Na Sicílii se domluvíte anglicky leda s imigranty, říká Čech

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Na Sicílii jsme se vydali s kamarádem koncem února. Věděli jsme jen to, že máme týden na to se dostat do Catánie. A já ani nevěděl, kde Catánie je. Během toho týdne jsme projeli celé západní pobřeží Itálie, navštívili jsme Pisu, Řím, Neapol, Pompeje a spoustu dalších míst. Bylo to naprosto úžasné a spontánní – ráno jsme si vždy řekli, kam chceme daný den dojet, cestou jsme si rezervovali hotel a večer plánovali, kam dál. A po tomto týdnu jsme dorazili do Catánie. Byl večer, pršelo, já byl unavený a najednou mi došlo, že tu budu žít následujících pět měsíců. Ubytování jsem měl domluvené dopředu – asi měsíc před odjezdem se mi ozvala moje současná spolubydlící, zda s ní nechci bydlet. Po pár dnech skypování a neustálého psaní si jsme se shodli na tom, že by to mohlo být fajn a tak jsem poměrně snadno získal ubytování v centru města, dvě minuty chůze od školy a s holkou ze Slovenska, o které jsem věděl jen to, že je konceptuální umělec, má ráda pivo, slaninu a popcorn a až dorazím, udělá mi palačinky. Hned druhý nebo třetí den jsme si udělali výlet na Etnu. Byl to zvláštní pocit, neboť v tu dobu na ní byl ještě sníh a koukat se na moře ze zasněženého vrcholu sopky se vám nepoštěstí každý den. A co mi nejvíce ulpělo v paměti? Asi to, že jsem na Sicílii. Toho si člověk všimne. A taky moje spolubydlící, na tu se nedá zapomenout.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazil? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
S autem. Přesněji řečeno to auto narazilo do mě, když jsem přecházel a řidič se mi pak snažil vysvětlit, že je to vlastně moje chyba, protože jsem na Sicílii a člověk tady musí být opatrný. Taky je zde krajně nezvyklé chodit kamkoliv včas, na vše se tu čeká a anglicky tady mluví snad jen uprchlíci. A pivo je tu poměrně drahé na to, že nechutná jako pivo.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Tak určitě. Dávám tomu tady ještě pár dní, maximálně. Víte, Catánie je svým způsobem pěkné město - architektura, Etna, moře a tak - ale já chci žít někde, kde mají i jiné věci než pizzu, těstoviny a pistácie. Chtěl bych se vrátit domů, dodělat magisterské studium a poté se uvidí, co dál.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Chybí mi tu celá česká kuchyně, nejvíce pak asi ovocné knedlíky, typická hospodská jídla a čepované pivo. Se spolubydlící jsme si jeden večer udělali bramboráky a halušky, ale nemáme tu moc přátel, tak jsme je snědli sami. Navíc, typický Ital by si k nim dal pesto a zeleninový salát.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Pár lidí se mě ptalo, zda je Česko to samé co Čečensko, většina pak dokáže vyjmenovat pár českých fotbalistů. Nejvíce mě ale zaujal dotaz místního obchodníka, zda se Česká republika nachází na Ukrajině. Celkově nás pak považují za sever.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politickou scénu zde prakticky nesleduji, ale nemohu si odpustit pár vět k v současnosti tolik diskutované krizi ohledně uprchlíků/migrantů. Během pobytu jsem měl možnost mluvit jak s místními obyvateli, tak s lidmi, kteří se na Sicílii dostali na lodi z Blízkého Východu nebo Afriky (Catánie je jeden z hlavních sicilských přístavů, kam připlouvají tyto lodě). A ač nerad, musím přiznat, že ony „kulturní rozdíly“ tolikrát zmiňované v každé diskuzi na toto téma jsou opravdu znatelné. Skoro vůbec neumějí anglicky a jsou moc hrdí na to, aby se učili jiné jazyky, jsou arogantní a většina z nich působí nepřátelsky, jsou líní, moc nepracují a na všechno mají spoustu času. Člověk často neví, co se jim honí v hlavě a z většiny jejich úsměvů má pocit, že ho právě chtějí okrást nebo znásilnit. Tak nějak působí většina místních obyvatel. Typický „uprchlík“ je pak pravý opak – domluvíte se s ním v pohodě anglicky (dokonce jsem zde potkal člověka, který utekl z Pákistánu, kde učil na škole cizí jazyky, takže uměl plynule anglicky, německy a francouzsky), je přátelský, uvědomělý a živí se jako pouliční prodejce náramků a selfie tyček. Zajímavý je také vzájemný vztah těchto dvou skupin obyvatel. Místní sice tyto uprchlíky moc nemusí (nebaví se s nimi, koukají na ně povýšeně a z jejich chování k nim je patrná jistá dávka arogance), dojde-li ale na otázku, zda by Sicílie měla tyto lidi přijímat, panuje zde pozoruhodná shoda, že ano. Většina obyvatel to pak dokonce považuje za povinnost a hlavní problém vidí v tom, že zde prostě není dostatek místa.

D. H. Lawrence jednou napsal, že Sicílie je místem, „kde končí Evropa…za ní už je Afrika a Asie“ a já s ním musím souhlasit, dokonce bych řekl, že „civilizovaná“ Evropa končí už někde kousek pod Římem. Jenže bez ohledu na to, jak je tato země chudá, jak zde nic nefunguje a jak už se těším domů, musím říct, že je mi smutno z toho, jak je problematika uprchlíků vnímána v Česku. A nejde o to, zda máme či nemáme někoho přijmout, ani o to z jakých důvodů či snad o konkrétní počet. V tomto se nestavím ani na jednu stranu těchto pomyslných táborů a upřímně je mi to úplně jedno. Jen mám pocit, že to, co chybí Sicílii do civilizovanosti, chybí Česku v uvědomělosti.