Na kole přes Střední Ameriku: konec expedice přišel po výstupu na aztéckou Hvězdnou horu

Prošel jsem cestu mrtvých. Kolem Pyramid Slunce a Měsíce jsem se procházel se spadlou bradou. Posvátný Teotihuacán obývali po staletí bájní Aztékové, ale dodnes se neví jistě, kdo žil na tom mystickém místě před nimi a hlavně, kdo ho vybudoval. Ať už to byl kdokoliv, zasloužil by si ovace. Snažil jsem se uvědomovat historii, která z onoho místa sálá.

Pozoroval jsem davy turistů z celého světa. Na tak malém kousku země se sešly zástupci národností a ras ze všech koutů světa, aby společně slintaly nad tisíce let starou architekturou. Přijde mi, že právě v obdivování historie je síla lidství. V lecčems se od svých předků můžeme poučit a inspirovat. Jenže, jak jsem se pod pyramidy vlastně dostal? Jak jinak než na kole…

16 fotografií

Vzdálenost od jezera Atitlán v Guatemale do Mexico city je rovna šedesáti poctivým třešňákům. Poslední cyklistickou etapu jsem pojal trochu sportovněji, než je u mě zvykem.

Vedro, které především na jihu Mexika panovalo, mohlo za mé vysoké denní nájezdy. Párkrát se mi večer na tachometru objevilo až osm našlapaných třešňáků. Krajina byla rovinatá a projížděl jsem mezi sady mangovníků a ledvinovníků západních, na kterých roste pro nás oblíbený oříšek kešu.

V teplotách pohybujících se na slunci kolem padesáti stupňů Celsia byl pohyb vpřed vítaným ochlazovacím manévrem. V napěchovaných brašnách mě doprovázela zralá manga. Ta se starala o přísun cukrů do znaveného těla. Přiznávám, někdy se o to starala rovněž stará dobrá Coca-cola. Během dne jsem do sebe dokázal nashromáždit až devět litrů tekutin. Takový přísun jsem nezažil ani na cykloexpedici v Africe.

Na noc jsem si vybíral chladná místa u mexických řek. Spával jsem jsem u nich ve stanu Pinguin a vykonával očistu. Mexičané na ona místa chodívali s rodinami vykoupat se ve studené vodě. Nerozuměl jsem tomu, že v tůňkách plavou oblečení. Jakmile jsem však vlezl do říčky klasicky na Adama, došlo mi to. Okamžitě jsem se stal potravou pro stovky malých

krvežíznivých rybiček, kterým tuze zachutnaly mé nahé partie. Pokud se člověk ve vodě nepohybuje dostatečně rychle, okusují ho beze strachu.

Čistota říček v Mexiku mě fascinovala. U jedné z nich jsem kromě číhajících volavek na svou kořist, pozoroval i vydru přímo při lovu. Při projíždění mexickým státem Chiapas se mi poštěstilo na pár dní odříznout od telefonního signálu. Byla to vítaná změna a já si užíval venkov s lidmi nosící ponča a sombrera. Ládoval jsem se čerstvými ananasy, tortillami a sýrovými quesadillami s kukuřicí a fazolovou pastou.

Stalo se to sedmdesátý den cesty. Po bezmála sto padesáti ušlapaných třešňácích, jsem došlapal do centra hlavního města Mexika. Projel jsem šest států Střední Ameriky, zhubl

dvanáct kilogramů, dvakrát píchl a vypil asi hektolitr kávy a sladkého drinku jamajka z ibišku. Cestou mě chtěli do svých řad naverbovat Svědci Jehovovi na jihu Mexika, mířili po mně v Salvadoru, létal jsem nad jezerem Atitlán v Guatemale, hrál domino v Hondurasu, zachraňoval leguány v Nikarague, stopoval zloděje bicyklů na Kostarice a přeci jen to největší dobrodružství, kvůli kterému jsem do Střední Ameriky přijel, mělo být teprve přede mnou.

Výstup na nejvyšší sopku Severní Ameriky Pico de Orizaba

Na letišti v Mexico city jsem vyzvedl kamarády Radka s Radovanem a jeho přítelkyni Petru. Když se totiž dozvěděli o mém plánu slézt „Hvězdnou horu“, jak sopce přezdívali Aztékové, rozhodli se ke mně přidat a spojit síly při výstupu na 5636 metrů nad mořem vysoký kopec. Nejedná se o kdovíjak náročný výstup, avšak značná výška a nedostatek kyslíku už značně ovlivňuje chod lidského organismu. K výstupu je také potřeba horolezecké vybavení. Mačky, cepín, lano a helma.

Nechtěli jsme nic podcenit, a tak jsme se ještě před odjezdem do základního tábora pod Orizabu, vypravili na aklimatizační výstup na neaktivní stratovulkán La Malinche. Tento hezký kopec, který se ční do výšky 4420 metrů nad mořem je se svou polohou nedaleko naší Hvězdné hory, ideálním tréninkem a aklimatizací. Bez výrazných obtíží se nám podařilo na La Malinche vystoupat, a i když nás na vrcholu čekala mlha, byli jsme spokojeni, že vysoká nadmořská výška nám nepřivodila zdravotní trable. Výstup na Pico de Orizaba se stal vrcholem mé americké expedice.

Měl jsem strach kvůli zranění, které jsem si způsobil na Kostarice. Při jednom z přistání na paraglidu v tamějších horách, jsem si tenkrát zvrtnul levé koleno a nejspíš to odnesly vazy v něm. Od té doby jsem cyklovýpravu skrz Střední Ameriku považoval za určitou rehabilitaci. Z base campu pod horou jsme vyrazili hodinu po půlnoci s čelovkami na hlavách. Po pár hodinách tvrdého stoupání vzhůru mi došlo, že koleno je v dobrém stavu. Hodiny dřiny na kole se vyplatily a já se cítil skvěle.

První část stoupání vedlo skrz skalní labyrint, kde je důležité volit správnou cestu a dávat pozor, aby skupina nezabloudila. Na úbočí hory jsme se jako mravenci šplhali během Velikonočního pondělí. Možná proto jsme byli na kopci skoro sami. Jakmile jsme se vymanili z labyrintu, dosáhli jsme ledovce. Chybělo pár hodin do rozednění, a to bývá na horách největší zima. Kopcolezci se v tu chvíli modlí za slunce. A najednou vyšlo! Scenérie pro bohy. Při pohledu na východ by se podlomila kolena i těm nejsilnějším vzpěračům. Sluneční paprsky ozářily okolní kopce a skály a já najednou věděl, že jsem přesně tam, kde mám být.

Hory mají takovou nepříjemnou vlastnost. Jakmile vidíte její vrchol, nejspíš vás čeká minimálně další tři hodiny sápání se k němu. Měli jsme však až neuvěřitelné štěstí na počasí. V okolí nebylo ani mráčku a k vrcholu jsme stoupali skoro v naprostém bezvětří. Poslední výšvih byl za odměnu. Nahoře na mě čekala decentní kamenná soška Panny Marie a já se ocitl nade vším ostatním v širokém dalekém okolí. Byl jsem tam sám. Nikde nikdo.

Intenzivně jsem si uvědomoval sílu okamžiku a cítil jsem se skvěle. Rozhlížel jsem se do všech světových stran a obdivoval zasněžený kráter hory. Nebyla mi zima, nefoukalo. Bylo mi ale líto toho, že parťáci nejspíš výstup již vzdali a že se na tak krásném místě nesejdeme. Na vrcholu jsem strávil asi tři čtvrtě hodiny. Jakmile jsem se rozhodl, že už půjdu dolů, všiml jsem si, že se blíží dvě postavy. Byl to Radovan s Petrou.

Měl jsem obrovskou radost. Přivítali jsme se na špičce hory, udělali pár fotek a začali se navazovat na lano, abychom se vzájemně jistili na sestupu. Začalo se zhoršovat počasí. Přicházely mraky od jihu a nebylo radno se moc dlouho zdržovat. Udělali jsme pár kroků ze srázu, když v tom z mraku vystoupil Radek opírající se o cepín. Nakonec i on vystoupal ke kamenné sošce a já cítil nesmírný vděk za to, že jsme se nakonec všichni shledali na vrcholu tak nádherného kopce.

Sestup dolů do base campu byl až nechutně zdlouhavý a nejednou jsem zalitoval, že jsme si nahoru nevynesli padáky. Počasí by nám zřejmě umožnilo kopec sletět a nenamáhat tak unavené klouby. I tak jsme však hoře poděkovali za to, že nám umožnila na ni vylézt a následně slézt po jejích svazích bezpečně zpět do civilizace. Já se po této zkušenosti jen utvrdil v tom, že hory se mají obdivovat a ne zdolávat. Někdy je však hezčí je obdivovat z jejich vrcholků…

Na kole a s padákem přes Střední Ameriku byla nejkratší cesta, kterou jsem absolvoval. Paradoxně jí hodnotím jako jednu z nejnáročnějších. Přijďte si o celé cestě poslechnout více 16. 5. 2023 na premiéru přednášky do Bio Oko.

Pozn.: 1 třešňák = 20 km (jednotka vzdálenosti, která vznikla již při první cestě skrz Afriku)

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}