MEXICKÉ PODIVNOSTI: Vodní zrůda a plovoucí zahrady z Xochimilca

Květinové pole

Je to místo, kde je načase zpomalit, přestat se honit za vidinou „vidět z Mexika všechno“ a v souladu s filozofií slow travellingu strávit klidně půl dne na pestrobarevné loďce, pít pivo a ochutnávat z plovoucích stánků místní verze rychlého občerstvení, čítající od vařené kukuřice, dokřupava smažené vepřové kůže chicharrón, až po všemožné druhy tacos.

„Květinové pole“, jak zní překlad názvu Xochimilco z aztéckého jazyka nahuatl, dodnes plní svou původní funkci, jen trh se trochu upravil moderní době. Před příchodem Španělů totiž hlavní město aztécké říše Tenochtitlán zásobovalo čerstvými potravinami právě Xochimilco – ovocem, zeleninou a v neposlední řadě i květinami. A ostatně zůstalo to tak i za dob španělské koloniální éry. Xochimilco je totiž místem plovoucích zahrad zvaných chinampas – turfové kořeny tu nadnáší jednotlivé uměle vytvořené ostrůvky ukotvené do dna jezera dřevěnými pilíři a země si tak bere přirozenou vláhu ze svého podloží.

Lodní balet

Někdy před sto lety, kolem 20. let 20. století, si Xochimilčané uvědomili potenciál, který jejich plovoucí zahrady kromě zeleniny a květin nabízely a otevřeli je i turismu. Roku 1987 pak bylo Xochimilco spolu s historickým centrem Mexico City prohlášeno za kulturní dědictví UNESCO. Turisticky nejfrekventovanějším přístavištěm je Nativitas, který podle toho taky vypadá – při skutečně slunných víkendech tu trajineras vytvoří nekončícího hada a učiněnou dopravní zácpu, v níž se dostat za vytouženým cílem projížďky vyžaduje od loďkaře umné pohyby bidlem a rytmické odrážení nohou od jiných lodí. Ale i tenhle lodní balet má své osobité kouzlo.

Eva Kubátová Ráda o sobě říkám, že jsem „sběratelka mexických podivností“, ale formálně jsem soudní překladatelkou a tlumočnicí španělského jazyka a vystudovanou historičkou se specializací na Latinskou Ameriku. Mou skutečnou vášní je ale pronikat čím dál hlouběji do mexické kultury (a hlavně gastronomie, protože láska k Mexiku rozhodně prochází žaludkem). A jsou to právě takové ty každodenní podivnosti, co mi dodnes, po letech žití v Mexico City, zvedají překvapeně obočí anebo koutky úst v úsměv. A alespoň špetku z nich bych Vám ráda promítla do svého blogu na lidovkách, přičemž další špetku pak najdete v knize Mexikopedie, která spatří světlo světa v listopadu 2020, či na webu Mexikopedie.  Eva Kubátová

Roztomilá vodní zrůda

Standardní párhodinová projížďka po kanálech Xochimilka zahrnuje i návštěvu některého ze skleníků, které se však často limitují leda tak na takové větší přírodní květinářství. O mnoho zajímavější jsou však improvizovaná minimuzea plazů a obojživelníků, kde kromě skutečně skromných množství terárií s hady a pavouky najdete i tvora skutečně místního a endemického – axolota mexického. Jeho přirozeným prostředím jsou právě kalné vody xochimilských kanálů, ale ať už je to přívalem turistů na trajinerách či nesprávnými zásahy do jeho habitatu, je dnes axolotl druhem téměř vyhynulým. 

Místní minimuzea tak částečně fungují jako záchranný program – polovinu nově vylíhlých tvorů musí vracet zpět do kanálů, a věřit, že se snad znovu rozšíří natolik, aby přestal figurovat na seznamu endemických druhů. Axolotl, česky zvaný také jako vodní dráček či tygří mlok, je totiž zvíře navýsost zajímavé, počínaje jeho jménem. V aztéckém jazyce nahuatlu je totiž jeho jméno složeninou slova voda a jména boha Xolotla, pána temnot a podivností, včetně různých anomálií a hendikepů.

Dospělý pulec

A oněch anomálií má axolotl skutečně řadu – je totiž obojživelníkem, který zůstal kdesi na půli cesty svého vývoje. I v dospělosti si totiž ponechává určité rysy svého larválního stádia, vypadá prostě a jednoduše celý život jako pulec, přičemž odborně se tomuto rysu říká neotenie. „Kdyby žil v optimálních podmínkách, zvládne se vyvinout až do ještěrky,“ vysvětluje doña María v jednom z xochimilských axolotárií. 

Život ve volné přírodě místních kanálů však odjakživa ideální prostor k rozvoji neposkytuje, a tak se tu „vodní zrůdě“, jak axolota nazývali Aztékové, dařilo odjakživa právě v tomto zajímavém mezistadiu, které mu však nikterak nebrání v rozmnožování. Ale právě v tomhle ve volné přírodě tkví zádrhel, který nakonec vedl téměř k jeho vyhynutí – v 80. letech 20. století bylo totiž do xochimilských vod vypuštěno velké množství afrických tilapií, které v axolotích vajíčkách nalezly skvělou potravu a přirozené prostředí tohoto obojživelníka tak postupně zúžily na pouhých 10 kilometrů čtverečních.

Karanténní axoloti

Tenhle text vznikl v dobách koronavirové karantény, a i přes všechna negativa, která tahle nemoc celému světu přinesla, axoloti z ní vytěžili maximum – po několika málo týdnech lidské izolace a drastického úbytku turistů na xochimilských kanálech se zvířené vody usadily, a vodní dráčci jsou zase k vidění v jim přirozeném prostředí. Snad tomu tak zůstane i poté, co svět zase najede do původních kolejí. Kdyby si ale právě v takových případech zkusil hodit výhybku a pokusil by se sžít s endemickými druhy tak, aby jeden neohrožoval druhého, bylo by to moc fajn. Nejen u axolotů.