Kdo jel někdy ve starém offroadu ví, co za horor ho čeká, pokud překročí magickou rychlost 80km/h. Pro ty, co to neznají: člověk se často uvnitř cítí jako by řídil cirgulárku s podvozkem vyrobeným z nezralých banánů.
První část problému nám pomohli vyřešit dobří lidé z 2DIN.CZ, když nám patroly pomohli odhlučnit. Nejenom, že teď už nemusíme jezdit v Otíkových sluchátkách jako dřív, ale dokonce se za kormidlem slyšíme. Kromě odhlučnění jsme posunuli sedačky. Patrol sice vypadá jako obluda, ale místa v něm japonští konstruktéři pro česká kolena moc nenechali. Nakonec patroly prošly velkým servisem brzd a s komplet novými náplněmi od LIQUI MOLY a filtry od MANN-FILTER konečně vyrazily na cestu.
První kilometry patrolů, na kterých ještě ani barva pořádně neuschla, vedly přes Polsko rovnou na Ukrajinu. V Polsku jsme se tak rozloučili s dálnicemi a vjeli na standardní východní hlavní silnice. Tady jsme si ještě mysleli, že náhon na čtyři kola je vlastně úplně zbytečný. Na rozdíl od docházejících gumicuků držících za jízdy pohromadě střešní stany vlastní konstrukce. Zazněla tak poprvé věta, které jsme se už nezbavili: „Stůj! Nafukuje se ti stan“.
Po dnu a noci nepřetržité jízdy jsme za úsvitu dorazili k bráně černobylské zóny. Po jednatřiceti letech od výbuchu elektrárny vypadají vesnice i Pripjať jak botanická zahrada. Příroda tu hraje vlastní hru a docela vyhrává. Každý jsme, po brouzdání na internetu, od Černobylu a Pripjati něco očekávali, ale každý si odsud nakonec odvezl dojem docela jiný. Je to jak procházka v muzeu Sovětského svazu, ale víte, že tancujete na hrobech statisíců lidí. Jeden den v zóně nestačí na to, abychom lépe pochopili jak místní fungují, i tak nám bylo ale jasné, že celá oblast zažívá takové zvláštní znovuzrození. V rychlém tempu se tu rozrůstá turistický ruch i těžba dřeva. A také místní fauna. Není tu prý problém narazit na vlky i medvědy. My potkali lišku, která byla odmalička zvyklá na místní. Díky tomu se z jinak poměrně divokého zvířete stal vcelku příjemný mazel.
  |
Se zónou se loučíme přejezdem do oblasti, kterou ne každý zná. Tou je Černobyl 2, poměrně rozsáhlá vojenská základna s obrovským ocelovým monstrem. Anténa radaru Duga má na výšku 150m, délku téměř 500 metrů a v plném zatížení měla odebírat až ⅓ výkonu jaderné elektrárny. Kolem celého radaru je do dnešní doby pořád tak trochu nejasno. My ale jasno máme. Po opuštění zóny, vyrážíme k hranicím Ruska. Přes Kyjev na hranice a odtud s kurzem na Kursk.
Volgograd (bývalý Stalingrad) je překrásné město. Mraky tanků a armádní techniky jsou v každém ruském městě, ale ve Volgogradu jich na každém rohu hromada. Na jednom rohu ulice je letadlo, na druhém řada tanků, na třetím celý vlak a na čtvrtém pětimetrový Lenin. Rusové jsou na svoji armádní historii opravdu hrdí.
Zajet si z Volgogradu ke Kaspickému moři je jako si zajet od nás do Chorvatska. Hlavní rozdíl byl asi v tom, že když jsme přejeli kazašskou hranici, byli jsme opravdu v šoku. Velbloudů víc než sezónních Čechů v Chorvatsku, a konečně to krásné nic, na které jsme se třičtvrtě roku těšili. To, že jsme ale doopravdy přišli o silnice, to jsme nečekali a patroly napříč své pomyslné nezničitelnosti začaly dostávat opravdu hooodně do těla. Ale to nic za to prostě stálo! Po týdnu v autě hledáme nejbližší břeh Kaspiku od toho, čemu místní říkají silnice. Aby si člověk zaplaval měl by si vzít sebou i svačinu. Jinak umře hlady. Klesání je velmi, velmi mírné.
Po zchlazení v moři jsme přešli k hlavnímu bodu (téměř) každého večera. Hledání noclehu bylo v krajině ničeho komplikovanější a přitom jednodušší. Hlavní faktor už dávno nebyl schovat se někam dál od silnice, kde nebude vidět patrol nejlépe i oheň. Důležitější bylo najít místo s křovím. Pokud bylo křoví hustější - nejlépe rozdělené do více částí. Pak posádka slavila, jakoby našla svatý grál. Toho dne jsme nalezli místo s terénní nerovností! Teplo, voda, teplé jídlo a ony nerovnosti nás hřály u srdce natolik, že jsme se jali řešit technické problémy, které se už pár dní odkládaly.
Při projíždění dunami kolem Kaspiku, jsme už nemohli ignorovat fakt, že vozík na pravé straně přestal pružit. Za patrolem vlál jako vlajka. Každý sebemenší hrb ho vyhodil do vzduchu a dopad nevypadal moc dobře. Když jsme ho potom otevřeli, bylo všechno všude. Vyrazili jsme hledat mistra, který by nám pomohl. Naštěstí jsme jednoho ochotného v přilehlé dědině našli a vozík tak mohl vlát zvesela dál.
S rukama na volantu patrola nemůže být člověk zarytý ekolog. Přesto ... lodě uprostřed toho, co zbylo po Aralském jezeře jsou jedna věc. To jsme čekali. To, že se to děje i s Kaspikem ,a ty solné pláně všude kolem, to jsme tak nějak nečekali. Byly prostě všude. Některé prý vysychají přechodně, jiné už trvale. Naše odborné poznatky k této problematice se ale ustálili pouze na: Ano, solná pláň je opravdu hodně slaná. Pod krustou soli je divný blato, do toho jak s patrolem vjedeš, jen tak nevyjedeš. Opravdu se tam už nedá plavat. Pohraničníci na krystal soli v kastlíku divně koukají.
Z ničeho nic zastavujeme, všude dým, atmosféra nasáklá chladící kapalinou. Bylo jasné, že teď v noci se další patrolí vrtochy řešit nebudou. Auto jsme zatlačili ze silnice a usnuli. Ráno bylo vymalováno. Praskla hadice a zvětšila se taky díra v chladiči. To by problém sám o sobě nebyl, ale k tomu prasknutí měly důvod. Jak už to tak u těhle motorů bývá, na vině bylo těsnění pod hlavou. Těsnění máme sice v kufru, ale necháme si ho radši na horší časy. Zatím udělujeme patrolu první pomoc a také zajišťujeme sečpáskem víčko chladiče, aby se noční příhoda neopakovala. Pokračujeme dál, teplota drží, vše se zdá ok. Snad se to nezhorší.
V městě Makat hledáme místní geografické znalce. Po naši otázce: „Jaké jsou cesty, špatné nebo rovné?” Domorodec ukázal na naši vysněnou cestu na mapě a odvětil: „Tady žádné cesty nejsou.” Stalo se tak, že jsme ve Makat svolali asi nejdůležitější poradu u hranatého vozíku v dějinách výpravy. Hledali jsme alternativ jak pokračovat dál v cestě. Nejspíš bychom k Aralskému jezeru cestou necestou dorazili, ale kdy a v jakém stavu, to jsme si netroufali odhadnout. Čas byl to, co nás bohužel pomalu začalo trápit. Tak se stalo, že jsme se rozhodli vrátit se do Atyrau a pokračovat dál na sever.
Pokračování z Atyrau bylo rychlé. Cesty se po dlouhé době zpevnily, sjednotily a nebyla tu nouze o 300km rovinky. Toho faktu využívali i místní zákonodárci. Setkání s nimi jsme nijak neoslavovali. Většinou byli neuvěřitelně neodbytní s nekonečnou zásobou různých přestupků. Někdy měli pravdu, třeba taková nezapnutá světla. Někdy se u přestupku člověk spíš dobře pobavil. Třeba jako „Zakouřilo z výfuku!” Každopádně nás překvapil místní vozový park. Mladoboleslavští podmajákovali i Kazachstán.
Po cestě se zrodil nový plán a my tedy věděli, že jedeme do Moskvy a město Samara bylo první město na ruské straně po cestě z Kazachstánu. Samara je docela pěkné, typicky ruské město. Na jednom z náměstí trčí reálná raketa Sojuz, pod kterou je muzeum kosmonautiky, v centru města je Stalinův bunkr a místy domy, ve kterých se v jedné půlce bydlí, a druhá už spadla. Městem teče řeka Volha o šířce pouhých 1500m (o kousek dál je široká místy i 25km). Toho jsme samozřejmě využili a i přes ne zrovna lákavé teploty vody i ovzduší vyrazili na kópák.
Trhli jsme rekord v téměř rovné jízdě. Na navigaci svítí ukazatel s jasnou zprávou: „Po 406 km sjeďte na Moskva.“ Sjíždíme v noci. V Moskvě se už těžko schováme a ani se nám tu už nic hledat nechce. Spíme “na punk” v podélném stání na okraji města. Ráno se přesouváme k nejbližší stanici metra a po dvou týdnech opouštíme náš patrolí úl. Ráno zjišťujeme, že jsme přijeli zrovna, když Rusové slaví Den města Moskva - 870 let od založení. Taková věc se pozná tak, že v jistě normálně narvaném centru, je evidentně tak o milion lidí víc. Moskva 870 byla super. Různé cesty se naprosto náhodně otevírají nebo uzavírají a to jak pěší, tak i silnice. Na druhý pokus se dostáváme přes masy lidí na Rudé náměstí. Přeci jen je potřeba mít tu pomyslnou zelenou fajfku. Pak skokem na metro, zpátky k naší patroládě a v ní jen polykat další a další kilometry k ukrajinským hranicím.
Na Ukrajině svištíme po hlavních tazích přes Kyjev a pak hooodně na jih směrem na Oděsu. Za Umanem odbočujeme vlevo a spíme poblíž města Pobuzke. Ráno totiž vyrážíme omrknout dříve přísně tajnou jadernou raketovou základnu. Když byla základna ještě funkční, na povrchu nebylo téměř nic. Samozřejmě až na neviditelné elektrické ploty, miny, kulometní hnízda a podobné srandy.
Nyní povrch základny slouží muzeu a jeho největším exponátům, jako je třeba mezikontinentální raketa SS-18 Satan. Mnohem zajímavější je však podzemí, které nám vyrazilo dech. Ve východních muzeích se nám strašně líbila jedna věc a to, že nic není „za provázkem“ aneb ... kdo si chce vylézt na tank? Kdo si chce potočit s protiletadlovým dělem? Základna se rušila pod pečlivým dohledem celého světa. Všechna tajná zařízení byla odvezena a odpalovací síla zneškodněna. Zbytek konstrukce a zařízení je funkční dodnes. Rozkaz z Moskvy tehdy mohl přijít každou minutou a tady na to byli teda rozhodně připravení. Šílené, jak byl svět vlastně blízko své nejspíš poslední katastrofy. Teď už ale nasedáme do našich mezikontinentálních žlutých střel a letíme kolem hranic Moldavska a Rumunska do ukrajinských polonin.
Motor občas nejde nastartovat. To tak prostě je. Vetší překvapení je, když nejde zhasnout. Zkušeného patroláře to ale nerozhodí. Na tažném Patrolu byla chcípací provázková finta aplikovaná už někde na začátku cesty. Druhý se nechal nakazit až teď. Provázkové řešení je spolehlivé a stejně jako u stěračů provázkujeme spokojeně dodnes. Dojídáme nejlepší šašlik naší cesty, dofukujem z terénu po vyjížďce na poloniny gumy a do navigace zadáváme postupně Mukačevo, Poprad, Žilina ….
Vyškov!!! Po zhruba 9000km a třech týdnech je naše putování u konce. Pravda, nedojeli jsme tam, kam jsme původně zamýšleli. Kyrgyzstán je o pár tisíc kilometrů dál. Asi nám to ale až tak nevadí. Místo něj jsme byli na místech, která nás předtím ani nenapadla a o tom to vlastně možná celé je. Nejdůležitější pro nás bylo vyrazit, ať už to bude kamkoliv a to se povedlo. I když Canyon Charyn, Issyk-kul a Almáty nám leží v hlavě pořád. No kdo ví …
Každá výprava musí mít nějakého svého maskota. Může to být cokoliv ... plyšák nebo třeba krabička cigaret, no my měli vozík. Je to hrdina! Zvládal brody v Rusku, létat i metr nad zemí v dunách Kaspického moře, (dobře to moc nezvládl...) a jak stepní koza poskakovat na nekonečných kamenitých silnicích. Vozík už něco pamatoval, když jsme ho před pár lety kupovali, jezdil už za stodvacítkami. My se několikrát přesvědčili, že překročit jeho maximální nosnost je možné i trojnásobně. Přestavbu na expediční vozík podstoupil ve spěchu flexou a spoustou vrutů noc před odjezdem. Posloužily k tomu staré dveře od sklepa a zbytek barvy po patrolu. Svou úlohu splnil dokonale a slouží nadále, i když se na něm výprava opravdu hodně podepsala. Pro další výpravu i tak děláme vše pro to, abychom ho tentokrát nechali doma.
Doufáme, že jsi právě v prohlížeči otevřel novou kartu, ve které hledáš kam bychom zhruba mohli v tom Maroku jet. Odpověď na otázky, videa a vše ostatní včetně kontaktu pro novou posádku zde:
www.warthog.cz/katastrofyakrasyvychodu/
www.facebook.com/ZaHraniciKomfortu
