Lidovky.cz: Proč se chlapík z rovinatého Veselí nad Lužnicí vypraví zrovna na Pamír?
Nechci, aby to znělo jako klišé, ale už jako malý kluk jsem hltal články v novinách, časopisech o expedicích. Vždycky jsem chtěl zažít něco podobného. Jak to bývá, přišla rodina, dům a člověk žil takový normální život. Před pár lety jsem se rozhodl vyrazit v offroadu do rumunských hor, což vypadalo na první pohled jako nepředstavitelné dobrodružství a tam to pro mě začalo. Poté přišla několikrát Ukrajina, Albánie a státy okolo, několikrát znovu Rumunsko, Polsko...
Ale jak to tak bývá, začalo mi to být málo. Chtěl jsem zažít větší cestu, dál od rodné „Czechoslovakia“ - mimochodem na východě nikdo „Czech republic“ nezná, ale Czechoslovakia má pořád obrovské jméno. Západ mě nezajímá, východ byl jasná volba. Když jsem otevřel mapu, zjistil jsem, že zeměkoule je fakt obrovská, a že při zeměpisu jsem nedával moc pozor. Všech těch států s koncovkou -stán bylo v Asii tolik, že mi chvilku trvalo, než jsem se zorientoval. Nakonec jsem se rozhodl, že by bylo fajn udělat takové kolečko přes všechny ty „stány“, a při tom si prohlédnout Pamír a projet si legendární hedvábnou stezku. Tedy silnici Pamír Highway M41, jejíž jedna větev vede z Kyrgyzstánu do Tádžikistánu. Nakonec to dalo 15 států Evropy a Asie a obnášelo to 18 000 kilometrů za volantem.
Lidovky.cz: Cestu jste podstoupil v Nissanu Navara. Tenhle pick-up není úplně obvyklé expediční auto. Je to auto truhláře, ze kterého se stal expediční speciál?
Truhlář jako já má normální dodávku, stejně jako každý jiný řemeslník. Navaru jsem pořídil jako klasické rodinné auto. Postupem času jsem zjistil, že bych rád auto trošku upravil na cestování. Za celou cestu na Pamír jsem Nissan Navara potkal jen několikrát, tudíž jsem si tam připadal jako motoristický mimozemšťan, co přiletěl v UFO. Na tamních silnicích jezdí pouze Toyoty.
Lidovky.cz: Vím, že jste na východ vyrazili ve větší skupině, ale ještě v Rusku jste se rozdělili. Napadlo Vás se otočit a vrátit domů?
Vyrazili jsme v pěti lidech a třech autech. Bohužel nezafungovaly mezilidské vztahy, zaúřadovala ponorková nemoc, která patří ke každé takovéhle cestě… Rozhodl jsem se proto v cestě pokračovat sám na vlastní pěst. Jel jsem v autě sám, protože jsem to trošku čekal a volnost po rozdělení mi vynahradila všechny nepříjemné chvíle předtím.
Vyrazil jsem rozhodnutý dokázat to za každou cenu a musím se přiznat, že úplně jednoduché to nebylo. Když vás chytne krize, že nemáte ani chuť ráno vylézt ze stanu, pak je těžké pokračovat. Na expedici jsem si ověřil, že všechno je o psychice. Jak krize rychle přijde, tak zase rychle odejde. Když jsem seděl na hranicích s Čínou u plotu a uvědomoval jsem si naplno, že jsem tam sám a jak daleko je to domů, tak to na mě samozřejmě trochu dolehlo.
Lidovky.cz: Jak dlouho jste se vlastně na expedici chystal? A jak moc jste auto upravoval?
Cestu jsem připravoval zhruba půl roku. Bylo třeba naplánovat trasu, zjistit kam se může a kam ne, které hraniční přechody jsou i pro cizince, jaká místa po cestě by stála za vidění. K tomu zařídit víza, připravit auto a spousta dalších věcí. Nejvíce času mi zabralo plánování trasy, protože jsem měl na cestu jen 43 dní a nemohl jsem si dovolit bloudit a plýtvat časem. Tudíž jsem opravdu několik měsíců seděl po večerech u počítače a koukal do map, hledal informace, hodně v ruštině. Bylo to poměrně pracné.
Třeba sehnat informace o trajektu přes Kaspické moře je skoro nemožné. Snad po dvou dnech na Googlu jsem se prokousal k něčemu, co se dalo považovat za užitečnou informací. Mimochodem, něco jako jízdní řád tam neexistuje. Až to připluje, tak to připluje. Možná zítra, pozítří, prostě čekej. A za to vše se mi bývalí přátelé náležitě odměnili...
Lidovky.cz: A co úpravy auta?
Je na něm zátěžový podvozek a je zvednuté o 5 centimetrů. Má naviják na vyproštění, CB vysílačku, k tomu střešní autostan a šuplíkový systém v kufru, abych měl trošku přehled, co vlastně vezu. To jsem ještě nevěděl, že skoro na každých hranicích budu mít možnost si vše v autě řádně přerovnat a zkontrolovat. Tímto zdravím celníky, kteří mě všechno mnohokrát nechali vyskládat ven.
Lidovky.cz: Čím vás překvapilo dnešní Rusko? Máme tendenci se na něj dívat jako na zaostalou zemí na východě…
Začalo to hned na hranicích... Ukrajinské hranice bych přirovnal k hranicím z pohádky Tři veteráni. Dřevěné kůlny a papundeklové buňky se závorou, která se jim zasekla a museli ji UAZem s lanem rovnat, aby zavřeli hranice… Silnice jak pro tank a natažené ruce celníků s otázkou „Daješ na kafe maladěc?“
Po pár stovkách metrů přijedete na ruskou hranici a jste rázem v jiném světě. Supermoderní areál, prosklené budovy, kamerové systémy, příjemní celníci, protivné celnice… To mě v Rusku zarazilo asi nejvíc. Rusky se prostě neusmívají. Nevím proč, ale spousta přátel mi to potvrdila. Dobrý dojem z hranic mi zkazilo 5 hodin čekání a velmi důsledná kontrola auta a všech věcí. Vždycky jsem si myslel, že tam je divočina v těchto věcech.
To je velký omyl. Vše mělo systém a jasná pravidla. Milion bumážek, podpisů a všeho možného. Samotné Rusko jsem měl jen jako tranzitní zemi, ale využil jsem mou cestu k návštěvě muzea tankové bitvy u Kurska a k návštěvě Volgogradu-Stalingradu. Celou cestu na mě Rusko působilo jako vyspělá země: dobré silnice, čistá města i vesnice, milí lidé, dobré jídlo, kvalitní palivo… Rusko je obrovské a tamní vzdálenosti pro Evropany nepředstavitelné. V Rusku či Kazachstánu si jedou pro cigarety 100 kilometrů a nemluví o tom, protože to je za rohem. Ve Volgogradu mě zarazily dvě věci. První byla návštěva velké banky kvůli výměně dolarů za rubly. Nikdo v bance nemluvil, nebo nechtěl mluvit anglicky.
Ruštinu si trošku pamatuji a při otázce, proč nemluví anglicky, mi jedna dívka odpověděla, že nepotřebuje mluvit anglicky, protože ona je Ruska. Je to neskutečně hrdý národ. Druhá věc, která mě zasáhla, byla pláž u Volhy. Tam za války bojovaly a umíraly tisíce vojáků. Dneska se tam lidé opalují a koupou. Sílu toho místa umocňoval rozhovor se starým Rusem, který mi vyprávěl, jak oni byli za války „zděs“, Němci na druhé straně a oni „něprechadili“. Každopádně bych si Rusko rád projel lépe a dál na východ, kde se životní úroveň bude zhoršovat. Prostě chci na Sibiř.
Lidovky.cz: Platí pravidlo, že čím víc na východ, tím horší cesty?
Při překročení hranic do Kazachstánu začala taková „rozbíječka“, že se to nedá ani popsat. Vyjeté koleje, výtluky tak velké, že stačila jedna chyba a kolo by se utrhlo. Občas asfalt, občas ne, šílená roleta, na níž máte pocit, že se auto rozpadne na atomy. V Kazachstánu se staví silnice neuvěřitelnou rychlostí, takže si myslím, že třeba za rok bude možné celou zemi projet po nové silnici. Cesty v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, to je kapitola sama o sobě. Jsou to hornaté země a asfalt se vyskytuje spíše výjimečně. Cesty v horách jsou v hrozném stavu, ale to nebrání místním je brázdit v audinách a oplech. Jen zřídka tam uvidíte auto jiné značky.
Jinak je zvláštní pozorovat, co dokáže příroda ve velehorách. Stržené cesty, závaly, zborcené mosty, kamenná moře, kde je buldozerem vyčištěný jen jeden pruh, aby se dalo projet autem. Samotná M41 je kapitola sama o sobě. Používají ji kamiony, které pendlují do Číny. A můžu říct, že řidiči těchto trucků mají můj obrovský obdiv a respekt. Projel jsem si Pamír highway za sucha v létě, byl to hezký výlet, ale v období dešťů či v zimě to musí být peklo, kde jde opravdu o život.
Lidovky.cz: Často s kolegy diskutujeme na téma: moderní naftové motory jsou zbytečně citlivé na nekvalitní palivo. Měl jste tím problém?
Z paliva jsem měl trochu strach, protože moje auto už používá moderní systém vstřikování Common rail a je poměrně citlivé na kvalitu nafty. Můj partner Metabond mě vybavil na cestou profesionálními aditivy do nafty a když jsem tam tankoval z různých kanystrů, Pet lahví a všelijakých nádob, byl jsem rád, že můžu využít tato profesionální aditiva. Je to celkem paradox, ale větší problém tam představuje benzin. Nafta si pořád drží nějakou svojí kvalitu a auto jelo pěkně. Potkal jsem pár motorkářů a lidí s autem na benzin, kteří z toho byli dost nešťastní. Většinou koupíte benzin 85 oktanů, někde 95 oktanů, což je ale většinou zase ta 85, jen s jiným nápisem... První špatnou naftu jsem natankoval až cestou domů v Bulharsku, stála 45 korun za litr...
Lidovky.cz: Jak na Vás reagovali lidé kolem Pamírské dálnice (silnice M41). Mám pocit, že cestovatelé tam nejsou žádnou vzácností.
Vzpomínám si na jeden rozhovor v jurtě v Kyrgyzstánu, kde mi domorodec vysvětloval, že tam je hodně turistů. V tom týdnu jsem byl už třetí cizinec. Nejčastěji jsem potkával motorkáře, cyklisty, stopaře a občas někdo s offroadem. Celkově bych to ale spočítal na prstech. Z národností bylo hodně Čechů, Slováků a Poláků, pak zbytek Evropy, pár lidí z Austrálie, z Nového Zélandu, Izraele, Koreje a dalších států.
Samotná Pamír highway je dost frekventovaná a jsou tu na turisty zvyklí. Často se stává, že přiběhnou místní děti a pokřikují „Turist, mnam mnam, davaj“. Je to úsměvné, ale zároveň smutné. Snažil jsem se Kyrgyzstán a Tádžikistán projet přes hory a vyhnout se hlavním tahům, což se mi v Kyrgyzstánu povedlo, ale v Tádžikistánu to jaksi moc nešlo, protože celá země jsou obrovské velehory, které křižuje jen pár cest. Celkově lidé reagovali dobře, měli radost, že tam turisté jezdí. Jen moc nechápou, proč to cizinci dělají. Pro ně je nemyslitelné skočit do auta a jet na druhou stranu svojí země, natož na druhou půlku zeměkoule.
Lidovky.cz: Našel jste cestou nějaké místo, kde byste chtěl zůstat delší dobu? Nebo kam se chcete vrátit?
Vrátit bych se určitě chtěl do Kyrgyzstánu. Tahle země mě překvapila svou přírodou, lidmi a jídlem. Žít bych tam asi nemohl, protože tak tvrdý život, jaký mají lidé tam v těch končinách, si nikdo z nás nedovede ani představit. Vidět dokument v televizi a vidět to na vlastní oči je obrovský rozdíl. Pořád mám v hlavě situaci, kdy za mnou v Pamíru přišly neuvěřitelně špinavé a otrhané děti a začaly žebrat prázdné petláhve od vody. Po chvilce přiběhli dospělí a ti už chtěli děngy - peníze. Viděl jsem tam děti, jak se učily plavat tak, že si petky svázaly, daly pod sebe a měly to místo plavacího kruhu. Nemohou si dojít do obchodu a koupit si ho. Nemají peníze a hlavně nemají ani ten obchod...
Lidovky.cz: Kam to bude příště? Zase na východ?
Jak jsem říkal, Západ mě moc nezajímá. Rád bych viděl Mongolsko, Sibiř, Bajkal a vše zajímavé tím směrem. Nevím proč, ale to Rusko mě k sobě nějak táhne.