Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Bylo toho spousta. Třeba věčné čekání na cokoliv, ale hlavně asi chybějící odpadkové koše. Týden jsem nosila odpadky s sebou, než jsem se odhodlala položit je na hromadu u cesty. I po té dlouhé době mě vždycky šokuje, když jedu autobusem a člověk přede mnou dopije a láhev zcela přirozeně hodí z okénka. Velký nezvyk bylo i to, že se mnou chtělo vyfotit snad tisíc lidí. Jako běloch jste zvlášť v odlehlých oblastech Indonésie, jako je Sumatra nebo Borneo atrakcí. Těhotné ženy za vámi chodí a chtějí si sáhnout na vaší kůži, na váš nos, protože věří, že když to udělají, narodí se jim bílé miminko s dlouhým nosem. Nás bělochy bez rozdílu považují za krásné. Zároveň mě ale hned překvapilo, jak se místní usmívají, že jsou pohostinní, přátelští a ochotní pomoci v každé situaci. Indonésie je sice největší muslimská země na světě, ale k ženám se tu chovají jako k princeznám. Každé moje přání je předem splněno a není to tím, že jsem běloška. Hodně myslí a starají se o své rodiny, lidi ze své vesnice. Jsou v klidu, nikam se nehoní, nestresují, mají čas na rodinu a přátele. Zároveň spoustu věcí neřeknou přímo, nechtějí ublížit třeba i jen tím, že mají jiný názor. Někdy mi přijde, že by život v Indonésii byl mnohem jednodušší, kdyby mluvili otevřeněji.
Kdo je Hana Svobodová?Hana Svobodová se do Indonésie přestěhovala, aby tu pomohla chránit mořské želvy. Obdivuje je od malička, věnovala se jim na vysoké škole a v Indonésii můžete potkat šest ze sedmi druhů mořských želv, které se na světě vyskytují. Navíc tu lidé stále želvy ohrožují, jedí jejich vejce a z želvoviny vyrábí náramky. „Takže kam jinam“ říká s úsměvem. Nejdříve se v roce 2010 učila indonéštinu na Sumatře, teď s přítelem Indonésanem vede projekt na ochranu mořských želv financovaný mezinárodní nadací Turtle Foundation na Borneu. Více o projektu na www.morskezelvy.cz |
Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Nesmí se tu jíst levou rukou, smrkat na veřejnosti, naopak krkaní je v pořádku, tím říkáte, že jste plní a děkujete bohu i hospodyni za pokrm. Jsem velmi mírný člověk, ale když teče voda už desátý den stylem kap kap za dvě hodiny je plný kýbl, či už tři týdny nejde internet, přestože za něj platíme 1400 korun měsíčně, mám pocit, že už je na čase se ozvat, pro místní něco nevídaného, myslím, že i kdyby došel vzduch, budou prostě pít své kafe, zapálí si cigaretu, nandají rýži a počkají, až se to spraví. Pořád se tu učím trpělivosti a toleranci.
Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Vracím se ráda a často, určitě alespoň jednou za rok na měsíc i víc. Jestli na stálo, to nevím, teď o tom nepřemýšlím. Našla jsem si tady člověka, kterého miluji, který se o mě stará a má mě rád takovou jaká jsem a s tím, co dělám. Mám tu práci, která mi přijde důležitá a smysluplná a o které jsem od malička snila. Plním si svůj sen – chráním mořské želvy. I když je to někdy obtížné, protože místní lidé přemýšlí jen o dnešku a to, že by jednou želvy mohly z jejich moře vymizet, je něco, co se jim těžko vysvětluje. Jde tu hodně o peníze, a dokud budou lidé, kteří želví vejce nebo náramek z želvoviny koupí, budou i ti, kdo je budou prodávat. Zákony tady nefungují… Přes to všechno, věřím, že má ta práce smysl a každá malá želvička, kterou po vylíhnutí pouštím do moře, každá dospělá želva, co s námahou klade na pláži vejce, každý člověk, co porozumí, je mi odměnou a motivací bojovat tu dál.
Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Chybí mi sýry a vepřové, které se tu kvůli islámu vůbec neprodává. Ne že bych byla velký žrout masa, to vůbec ne, stačí mi kousek jednou dvakrát v týdnu, ale indonéská porce masa představuje dvě malé kostičky ke kopci rýže. Také mi chybí zelenina, kterou tady vůbec nejí syrovou, a když si uděláte salát, dívají se na vás jako na cvoka. Občas jim zkouším nabídnout jednoduchá jídla z Evropy – naposledy to byly špagety s mořskými plody. Moc jim to chutnalo, ale na talíř si k tomu okamžitě nasypali kopec rýže a pálivých papriček. Tvrdí, že bez rýže není jídlo.
Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Indonésané reagují až na Československo. Málo kdo tu ví, že Česká republika a Slovensko jsou už dávno dvě země. Zabírají jména jako Petr Čech, Karel Poborský. Každý tu miluje fotbal. A jediné město, které z Česka znají, je Brno, kde se jezdí závody motorek, což si žádný místní chlap nenechá ujít.
Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Letos jsem ji sledovala hodně, byly prezidentské volby. Byl to boj kandidáta, který byl v minulosti obviněn z porušování lidských práv na straně jedné. Jeho soupeřem byl naopak člověk, který měl firmu na nábytek, začal od místní politiky, až se stal starostou města a dostal se pro svou oblíbenost mezi běžnými lidmi až do prezidentských voleb. Souboj byl velice vyrovnaný, a když konečně druhý kandidát vyhrál, první začal protestovat a trval na přezkoumaní výsledků, které trvalo měsíc. V indonéské politice se dá najít dost podobného s tou naší. Je tu velká korupce a ochrana životního prostředí jde stranou, protože se musí zvýšit zisky. Na druhou stranu indonéské politiky nikdy neuslyšíte mluvit sprostě ani je neuvidíte pít alkohol.
