Často si přijdu jako v dokumentárním filmu. Mé oči jsou dvě hnědé diody promítající obraz toho všeho na plátně s neomezeným počtem barev, vůní a chutí. Promítám si kulisy dle změn nálad. Herci ve filmu se mění stejně rychle jako počasí. Přichází a odchází. Blízcí přátelé i náhodní kolemjdoucí, kteří se zřejmě už znovu na plátně neobjeví. Nebo ano, když budu hodně chtít? Jedu na kole a vidím sopku. Potom druhou a třetí. Vidím děti u silnice s cukrovou třtinou v ruce místo cukrkandlu, jak křičí: „Hola amígo!“ A taky: „Hey gringo, gringo gringo!“
Schovávám se do stínu mangovníků, kupuju si za dolar Jamajku, usínám pod Venuší, která je Jupiteru blíž, než jsi Ty ke mně, poslouchám šelest listů banánovníků, přemýšlím nad zítřkem i pozítřkem, fotím si roztroušenou populaci volavek bílých zimujících na břehu jezera Nikaragua, utírám pot z čela v pravé poledne v sedle kola, tisknu na cestu svou stopu, polemizuju nad roztodivnou obrazotvorností člověka. Žiju život, a přitom si přijdu pouhým prostředníkem pro Diváka.
Na kole Střední AmerikouCelou cestu bude Tadeáš Šíma dokumentovat na sociálních sítích. Jeho facebook najdete ZDE a fotky najdete na Instagramu. Během cesty bude rovněž posílat pohlednice z různých destinací v rámci charitativního projektu Pohled pro Adama. |
„Jsme tady!“ Usmál se na mě Martin, jakmile jsme vystoupili z lodi na břeh a ocitli se tak na největším ostrově v Nikaragujském jezeře, Ometepe.
Na loď jsme nasedli v přístavním městě Granada, do kterého se nám podařilo na kolech po týdnu jízdy z Kostariky došlapat. Ujeli jsme přitom víc než pětadvacet třešňáků. Na další etapu se však už na parťáka spoléhat nebudu moci. Martin se totiž dozvěděl o nenadálé zdravotní komplikaci v jeho rodině a rozhodl se koupit letenky domů. Měli jsme ale ještě pár dní času do rozloučení, a tak jsme se rozhodli využít jej právě na ostrově Ometepe. Zanechali jsme bicykly v Granadě a ostrov objevovali ze sedel skůtrů.
Dle starého aztéckého jazyka znamená Ometepe „dvě hory.“ Vulkán Concepción je ke spatření ze všech stran ostrova a hrdě se ční o sedm metrů nad moře výš než naše Sněžka. Sníh na jeho vrcholku nečekejte, je však často k vidění s čepičkou z mraků – takzvaných lenticularis. Naproti Concepciónu se do nebe ční druhá hora. Ani Kipling by si nevěděl rady s tím, jak popsat nádheru zelených úbočí vulkánu Maderas.
O pár stovek metrů nižší vulkán ukrývá jeden z vyhledávaných turistických skvostů ostrova – vodopády San Ramón. Pokud bych měl doporučit jedno místo, které v Nikaragui navštívit, byl by to právě rozmanitý ostrov Ometepe. Jezero Nikaragua, které ostrov obklopuje je plné endemitů. Nejslavnějším z nich je žralok býčí. Jedná se o jediného sladkovodního zástupce žraloků na světě. Tito predátoři jezera mohou dorůstat až ke čtyřem metrům.
Ostrov Ometepe by si zasloužil k návštěvě rozhodně delší čas. Ten nás ale tlačil a museli jsme se přemístit zpět do barevných uliček rušné Granady. Kolo, na kterém Martin došlapal z Kostariky se podařilo prodat místnímu cyklistovi a nám nezbylo než se rozloučit. Po více jak čtyřiceti dnech v menší či větší společnosti jsem ve Střední Americe osaměl. Zvláštní pocit ohlédnout se za sebe a nevidět tam parťáka na kole. Snažil jsem se přijmout samotu se všemi jejími výhodami i nevýhodami.
Přísná šéfová s knírkem
Jízda na bicyklu Nikaraguou je za odměnu. Zdejší příroda má schopnost člověka dojímat svými scenériemi. Celý den jsem například objížděl aktivní vulkán Momotombo na severním pobřeží jezera Managua. Koncentrovat se na cestu a nesjet z krajnice kvůli očím přilepeným na úbočí hory byl značný výkon. Cesty v Nikaragui jsou pro cyklisty jako stvořené. Dostatečně široké, aby cyklistu neohrozilo předjíždějící motorové vozidlo, tuktuk nebo pár koní táhnoucí dřevěný přepravník se stovkou ananasů. Levé koleno po mém úrazu v Kostarice při přistání na paraglidu stále nepracovalo tak, jak bych potřeboval, ale i přesto mi dovolovalo ušlapat i pět třešňáků denně.
Nikaragujské celnici šéfovala přísná žena v uniformě s nápadným knírkem. Měla problém s mou fotovýbavou a vlastně celým nápadem projet Střední Ameriku na kole. Po dvou hodinách přebalování brašen a hledání neexistujícího kontrabandu v podobě pytlíčku kokainu ženě s knírem chválím její brýle.
Kdybych věděl, že celou proceduru tímto kouskem urychlím, udělal jsem to hned mezi dveřmi. Honduraskou celnici šéfoval muž s podobným knírkem a dal mi razítko do pasu bez zbytečného protahování. Kdyby nosil brýle, pochválil bych mu je rovněž. Byl jsem vpuštěn do divokého Hondurasu, který se pravidelně umisťuje ve světových žebříčcích na spodních příčkách míry kriminality.
Stalo se to zřejmě třešňák za čárou. Uviděl jsem muže na druhé straně silnice, jak v rukou drží dlouhého ještěra a nabízí ho projíždějícím šoférům. Byl to leguán zelený, který i s ocasem mohl mít ke sto sedmdesáti centimetrům. Jedná se poměrně o rozšířený druh, který jsem sledoval už na stromech v Kostarice a pohybuje se po celé Střední a v části Jižní Ameriky. Mladík zoufalého leguána prodával u silnice na maso.
Neustále mi ukazoval, jak má ještěr hezky tučné partie. Pokud by se jednalo o ohrožený druh, postupoval bych v takové situaci rozhodně jinými metodami a nepodporoval tak mladého pytláka v jeho dalších aktivitách. V daný moment se mi ale nešťastného ještěra zželelo a za dvacet amerických babek jsem ho zakoupil.
Šupinatec měl připoutány přední nohy k zadním, aby nemohl utéci a tlamu zavázanou skrz kůži u očí, kde je slabší. Nebohého ještěra jsem vezl na řídítkách v tašce snad celý jeden třešňák, abych měl jistotu, že ho ten samý chytač ještěrek znovu nepolapí. V zákoutí lesa, dost daleko od civilizace, jsem ho propustil na svobodu. Po pěti minutách, kdy hrál mrtvého brouka jsem začínal mít strach, že se již nikdy nepohne.
Došla mi trpělivost, a tak jsem zakřičel: „Jsi volnej, tak zdrhej!“
Chudáka ještěra zřejmě vylekala čeština a bleskurychle vyšplhal do horních pater nejbližšího stromu.
Ráj domina a vedra
V Hondurasu jsem měl občas pocit, že šlapu po rozpálené plotně. Teploty kolem poledních hodin dosahovaly na slunci až k padesáti stupňům a já se pohybem vpřed alespoň trochu snažil chladit přehřátý organismus. Voda v lahvích se mi vařila a já ji polykal horkou. Suchý vzduch vedro k zalknutí jen umocňoval a já tak hrdlem proléval až sedm litrů tekutin denně. Vysvobozovaly mě časté zastávky u prodavačů kokosů a studených drinků z manga či ananasu a melounu v plastových pytlíčcích. Dlouhou chvíli při dlabání dužiny kokosových ořechů jsem si krátil partičkou domina s jejich prodavači. Samozřejmě z pouhé slušnosti jsem je nechávál vyhrát.
Většinu večerů ve Střední Americe trávím stavěním svého stanu od českého outdoorového výrobce Pinguin. Uvnitř něj má všechno svůj řád. Brašny sundané na noc z kola odpočívají na jedné straně a mé znavené tělo na nafukovací matraci na straně druhé. Kolo zámkem poutám ke stanu a vždy doufám, že ho druhý den najdu na stejném místě. Často nemohu spát. Noci jsou v této části světa horké a nebeská znamení zase nezvykle pootočena. Svůj skromný příbytek potom obcházím dokola, abych se unavil, a přitom pozoruji velký vůz, který se už musel jistojistě přesypat, ať už veze cokoliv a srpek měsíce bývá ve tvaru misky. Zpět do stanu mě zahánějí většinou dotěrní mravenci nebo komáři.
Při své samotě mám spoustu času přemýšlet. Mezi čtvrtým a pátým třešňákem šlapání na kole chodí takové vzácné chvíle uvědomění. Vznikají přitom ty nejlepší nápady. Zkuste to taky někdy. A pusťte si k tomu Dylana. Procento pravděpodobnosti následného prožitku slastného procitnutí se tím řádově zvyšuje.
Došel jsem k závěru, že takový dokumentární snímek, který promítají ty moje hnědý diody, bych si rád jednou promítl ještě jednou. Pokud možno.
Tak ahoj příště ze Salvadoru!
Pozn. aut.:1 třešňák = 20 km (jednotka vzdálenosti, která vznikla již při první cestě skrz Afriku)
