystají zvěčnit na ochranném seznamu.
„Pozor na to, co kupujete,“ upozorňuje průvodkyně Kateřina Racková před Hoffmanovou vilou.
Při pokračování procházky vilovým Podolím docházíme ke stavbě, která vzbuzuje větší odezvu kvůli jejímu společenskému kontextu, než díky kvalitě provedení. Stojí zde totiž vila známého lobisty Romana Janouška. Moderní vila hned naproti podolskému hřbitovu, pod kterou se podepsal Radan Hubička, je vzhledem k okolní zástavbě hrubě předimenzovaná. Místní si navíc právem stěžují, že jim v podstatě zablokovala výhled, přitom stačilo, aby byla trochu víc zapuštěná či jednoduše nižší.
„Radan Hubička na to prý údajně řekl, že obyvatelé budou mít alespoň možnost dívat se do zeleně. Tou zelení ale myslel obří holou stěnu, kterou chtěl nechat porůst břečťanem,“ glosuje projekt pro účastníky vycházky Racková. Mezi obyvateli Podolí koluje i historka, kdy manželka Romana Janouška nabídla obyvatelům okolních domů televizor, „aby se měli na co dívat“. Možná snad ani nepřekvapí, že hned vedle stojí stavba velice podobná, také z pera Radana Hubičky, kterou si vedle Janouškova sídla nechal vystavět bývalý šéf ČSA Miroslav Dvořák.
Výhled směrem na Hradčany už pro obyvatele domů okolo Janouškovy vily už v podstatě neexistuje.
Že ale je o zachování architektonické historie stále zájem dokládá právě probíhající rekonstrukce vily od Karla Honzíka, která stojí o něco níže v podolském svahu. Tu dlouhá léta obýval spisovatel a novinář František Langer, který byl zároveň členem skupiny „pátečníků“, intelektuálů První republiky, kteří se pro své debaty pravidelně scházeli v pátek, mimo jiné právě v této vile. Před sedmdesáti lety byste tu tak potkali bratry Čapky, prezidenta Masaryka či Josefa Gočára.
Prozatím podařená rekonstrukce Langerovy vily.
„Tuhle stavbu sleduji s napětím. Ale poté, co jsem si všimla, že se boří přistavěné komíny a obnovuje se ten původní, už tuším, že rekonstrukce dopadne skvěle,“ říká skupince posluchačů nadšeně Racková s tím, že vila se pomalu vrací ke své původní podobě. Jako detail poté vypichuje oblé skleněné tabulky v rámci pásových oken táhnoucích se téměř po celé délce budovy.
Při cestě touto klidnou zónou Prahy se vyplatí prohlédnout si i koleje ČVUT, které jsou provedené v mnohem monumentálnějším stylu, než zbytek jinak konzistentního okolí. Socialistický realismus, často přezdívaný jako „sorela“, je tu všudypřítomný. A nejenom on, také socialistická minulost celého objektu tu na návštěvníka dýchne skrze nějakou tu hvězdu či srp s kladivem na fasádě.
Koleje v současné době využívají studenti ČVÚT.
Ačkoli se jednalo „jen“ o studentské koleje, jednotlivé prvky staveb jsou často překvapivě monumentální. Dokumentují to vstupy do jednotlivých budov i masivní arkády a balustrádová zábradlí i rozlehlá nádvoří, díky kterým dosahuje areál velké rozlohy.
VIDEO: Požár v pražském hotelu má už čtyři oběti. ‚Hořela dvě patra. Rozhodovali jsme, koho zachránit‘ |
Jedním z problémů vilového Podolí může být jeho sociální pestrost. Vedle původních obyvatel, kteří se snaží své domy opravovat postupně, se tu setkáme s movitými majiteli nově zrekonstruovaných či postavených vil. I přes fakt, že se jedná o velice chtěnou a lukrativní adresu, tak potkáváme v ulicích domy, které celkovou rekonstrukci zoufale potřebují, a hned vedle stojí luxusní sídla za desítky milionů korun.
I to ale symbolizuje rovinu přechodu od starého k novému, proces, který je v ulicích této pražské oázy klidu velice dobře viditelný. Celé vilové Podolí skýtá i pro architekturou netknuté oko návštěvníka zajímavé výjevy, díky klidu a tichu se hodí k procházkám a rozjímání i ke vzdělávacím exkurzím, jaké pořádá třeba právě Praha Neznámá. Takových míst hned u centra metropole příliš nenajdete.
