  |
Jeden ze studentů naší katedry, neočkovaný, se nakazil, a tím všechny poslal jednak na PCR test, jednak zpět k online výuce minimálně na týden. Co bude ten příští? To se neví. Vcelku už jsem uvykla, a tak, ačkoliv tady pracuju od 1. září, své studenty češtiny jsem viděla naživo jen třikrát.
K normálnímu chodu společnosti patří i to, že některé restaurace a bary můžou být otevřené do půlnoci. Otevřely bazény, kluby, fitness; ty ovšem jen s omezenou kapacitou. Nemusím nad nimi ale příliš dumat, protože mě se jejich návštěva týkat nebude. Bude třeba se prokázat očkovacím certifikátem. Ten vlastním, s krásným logem EU a s QR kódem. Je mi ale vcelku na nic, alespoň prozatím. Není totiž korejský. Z toho důvodu jsem absolvovala schůzku v místním zdravotním centru, prý aby nám byl ten evropský uznán.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  Darina Ivanovová |
Že zatím nedosáhnu na korejskou mobilní aplikaci, která by mi učinila svět svobodnější, s tím jsem byla smířena. Stačil by dokument o rovnosti vakcinace. Po velkém rozvažování a prověřování nám to (mně a chorvatským kolegům) bylo odepřeno. Očkovaní jsme byli stejnými nadnárodními vakcínami jako místní. Nemáme ale jako cizinci dokument o výjimce z karantény.
Karanténu jsme si tady po příjezdu poctivě 14 dnů odkroutili, takže ho opravdu ani mít nemůžeme. Schůzka nepostrádala i komické prvky, jak už to tak někdy při byrokratických úkonech bývá. Třeba moment, kdy úřednice chtěla dokázat datum mého prvního očkování (všimněte si, že na papírovém certifikátu máte jen datum toho posledního tj. druhého, případně třetího). Tak jsem hbitě sáhla po mobilu, otevřela Očkovací portál občana ČR, datum jí ukázala. Následovalo nespokojené konstatování: „Hmmm, ale na papíru to nemáte“.
Ano, to jsou ty roztomilé chvilky, kdy nevíte, jestli se hystericky smát nebo upustit přetlak nějakým tím nespisovným slůvkem. Má chorvatská kamarádka nesla k (ne)uznání všechny dokumenty svého manžela. Úřednice se optala, jak může dokázat, že je opravdu jeho žena. Zcela legitimní dotaz. Sanja nezaváhala a pravila, že stejným příjmením, protože to, na rozdíl od korejských manželů, můžeme mít. V chorvatštině dokonce bez -ová, které vás v očích cizí úřednice pošle do háje rozdílných jmen. Kupodivu tenhle argument prošel, ne tak digitální datum očkování.
Později, když jsme se Sanjou zhrzeně seděly nad kávou po neúspěšné misi, jsme se k tématu příjmení vrátily. Po sňatku korejští manželé zůstávají u svých příjmení, což už je celkem běžné i u nás. Tady ale přejímání manželova příjmení neexistuje. Děti narozené v manželství nesou otcovo příjmení.
Logicky to ve mně vyvolalo otázku – a co děti svobodných maminek? Otevřela jsem tím nečekanou Pandořinu skříňku. Spousta takových dětí končí v sirotčincích nebo v adopci, která je často tajená novými korejskými rodiči i před nejbližšími příbuznými.
Rodina je totiž v Koreji všechno, a to v takové intenzitě a podobě, kterou si ve středoevropských poměrech jen stěží představíme. Tvrdě se dbá na pokrevní linii, a tak je adopce prostě tabu. Kdo jste, se odvíjí od vaší rodiny. Pokud nemáte o své rodině dostatečné informace, narážíte na bariéry. Před svým ekonomickým boomem Korea měla smutnou pověst „největšího exportéra miminek“. Je to velmi komplexní záležitost. Hodně dětí zůstalo bez rodičů v chudé zemi po konci korejské války.
Zahraniční adopce, převážně do Spojených států, byly pak po více než tři desetiletí velmi rozšířené, zemi také přinášely nemalý finanční zisk, prý až 30 milionů dolarů ročně. S ekonomickým růstem a prosperitou přišel i jakýsi stud za neposkytování lásky a přijetí dětem ve vlastní zemi a změna zákona o adopci. Ta je teď do zahraničí těžší. Ročně se do Koreje (před pandemií) vracely tisíce „exportovaných“ dětí (dnes dospělí ve zralém věku), aby hledaly svou identitu. Některé osudy popsané v sérii pro noviny The Korea Times opravdu lámou srdce.
