Nynější městečko se zrodilo z malé osady při toku potoka Kroparica a dodnes se drží své staleté kovářské tradice. Kropa se navíc řadí k nejstarším slovinským železářským hutím. Má ale jednu opravdovou zvláštnost: hřebíky. Malé městečko proslavily ručně kované hřebíky nejrůznějších délek a velikostí, které se odtud vozily do celého světa. Na těch největších, veneziánských, stojí právě Benátky.
Železné živobytí
Dnes je Kropa jedním z nejdůležitějších historických míst Slovinska a díky své zachovalé architektuře a technickému dědictví je od roku 1953 chráněna jako kulturní památka.
Obec se začala rozvíjet ve 14. století a už v 15. století se poblíž nacházely dvě tavicí pece, slévárny a kovářské dílny pro výrobu hřebíků.
O sto let později byl rozvoji nápomocen Ferdinand I. Habsburský a následně jeho syn Karel II. Štýrský. Díky nim zaměstnanci železáren spadali výhradně pod soudní moc císaře a byli také osvobozeni od vojenské služby.
Největšího rozmachu se Kropa dočkala v 18. a na počátku 19. století, kdy se tu vedle dvou tavicích pecí nacházelo sedm sléváren, sedm kováren, které vyráběly polotovary ze železa, a devatenáct dílen na hřebíky, takzvaným „vigenjc“. To všechno dohromady vytvářelo živobytí pro více než tisícovku lidí.
Na konci 19. století, v důsledku krize dané jednak mezinárodní konkurencí, díky níž se na trhu objevují levnější průmyslově vyráběné hřebíky, a také nedostatkem rudy, byly pece nuceny zastavit výrobu. Obyvatelé Kropy naštěstí našli řešení: 1. května 1894 bylo založeno družstvo a jedna z tavicích pecí začala růst do podoby regulérního závodu na výrobu hřebíků.
Později se z něj stala šroubárna Plamen, která i přes barvitou historii zahrnující znárodnění, ztrátu trhů v bývalé Jugoslávii, zhroucení trhů v zemích východní Evropy, zejména v bývalém Československu, stávky, úpadek i změnu majitele na Möhling GmbH z Německa, funguje s 80 zaměstnanci dodnes. Zbytek obyvatel Kropy ovšem nyní musí za prací dojíždět, což má za následek stěhování mladších ročníků do větších měst, která nabízí více pracovních příležitostí.
Železná ruda, po staletí chlebodárkyně Kropy.
Prostý, ale zásadní hřebík
V první polovině 20. století byl velmi důležitým místním produktem obuvnický hřebík. Planinčarji, speciální hřebíky, které se natloukaly na okraje podrážek pohorek, jsou samotným symbolem Kropy. Ruční výroba těchto hřebíků se tu také udržela nejdéle, jelikož mechanizovaná výroba nedokázala zhotovit něco tak malého a muselo se tak dít ručně.
V Kropě byly obuvnické hřebíky vyráběny především pro náročný švýcarský a rakouský trh. Tento prostý, ale důležitý doplněk měli na svých botách i vojáci rakousko-uherské armády bojující v první světové válce. Ještě větší rozmach zaznamenala jejich produkce v dobách míru kolem roku 1930 s rozvojem turistiky a alpinismu.
Umělecké kovářství se v Kropě začalo rozvíjet v roce 1937. Jeho hlavní postavou je Joža Bertoncelj, nejvýznamnější mistr současného uměleckého kovářství, který žil v letech 1901 až 1976. Jeho tvorba vychází právě z kovářské tradice městečka Kropa a typické svícny nebo lustry lze najít v mnoha slovinských domácnostech.
Dech historie
Takové jsou stručné dějiny tohoto nenápadného městečka rozprostírajícího se v rokli. Historie je ale pořád přítomná. Při pohledu na místní domy, kostel sv. Linharta, potok, kamenný mostek i starobylé pouliční osvětlení se snadno přenesete do časů dávno minulých.
Co ale zaujme nejvíc, je napůl dřevěná a napůl kamenná budova hned u silnice, z níž dýchá středověk.
Je to Vice Vigenjc, jediná plně zachovalá kovárna z 18. století, kde se kovalo ještě v první polovině 20. století. Tady se tavila ruda, dmýchaly měchy poháněné silou vody z potoka a donekonečna zněla kladiva. Těmi místní muži, ale i jejich děti den co den tloukli do železa, aby vykovali více než stovku druhů hřebíků proslavené v celém Středozemí, především v Terstu a již zmíněných Benátkách. S jejich pomocí se stavěly lodě i města.
Čí polenta je hezčí?
Když vstoupíte dovnitř, připadáte si trochu jako v jurtě. Stavení se zdá vzdušné, vcelku prostorné a jakoby s kruhovým půdorysem. Akorát vůbec není tak útulné. Ačkoli zde hoří oheň a bod tání železa je opravdu vysoký (1535°C), je jasné, že tady v zimě muselo profukovat každou mezírkou. A úplně na všem leží vrstva mouru. Saze pokrývají výheň, nářadí, podlahu a na pozadí malinkatých okének je vidět, jak se vznáší i vzduchem.
V dílně se nachází dvě ohniště. Na jednom pracoval muž a na tom druhém vařila pro celou rodinu žena. Džbán, který tu stojí, má asi tři litry a jeho obsah musel dvakrát denně nasytit šest až osm hladových krků.
Často jim ani nestálo za to jít domů, a v dílně tak všichni trávili i noc. Není se čemu divit. Domy, v nichž pracující žili, byly dvoupatrové. Obývali je jak páni, tak dělníci. V jednom domě žilo klidně až sto lidí, přičemž ti chudší měli pro sebe jednu jedinou kuchyň. Často se tak stávalo, že si hospodyňky záviděly a kontrolovaly, kdo má žlutější polentu. Polenta, tedy kukuřičná kaše, je ve zdejším kraji tradičním prostým jídlem.
Kovářova rodina chodí bosa
Ačkoli dělníci vyráběli hřebíky do bot, kovářova rodina chodila bosa. Často i v zimě.
Vinou neuvěřitelně tvrdých pracovních podmínek byla průměrná délka života mezi 30 a 35 lety, přičemž šedesát procent dětí umíralo do dvou let věku. Kdo neumřel, musel kovat stovky hřebíků denně. A nakonec oheň jejich řemesla definitivně zhasl s objevem gumové podrážky.
Naučit se kovat hřebíky prý není nic těžkého, říká muž, který nám u ohniště drsnou práci předvádí. On sám se to naučil od svého dědečka za jediný víkend. Jeho děd byl kovář, on je sice policista ve výslužbě, ale hrdý na své předky, a tak tu skupinám ukazuje výrobu hřebíků v reálném čase.
Z kovové tyče, která se dostatečně nahřála ve výhni, se kousek ukroutí. Z něj se kladivem vyková tělo budoucího hřebíku. Kleštěmi ho umístí do úzké kovové trubičky, kde roztluče jeho konec do placky, která se stane hlavičkou. Hotový výrobek vyndá a dá do síta, aby vychladl. Proces může urychlit tím, že do něj nabere ledovou vodu z potoka a horké hřebíky proplachuje tak dlouho, až si je můžeme strčit do kapsy a odnést jako suvenýr.
Opravdu to celé vypadá jako hračka. Muž zručně ková už asi sedmý hřebík a u toho klidně mluví. Říká, že akorát ty největší hřeby muselo kovat více lidí dohromady. To pak vigenjc rozezněly pravidelné a mocné údery kladiva. Nakonec vyzve zájemce, kteří si chtějí ukovat vlastní hřebík. Všichni máme z jeho vyprávění i práce respekt a nikdo se nehlásí.
V Kropě můžete navštívit také kovářské muzeum založené v roce 1952 ve staré kovářské budově z 18. století známé jako Klinarův dům. Po prohlídce dílny se ale můžete klidně jen pomalu procházet Kropou a narazit na exponáty pod širým nebem na každém kroku, ať už je to zábradlí kolem potoka, mříže v oknech, lampy nebo památník padlým partyzánům. Kropa má zvláštní kouzlo, které se dokáže zarýt. Zatlouct, chtělo by se napsat. Jako hřebík.
  |
