130 let

Pirot, Srbsko. Místo uprostřed ničeho, které jsme našli tou největší možnou náhodou. A přespali tam. | foto: 4 Wheels Of Happiness

NOMÁDI: Jak se žije v dodávce na divoko a s miminem? Dobře

Nomádi
  •   5:05
Jen si teď cestujte, až budete mít prcka, tak se pěknou chvilku nikam nepodíváte. Přesně tímhle nás děsili příbuzní loni, když jsme tři měsíce před narozením naší Chobotničky projeli Balkán na řeckou Meteoru a zpátky. Byla to první cesta naším Transportérem, který jsme rok předělávali z náklaďáku na obytňák a už tehdy jsme věděli, že dítě chceme mít hlavně proto, abychom mu ukázali, jak obrovský a krásný je svět a že všechno jde, když to člověk opravdu chce.

Chobotnička má 10 měsíců, oba pracujeme na plný úvazek, takže zdaleka necestujeme tolik, kolik by se dalo. Když se ale rozhodneme, že jedem, naložíme auto a překážky přestanou existovat.

Kde se vzala naše dodávka

Auto máme něco přes dva roky. Když jsme ho kupovali, byla to už dost ojetá dodávka, se kterou jezdila vesnická kapela po koncertech. Obří kufr, pět sedadel a skoro všechno ostatní do auta namontovali v roce 2005 v továrně Volskwagen. My jsme z dodávky postupně očesali, co se dalo. Vyřezali jsme díru do střechy, přidali dřevěné obložení a šedesátikilovou baterii, kterou na cestách nabíjíme dvěma solárními panely na střeše. Vyrobili jsme kus nábytku, kterému přes den říkáme gauč a v noci postel. Na 140cm širokém japonském futonu se pod společnou peřinou bez problému vyspíme všichni tři. Na první cestu s Chobotničkou jsme přidali do zadních dveří kuchyňku a v dílně na nás ještě čeká čerpadlo, vodovodní kohoutek a dřez.

Kde s autem parkujeme

Jsme noční ptáci a zavíračky recepcí v kempech nás vždycky omezovaly. Nehledě na ostatní kempery, se kterými místa přijdou o veškerou romantiku. Využíváme tedy toho, že naše bílá dodávka pro neznalce nevypadá na první pohled jako obytňák a kempujeme nadivoko. Kromě romantiky to má i tu výhodu, že Chobotnička už v 10 měsících pomalu odkoukává, jak se v divočině správně chovat.

Co se všechno s narozením dítěte změnilo

Jsme cestovatelé požitkáři. Nevadí nám, že mineme významné turistické cíle, místo toho si úplně klidně užíváme kavárničky a parky v malých městech, o kterých v Česku nikdo neslyšel. S počítačem prosedíme hodiny v knihovnách a coworkingových kavárnách. A když zrovna nemáme chuť pracovat, prostě koukáme po místních. Jak lze asi tušit, nový člen týmu nám tuto rutinu příliš nenaboural. V těchto našich dlouhých zastávkách pokračujeme a on si odpočine od dlouhého sezení v autosedačce a prozkoumá nové prostředí. Někdy se seznámí s jinými dětmi podobných rodičů a pohraje si s jejich hračkami. Jakmile se unaví, naskočíme zase do auta, posuneme se o další stovku kilometrů a celé to začne nanovo. Práce na cestách samozřejmě uděláme míň než dřív a občas musíme víc dohánět po nocích, ale pořád pracovní tempo, které panuje doma, v pohodě stíháme.

Lví král, norská edice.
Naši vášeň pro západy slunce rozhodně podědil.

Kam se dá takovým autem dojet?

V dodávce se dá plnohodnotně bydlet. Nemít v Brně milovanou práci, určitě bychom to zkusili. My si většinou uděláme volno na měsíc a vydáme se k nějakému dalekému cíli. Letos to byl třeba Preikestolen na jihu Norska. Pro představu naše spací místa na cestě do Norska a zpátky:

  • den 1: Hradec Králové, u kamarádů na zahradě - tohle byla jediná noc během cesty na sever, kdy nám byla zima
  • den 2: Německo, u rybníka, vedle nás spala pětičlenná britská rodina v jen o kousek větším autě
  • den 3: Německo, u velkého jezera, ráno jsme zjistili, že jsme asi kilometr od krásného kempu
  • den 4: Dánsko, extrémně klidný záliv, když jsme parkovali, byli jsme tam jen my a starší Španělští manželé, přes noc přibyly další 4 dodávky, vesměs německé
  • den 5: Švédsko, maják naproti jaderné elektrárně, tehdy jsme naštěstí ještě neměli zkouknutý Černobyl
  • den 6: Švédsko, krásný záliv pod větrnou elektrárnou (která v noci vydává fakt děsivé zvuky)
  • den 7: Norsko, u křišťálově čisté řeky, společnost nám dělali dva Švýcaři a jejich vymazlený Opel
  • den 8: Norsko, u jezera pod národním parkem Hardangervida, rozhodně nejkrásnější spaní tohoto výletu
  • den 9: Norsko, u jezírka kousek od Preikestolenu, my a 4 auta Němců - těch je na cestách obecně nejvíc
  • den 10: Norsko, roztomilé odpočívadlo u silnice
  • den 11: Norsko, v kempu, prádelnu jsme ve městech nenašli, takže praní nás dovedlo do kempu
  • den 12: Švédsko, nad stavidly rybníka uprostřed ničeho, tady jsme záviděli švýcarskému páru, jejichž šestitýdenní cesta Norskem právě začínala
  • den 13: Švédsko, v národním parku naproti přístavu, ze kterého jsme ráno pluli trajektem do Polska
  • den 14: Polsko, na útesech nad mořem, kousek od města Gdyně, společně s polskou rodinkou
  • den 15: Polsko, na krásném piknikovém místě v hlubokém lese
  • den 16: Polsko, na louce pod skalou oblíbenou mezi horolezci

Jak si vaříme

My dva bychom mohli donekonečna jíst v restauracích. Letos jsme se však vydali do zemí, ve kterých by to vyšlo hodně draho a navíc někdy máme prostě hlad v momentě, kdy by Chobotničí hravou nebo rebelskou chvilku neocenila v restauraci ani obsluha, ani ostatní hosté. Proto jsme do našeho domečku přidali kuchyň. Máme maličkou ledničku, kuchyňskou linku, ke které si člověk jednoduše stoupne zvenku, plynovou dvouplotýnku a 40 litrů vody. S tímhle vybavením bez problému připravíme královskou snídani a jednoduchou večeři pro všechny tři. Přes den většinou jíme venku, ale vyhledáváme spíš street food, parkové restaurace nebo kavárny s jídlem. Do vyhlášených místních restaurací se raději vrátíme, až nám Chobotnička trochu povyroste a užije si to s námi.

Kam chodíme na záchod

Otázka, která při našem vyprávění o cestách s obytnou dodávkou dřív nebo později vždycky padne: “A kam jako chodíte na záchod?” Pokud člověk chce kempovat na divoko, důležité je, aby po něm na místě, kde přebývá, nezůstala ani stopa. V opačném případě je naprosto pochopitelné, že přibývá zemí, které wildcamping zakazují a pokutují. My se snažíme jít příkladem, místo vždy opouštět v lepším stavu, než jsme jej našli a to se vším všudy. Na záchod chodíme většinou během dne, kdy se pohybujeme v civilizaci. Pokud se však situace vyvine jinak, máme v autě lopatičku, kterou použijeme na zahrabání všeho, na co bychom v přírodě neradi narazili.

Kde bereme vodu

Voda je v autě velkým tématem. Máme dva dvacetilitrové kanystry. Pokud je naplníme, máme vodu zhruba na 4-6 dní. Záleží, jak moc vaříme a kdo zrovna myje nádobí. Po této době musíme znova najít zdroj pitné vody. V horách je to snadné, člověk sem tam narazí na přírodní pramen. Jakmile se přesuneme do nížin, změní se hledání vody na ryze sociální činnost. Ptáme se lidí, které potkáme. Mnohdy o zdroji vody ví nebo se sami nabídnou, že nám kanystr doplní. Jistotou jsou potom větší benzinky, na kterých se u kohoutků potkáváme s kamioňáky.

Jak vypadá náš den v dodávce

  • 7:00 budíček, omrkneme sociální sítě, vyřešíme nejakutnější pracovní věci
  • 8:00 vylezeme z auta, Baruš vaří snídani, kluci si ještě hrají nebo se jdou vykoupat, pokud je kde
  • 9:00 se podává snídaně (ano, naše rána jsou hodně dlouhá a pomalá)
  • 10:00 plánujeme den, umýváme nádobí, uklízíme auto
  • 11:00 Chobotnička usíná, spícího ho montujeme do sedačky a podle plánů vyrážíme do města nebo do přírody
  • 12:00 v cíli dne řešíme oběd, trochu práce, Chobotnička si hraje, poznáváme okolí
  • 17:00 s usínajícím prckem usedáme zpátky do auta a přesouváme se na místo, které bude pro tuto noc naším domovem
  • 20:00 rozložíme postel, uvaříme večeři, pracujeme nebo se seznamujeme s ostatními kempery, uspáváme Chobotničku a jdeme spát

Letos bychom chtěli ještě dokončit pár drobností v autě, vyrazit do Itálie a na podzim prozkoumat kouty východního Slovenska. Jak nám to jde, můžete sledovat na našem Instagramu a nebo Facebooku

Autor: