Za jedním z našich nejlepších a nejpřekládanějších spisovatelů Bohumilem Hrabalem (1914–1997) se můžete vypravit na celou řadu míst – třeba do pražské Libně nebo na Staré Město, kde býval štamgastem v hospodě U Zlatého tygra, do Polné, do Nymburka anebo do Kerska.
Lesní osada, která leží na břehu Labe západně od Nymburka, láká díky rovinatému terénu k nenáročným pěším i cyklistickým výletům. Míří sem také fandové Hrabalových knížek: slavný spisovatel tu měl chatu, která se právě letos na jaře poprvé oficiálně otevřela pro veřejnost.
Stavba Hájenky Kersko, původně kavárny, o jejíž vybudování požádal pan Josef Hyross v březnu 1935 na obecním úřadě v Hradištku, začala v listopadu 1935
Záměrem Polabského muzea, které o chatu pečuje, není další Hrabalovské muzeum, to hlavní bude stále ve Vlastivědném muzeu Nymburk. Můžete se ale podívat do autentického místa, kam Bohumil Hrabal rád jezdíval, kde trávil dlouhé měsíce a napsal spoustu skvělých literárních děl.
Například Slavnosti sněženek, kterým dal v roce 1983 filmovou podobu režisér Jiří Menzel. Snímek dokonale vystihl nejenom nenapodobitelný styl Hrabalových povídek, ale i atmosféru pitoreskní lesní osady a jejích obyvatel. Ostatně na zahradě kolem Hrabalovy chaty se vedle historie osady seznámíte i s filmy, v nichž se Kersko objevilo.
Chatu Bohumila Hrabala najdete v Kersku na Nymbursku
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Malé muzeum navozující pocit, že si slavný spisovatel zrovna na chvilku odskočil a vy tajně nahlížíte do jeho soukromí, je otevřené po předchozí rezervaci na webu Polabského muzea jen pro malé skupiny návštěvníků.
Nápovědou, že se blížíte k Hrabalově chatě, je autobusová zastávka s velkými vyřezávanými kočkami. Jeho milované „mindy“ mu až sem chodívaly naproti, když je téměř každý den jezdíval nakrmit a navečer se zase vracel do Prahy.
Bohumil Hrabal
Chatu s popisným číslem 0315 si spisovatel koupil za své první knižní honoráře v roce 1965, a to na inzerát od dvou starých učitelek. Kersko znal už od mládí a na chatu se pak vracel celý život.
„Koupil jsem si domeček, abych našel samotu, ale nalezl jsem za dva dny více přátel, než jich mám doma,“ komentoval svůj život v Kersku. Vracel se sem neustále, aby tu v klidu psal a také se staral o legendární hejno „kočenek“.
Kam ještě?Řadu slavných chat, chalup a chaloupek si prohlédnete jen zvenčí.  Platí to například pro slavnou filmovou Apaluchu z komedie S tebou mě baví svět: tu objevíte v Krkonoších, v Dolním Dvoře kousek od Černého dolu a poznáte ji na první pohled: Apalucha si dodnes zachovala původní filmovou podobu.  Jen zvenčí se také podíváte na chatu, kterou si v roce 1938 nechal v údolí říčky Ostružné u Velhartic postavit populární herec a divadelník Jan Werich (1905–1980). Chaloupku navrhl architekt František Zelenka, inspirací mu prý byla chaloupka z Karafiátových Broučků. Chatu v malebném šumavském údolí si prohlédnete třeba při výletu na nedaleký hrad Velhartice.  Z Dolní Police u Žandova se do prostor Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě přesunula část chalupy herce Vladimíra Menšíka (1929–1988). Části expozice v přízemí se říká Menšíkova světnička. Můžete se tu posadit ke stolu a kromě nábytku, obrazů, nádobí a dalšího vybavení si prohlédnout i krátké rodinné video pořízené právě na chalupě v Dolní Polici. |
K chatě si Hrabal přistavěl ještě patro s prosklenou verandičkou. Nazýval ji hradlo, snad jako vzpomínku na časy během druhé světové války, kdy pracoval na železnici, a získal tak inspiraci pro jedno z nejznámějších děl, Ostře sledované vlaky.
Na hradle či jen tak u stolu před chatou vznikly vrcholné Hrabalovy prózy Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar a Příliš hlučná samota.
Legenda o zaběhlém artistovi
Kersko je součástí obce Hradištko, která byla díky poloze na břehu Labe od prvopočátku osídlena rybáři a ležela stranou od velkých cest. Nádhernou krajinu si podle legend oblíbila i kněžna Libuše a založila na druhém břehu Labe hrad Mydlovar. Tam, kde jsou dnes zbytky hradu, se rozkládala malebná zátočina zvaná Libušina lázeň.
První zmínka o Kersku se objevila v zakládací listině Břevnovského kláštera z roku 993, kterému kníže Boleslav II. věnoval „Keřský ochoz i s lukami“. Byl to pozemek, který měl stanovené hranice a pravděpodobně na něm vznikla také osada nazvaná Kří.
Vznik lesního města rozděleného pravoúhlými alejemi na čtverce a obdélníky spadá až do dob první republiky. Osada byla rozdělena a očíslována podle orientačního plánu New Yorku a když se například projdete po hlavní třídě alias Betonce neboli kerské páté avenue od zastávky autobusu kolem Hájenky tam a zase zpátky, v nohách budete mít přes pět kilometrů.
Majitel části kerského polesí Josef Hyross tehdy pro větší atraktivitu lesního rekreačního letoviska rovněž nechal vybudovat dvě koupaliště, vyvrtat dva minerální prameny, postavit tenisové kurty a lesní kavárnu s ubytováním.
Turistická lákadla jiných měst, jako třeba kostely, zámky a kláštery Kersku chybí, zato tu najdete například Svatojosefský minerální pramen s vodou zvanou Kerka anebo nejkrásnější borovice v Polabí.
Vlastně už zbyla jen jedna, takzvaná Krásná Pepina. Tu druhou, Švarnou Tonku, podle tabulky sázenou v roce 1620, vyvrátil v roce 2007 orkán Kyrill.
Její torzo leží asi 50 metrů od Krásné Pepiny, o níž Hrabal v povídce Slavnosti sněženek píše: „To bych prosil, to je krasavice, to je taková nádhera, když se díváte zespoda do její koruny a svítí slunce, tak se ta koruna podobá oknu Svatovítského chrámu, tak přesné jsou loukotě jejích větví, tak přesně se otáčí do kruhu v jednom rytmu…“
Dejte si ale pozor, až se budete z Kerska vracet – aneb jak varuje Historický a poetický průvodce, kerské polesí je tak hluboké, že Gustavu Frištenskému se při odpočinku v lese ztratil černoch z jeho profesionální řeckořímské skupiny a už ho nikdo nikdy neviděl…
Chalupy, kde na vás dýchne genius loci
 Básníka Petra Bezruče (1867–1958) připomíná nejenom památník na místě jeho rodného domu v Opavě, ale také Bezručův srub na Ostravici. Slezské zemské muzeum ho získalo jako součást dědictví. Obytná část chalupy zůstala taková, jak vypadala kdysi, když sem Bezruč jezdíval, a to včetně zařízení interiéru, který si autor Slezských písní sám navrhl. Bezruč tu pobýval až do své smrti. Ve stáří o sobě slavný bard mluvil jako o starém ještěrovi, který se spíš plazí než jde – a právě ve srubu začínaly jeho proslavené „výplazy“ na Lysou horu. Otevřeno je v hlavní sezoně do konce října vždy v neděli od 9.30 do 14 hodin, podrobnosti najdete na webu Slezského zemského muzea.
 Na zahradě u starého mlýna v Roztokách si postavila svůj ateliér malířka Zdenka Braunerová (1858–1934). Inspirovala se v ateliéru Františka Bílka v Chýnově i v britských časopisech o architektuře. Plány si nakreslila sama, stavbou pověřila místního zednického mistra a v milovaném domečku pak malovala, tvořila grafiky a zdobila sklo či nábytek. Ateliér je přístupný veřejnosti a představí vám jednu z prvních českých profesionálních výtvarnic v celé šíři jejího uměleckého záběru, tedy jako malířku, návrhářku i jako historickou osobnost spojenou s tehdejší uměleckou Evropou. K vidění jsou vedle originálů také dobové fotografie a množství osobních a rodinných předmětů i dobových doplňků. Otevřeno je do konce října, prohlídky pro dvě až sedm osob začínají každou celou hodinu, podrobnosti k tomu najdete na webu Muzea Roztoky.
 Vesnička Kozlov a krajina v okolí České Třebové byly téměř čtvrt století inspirací malíře Maxe Švabinského (1873–1962). O chaloupku pod vrcholkem Kozlovského kopce pečuje Městské muzeum v České Třebové, v létě je otevřeno denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, v září a říjnu o víkendech a svátcích od 12 do 16 hodin. Podrobnosti najdete na webu Městského muzea Česká Třebová. |
