Středa 9. října 2024, svátek má Štefan, Sára
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

NOMÁDI: Krásy Zadaru a Plitvických jezer. První část expedice míří dolů

Nomádi

  15:21
Díky moc všem, kteří nás před odjezdem jakkoliv podpořili a udělali nám tak cestu snažší – to bych chtěl říct na úvod našeho prvního vyprávění, kterým tak začneme občasník postřehů z Expedice dolů a doleva.

První regulérní nocleh na břehu Jaderského moře foto: Expedice dolů a doleva

Odjezd, naplánovaný na pondělí 16. dubna, se nám povedl. Den předtím jsem ještě s Bambusem zapojoval přídavná dálková světla, což se ukázalo jako porod a zabralo nám to celé odpoledne. Díky Míšo. Potom už jen poslední pivčo na pouti a ráno vyrazit do Pardubic pro Prokopa aka Bradka Lulaniče. Staniž se v jednu hodinu po poledni a rázem vyrážíme na Prahu pro Dana aka Danka Hajčoviče. Kolem páté odpolední se nám daří opustit Prahu, a tak, volní jako ptáci, míříme na jih směr České Budějovice. Rakousko a Slovinsko nám přijde rozumné projet, a tak první bod zájmu volíme jako Plitvická jezera v Chorvatsku, kam přijíždíme před obědem. Bohužel je tady super počasí - leje jako z konve, a tak se ani nezastavujeme a míříme dál na jih do města Zadar. 

Hledáme nomády nového věku!

Máte podobné zážitky, cestujete podobně zajímavým vozem a máte pěkné fotky?

Napište nám na internet@lidovky.cz. Do předmětu napište Nomádi.

Při přejíždění Velebitu nám začíná doslova svítat na lepší časy a v Zadaru se nutně převlékáme do krátkých kalhot. Také tankujeme ropu a mé srdce plesá nad úžasnými náklady na provoz. Při 2500 kg jsou to rovné 2 koruny na ujetý kilometr. Krása. Procházíme Zadar, kávujeme a obdivujeme. Při cestě k autu plánujeme další přesun, a to ten do Bosny a Hercegoviny, kam nás k sobě pozval Saša, který o nás četl na internetu. Už dvacet let pracuje v Praze, kde má i balkánskou kapelu Romba. Ve čtvrtek odjíždí do Prahy, a tak se k němu musíme dostat už ve středu. Pro dnešek volíme spánek na břehu Jaderského moře nedaleko města Sakušan. Konečně vytahujeme naše hamaky a vážeme je na stromy. Do moře vkládáme Joker Cidery, roztápíme gril a hodnotíme dosavadní cestu. Kolem jedenácté usínáme v hamakách a uprostřed noci z nich zase vybíháme kvůli dešti. Damn.

Ráno volíme cestu přes hraniční přechod Strmica a zjišťujeme, že se k němu jede přes Národní park Krka, kde jsou obdivuhodné vodopády a jezerojezírka. Trávíme tam odpoledne a kdyby bylo možné se v nich vykoupat, strávili bychom tam o moc víc času. Před hranicemi s BiH se terén začíná strmě zvedat a my před sebou vidíme v hřebenu vyřezanou cestu, po které pojedeme. Schyluje se na první velký Lubošův křest ohněm (Luboš Trkačka je náš expediční speciál), ale ten si se zářezem ve skále jen hraje. 

Čekuj to!
Joker Cider, náš kámoš, na přehradě

V půli stoupání nás zastavuje celní kontrola. Předkládáme pussy (čti pasy), dostáváme razítko a celník ještě něco lamentuje a ukazuje na „sedící“ auto. Odpovídáme, že vůbec netušíme, o co jde a na mávnutí rukou se slovy GO odjíždíme. Stoupání pokračuje a na jednom z „odmorišť“ s hezkou vyhlídkou zastavujeme a vytahujeme vařeníčko. Do hrnce vléváme vodu, do vody házíme těstoviny, do těstovin vmícháváme tuňáka, na tuňáka sypeme cibuli a za stálého míchání vkládáme do úst. 

Po přejetí hřebenu se před námi rozprostírá široká nížina, která je evidentně dost poznamenána válkou a jejím bombardováním. V půl osmé večer konečně přijíždíme do dvoutisícového města Krupa na Vrbasu. Na benzince kupujeme lokální pivo Heineken a přes wifi píšeme Sašovi, že jsme zde. Přichází pro nás a plynně česky s přízvukem slovenského Ostraváka nastěhovaného do Prahy nám ukazuje dům, zahradu a představuje maminku. Obohacuje nás tipy na zítřejší den - doporučuje místní vodopády s několika malými mlýny, klášter a gril, kde nám udělají tradiční Čevapi. 

Přijíždí bratranec a hned jde omrknout, kdo, že to u nich na pozemku zase je. Prohlásí, že motor 200D jede pomalu a nám nezbývá nic jiného v univerzální řeči těla kývat hlavou jakoby ano! Po chvilce přijíždí další bratranec a také nás zdraví. Máme v tu chvíli pocit jako když o nás ví najednou celá vesnice. Pak se Saša odebírá do domečku a my vytahujeme vaření a pitiví. Už je tma a tak místo hledání místa na hamakyho závěsné postele pokládáme karimámy pod přístřešek a jen pro ten dnešní den končíme…

Pomeranče na cestu

Je čtvrtek. Probouzíme se do studeného rána a vaříme kafe. V plánu máme místní vodopády a klášter. Od bábinky dostáváme tři pomeranče na cestu. Vyrážíme po silnici směr Banja Luka s tím, že vodopády jsou někde kousek za městem. Jdeme, jdeme a pořád dlouho jdeme. V dálce vidíme hezký lanový most, a tak se rozhodneme ho přejít. Hned za ním cedule „Stone bridge“, která míří vlevo a tam se tedy vydáváme. Po 500m zavřená brána, kterou hravě přeskakujeme, ale je nám divné, že tam je. Pak slyšíme kravský zvon a už nám asi dochází, že to není cesta na Kamenný most. Ve křoví se nám ukazuje slušně vyvinutá kráva a dává najevo, že tudy cesta nevede. My ji však ignorujeme a klidným krokem pokračujeme dál. Zvonění se zintenzivňuje a kravka vyráží za námi. Dva rychlé skoky k nám. Pak nastavení rohů a mě už v hlavě zní hlas Jirky Macháčka se slovy „krok, sun, krok, krok, sun, krok, zpátky“. Mizíme, přelézáme bránu, míjíme ceduli, přecházíme most. 

Sašova maminka, která nás uvítala na své zahrádce.

V místní hospodě si dáváme Nektar a vyměňujeme úsměvy se stejně mladou barmankou. Pak pokračujeme dále po silnici a stále se snažíme najít vodopády. Když zjišťujeme, že už jsme ušli 8 km, končíme na autobusové zastávce a čekáme, že snad něco pojede kolem zpátky. Půl hodiny a sedíme. V Krupě se cpeme Čevapi v doporučeném podniku a usmíváme se nad zeleninovou oblohou skládající se z čerstvé nakrájené cibule. Čeká nás odpočinek na zahrádce a pak na netu nalezené skutečné vodopády plus klášter. Na zahrádce dostáváme od bábinky slaný sýrový koláč a v kombinaci s čevapi se tak stáváme nepohyblivými. Zhruba po hodině se zvedáme a vyrážíme. Oblékáme si plavky pro případné ráchání ve vodopádech, ale až u nich nám dojde, že je teprve duben. Vodopády jsou nicméně super. Od nich zkoušíme trefit cestičku, která by mohla vést přímo ke klášteru a daří se! Prohlížíme si klášter a pozorujeme zametajícího mnicha. I já bych chtěl mít takovou práci?

V pátek dopoledne odjíždíme směr Višegrad, kde si Emir Kusturica koupil hrad a celý ho dal „dokupy“. Funguje to jako hotel, restaurace i shopping, ale v létě se to proměňuje na obří festival např. i s promítáním jeho filmů. Plán zněl tedy jasně – po x dnech se ubytovat a dát si hezkou teplou sprchu… Cestou nás však čekal jeden z předem určených checkpointů naší expedice, a to Bosenské údolí pyramid. Ve městě Visoko cca 15 km před Sarajevem v roce 2005 objevili něco, co se zdálo být vyšším než Pyramidy v Ghíze, a tak to začali prozkoumávat. Objevili několik pyramid a nespočet dalších přidružených staveb z nichž největší je Pyramidy Slunce vysoká 220m a stará 34000 let př.n.l. Šílel jsem tam z toho. Pokud o tom nevíte, rozhodně si najděte více, je to super. 

Andrićgrad Emira Kusturici ve městě Višegrad

Pokračovali jsme dále do města Višegrad a tam jsme taky po déváté večer dorazili. Neměli jsme v Bosně internet, a tak jsme se zeptali na první benzinyho pumpě na „Kusturiciho něco“. Odpovědí nám bylo jasné most, doprava, semafor, doprava, mostek, doprava a stručné Andrićgrad! Naprosto přesná navigace nás dovedla před bránu hradu na ostrově na řece Drina. Recepce do desáté večer, takže akorát. Odpovědí se nám dostává pokoj bez televize za tři stovky na osobu = lec dů dyz! Postel, sprcha, snídaně. Před spánkem ještě vyrážíme do města na dlabanec. Na hlavní třídě dvě fotbalové branky? Proč ne.

Sobotní ráno je ve znamení ofi snídaně v podobě vajíčkové omelety a kávičky. Pak ranní sprška do zásoby a vyrazit směr Skadarské jezero na hranici Černé hory a Albánie. Při odjezdu se míjíme se stejným piánem, a tak děláme společný obrázek. Dle fotky po dvou dnech zjišťuji poslední známou polohu mé oblíbené flanelky, v tu dobu s obsahem mini Jim Beama v náprsní kapse. Nenávratná ztráta… Řežeme ostré serpentýny na hranici s Černou horou a cestou kupujeme džezvy. Celník na hranici okukuje auto a i s uznáním kvalitní fabriky na auta kroutí hlavou. Přejíždíme skoro středověký most a nacházíme se na území Černé hory. Naše další otisky pneumatik vedou do hlavního města Podgorica. Cesta ubíhá a Luboš (náš povoz) s Dankem za volantem stále bez jediné chybky krájí zatáčky a stoupání místních hor. Sice je trochu pomalý, ale místní hory jsou výzvou pro každé auto. 

Do hry se dostává nápad, že ještě stihneme přejet hranice do Albánie a přespíme tam u Skadarského jezera. Odsouhlaseno. Za Podgoricí kupujeme pivčo na večer a uháníme krajinou bezprostředně za ní. Povšimnutí, že zdejší krajina by byla naprosto vhodná k přenocování se nám později stane osudným. Blíží se hranice s Albánií a svět vypadá jako by byl někde za našimi zády. Opouštíme Montenegro a s námi ho opouští i asfalt. Nahrazuje ho jakási vápencová drť, která šíleně práší a doprovází nás až do Albánie. Když už si začínáme myslet, že nás svět dojíždí i s asfaltem, objeví se kupy bordelu po stranách cesty a řidiči se schopnostmi na úrovni předškolních dětí. Nic nás neodrazuje, naopak se skvěle bavíme a pokračujeme. Pokukujeme po místě na spaní, ale nic vhodného nevidíme. 

Zajíždíme tedy hlouběji do vesnice a začínáme se ztrácet ve spleti uliček většinou vedoucích na pole nebo do usedlosti. Po chvilce se ocitáme kompletně na poli a doufáme, že vyjedeme. Mokré není, ale Luboš trochu sedí, a tak mám trochu strach o jeho vanu a výfuk. Párkrát se nám podaří drcnout, ale vyjíždíme a shodujeme se, že odsud mizíme daleko pryč. U benziny za městem tankujeme naftu a já si lehám pod auto, abych zjistil škody. Naštěstí skoro žádné nejsou, máme jen lehce posunuté objímky na výfuku. Projíždíme město Skhadar a stále se nepřestáváme divit místní dopravní situaci nicméně se jí ihned přizpůsobujeme a prostě si děláme, co chceme. Baví nás to. Občas někde u cesty stojí policista a tak trochu do větru mává plácačkou. Zbytečně a asi to i ví. Několik desítek kilometrů před Tiranou konečně nacházíme vhodné místo na spaní. Na kamionovém parkovišti si děláme autem stěnu a upevňujeme celtu. Pouštíme vařič a kuchtíme. Kolem jedné spíme.

Pyramida Slunce ve městě Visoko u Sarajeva

Ráno se probouzíme vedle poláků, kteří také nocovali. Jeden z nich se nás táže na fotku a my nejsme proti. Kávujeme, plníme kanystry vodou a vyrážíme dále. Řídím já. Tentokrát na jezero Ohrid ležící na hranici Albánie a Makedonie. V Tiraně vidíme obří sloup kouře a chápeme, že to není nic obvyklého, protože i místní se otáčejí a fotí si to. V dopravě opět trochu chaos. V horách za hlavním městem nás zastavuje policejní hlídka a vyžaduje dokumenty od vozu a naše. Poklapáním na zahrádku našeho Luboše a zvoláním „Problem“ se dožaduje střážník odpovědi. Odpovídám, že žádný problém není a zahrádka je official. Po důkladnějším prozkoumání řidičáku se policista opět dotáže: „Czech?“. Odpovídáme, že ano a policista se usmívá, vrací veškeré dokumenty a pokyne k odjezdu. Easy. Kolem třetí odpoledne míjíme hranici z Albánie do Makedonie a v dáli už vidíme Ohrid. Krásné modré jezero pod horami, ale tak ledové, že do něj lezeme jen po kolena. 

Ve městě Ohrid si dáváme oběd a já si kupuji žabky, protože jsem je nechal u jezera. Vracet se nechci, stejně už byly staré. Cesta skrze Makedonii je krátká. Snažím se sehnat a poslat pohled, ale bohužel neúspěšně. Při přejezdu řecké hranice odpovídáme, že nemáme žádné drogy ani alkohol a i přesto se dozvídáme, že jsme „marihuana mafia“. Závora se otevírá a před námi se rozprostírá Řecko. Naším cílem je Meteora – oblast klášterů postavených na skalách. Do města pod nimi se dostáváme po deváte hodině a hledáme kemp. Kemp, kde si navážeme hamaky na stromy a uvaříme jídlo. Po chvilce nacházíme a zajíždíme do námi vybraného přírodního boxíku. V kempu skoro nikdo není a my usínáme po zásadní části naší expedice, totiž po cestě dolů… teď už jen doleva!

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!