Začnu pozitivy – je světlá a slunečná, tedy většinou. Moc toho nenasněží, spíš jen tak pocukrováno, aby si zima zachovala image. Hory a lesy jsou tak vyprahlé, riziko lesních požárů je největší právě na jaře, kdy dokonce horské národní parky omezují z tohoto důvodu přístup turistů do nich.
A teď ta negativa – zima je ufoukaná a se suchým, zatraceně studeným vzduchem. Konečně ve zralém věku chápu babiččino varování před ofouknutím a taky to, proč právě v Koreji bylo vynalezeno podlahové vytápění zvané ondol.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Když vidím chatrnost a titěrnost původních venkovských domů, říkám si, že Korejci mohli přežít zimu snad jen v horizontální poloze pevně přimknutí ke svým teplým podlahám.
Taky už chápu, proč se od konce listopadu balí do dlouhých péřových kabátů a v obchodech se prodávají ve velkobaleních hřejivé polštářky do kapes i do bot. Jeden takový zázrak od korejského kamaráda mě spasil, když jsem se nezastavitelně rozvibrovala při teplotě pouhých -6 stupňů. Pocitová teplota však díky větru ukazovala hodnotu o 10 stupňů nižší.
Co nechápu, je absence pokrývek hlavy a lajdácké obutí. I v minusových teplotách není výjimkou potkat někoho v pantoflích, které jsou nezřídka „vystajlované“ ponožkami. Hitparádu zatím vede děvče v péřovém kabátu až na paty, které vystavilo mrazivému počasí v žabkách (obrazový doklad přikládám). Regály obchodů se taky s příchodem zimy zaplnily sklenicemi s populárním chutným zahřívadlem – předpřipravenou směsí nakládaného zázvoru, akátového medu a citrusů. Stačí lžíci tekuté dobroty zalít vroucí vodou.
Navzdory zimě vyrážíme na krátké výlety. Ten k severokorejské hranici jakoby se přímo mrazivé kulisy dožadoval. Vstup do demilitarizované zóny (DMZ), 250 kilometrů dlouhého a asi 4 kilometry širokého pásma, které na 38.rovnoběžce tvoří nárazníkové území mezi oběma (technicky vzato stále válčícími) Korejemi, byl pro turisty v době covidové pozastaven.
Zimní obutí v mrazu, centrum Soulu
Pan velvyslanec měl pro nás jinou alternativu, ne tak pouťovou (v DMZ upravené pro nápor turistů lze najít kromě suvenýrů třeba i horskou dráhu a lunapark), a tak jsme si vyjeli na ostrov Ganghwado. Je to pátý největší korejský ostrov, který leží něco málo přes hodinu autem od Soulu západním směrem. Vyúsťuje u něho do Západního moře řeka Han, která protéká Soulem. Po ní se v 19.století nenechavci ze Západu snažili proniknout do Koreje, ale pokaždé jim v tom zabránily ostrovní pevnosti.
Na hranici s KLDR - jihokorejská strana řeky Han
Ostrov posloužil taky jako vhodné útočiště pro královský dvůr před mongolskými nájezdníky, kteří byli sice zdatnými jezdci, zato ve vodě je Kublajnchán nepotrénoval. Zastavili jsme se u Yenmijeong pavilonu, kde je z kopce protější břeh Severní Koreje nadohled, hranice prochází středem řeky. Ostnaté dráty lemují silnici podél řeky, pozorovací a strážní věže v malých rozestupech, po řece pluly kry. Koukáte do dáli, nevidíte živáčka, jen stejnou krajinu, a přesto tak diametrálně jiné světy. Divný pocit.
Abychom rozchodili nové pohorky, vystoupali jsme na vedlejším ostrůvku Seongmodo k buddhistickému chrámu Bomunsa. Vzhledem k tomu, že syna mám, se jednalo o vcelku zbytečné vyfunění po příkré stezce a několika stech schodech. K desetimetrovému Buddhovi vytesanému do skály se přichází modlit ženy, aby porodily syna, případně babičky prosí o syny pro své dcery. Modlitba je to veskrze pragmatická. V korejské společnosti není příliš funkční důchodový systém a právě na nejstaršího syna padá povinnost postarat se o rodiče ve stáří.
