Pondělí 14. října 2024, svátek má Agáta
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

NOMÁDI: ‚Ztraceni‘ v Chorvatsku. Vyrazili dodávkou na dva týdny, ale vrátili se až po pěti měsících

Nomádi

  5:00
On je architekt, ona má malou překladatelskou agenturu. Vychovávají dceru a velkou část roku tráví na cestách v obytné dodávce. Jestli na někoho sedí tolik populární označení “digitální nomádi”, tak je to projekt Pohled za hranice. Podzim a zimu strávili v Chorvatsku.

Cestování obytnou dodávkou je čím dál populárnější. Proč asi? foto: Pohled za hranice

Ráda bych se tomu slovu vyhnula, protože ho slyším poslední rok několikrát denně, ale nejde to. Koronavirus výrazně ovlivnil naše životy a naše cestování, jenže asi jinak, než byste čekali.

Herna. Při cestování s malým dítětem musíte myslet i na hračky.
Tři v dodávce. Posádka naší dodávky a Dolomity v září 2020.

Na sklonku zimy 2020 jsme se rychle vraceli z Řecka v obavách, že se zavřou hranice. Naše tehdy sedmnáctiměsíční dcera byla po nemoci, kterou jsme na Krétě strávili netradičně v apartmánu. Chtěli jsme si dopřát trochu víc prostoru a pohodlí (o cestách rodiny jsme psali zde). Po třech měsících v dodávce to byla příjemná změna a také nás to přivedlo ke sledování zpráv. Nejprve z Číny a později z Itálie… Zdálo se to jako postapokalyptický film.

Naše auto KRS

Typ: vestavba je Active Line od české firmy KRS, v dodávce mohou cestovat i spát až 4 osoby.

Motor: 2.3 multijet, 170 koní

Spotřeba: 9l/100km

Klimatizace: máme kabinovou klimatizaci, nástavbovou nikoliv

Zvláštnost: střešní stan

Více na www.krs.cz

V dodávce jsme následně žili i v Čechách až do mého nástupu na mateřskou...

V situaci, kdy se Evropou začínala šířit neznámá a nebezpečná nákaza, nám přišlo samozřejmé, že chceme být doma. V zemi, kde se domluvíme, jejíž systém známe, kde máme rodinu a přátele. Kde jsme se cítili bezpečně.

O pár měsíců později jsme kvůli koronaviru odjížděli naopak z Čech. Vnímali jsme naprosté selhání systému, neschopnost politiků a odborníků se domluvit, nefunkční vazby mezi lidmi. Na konci srpna jsme se již v Čechách necítili bezpečně, přesto jsme netušili, že nebalíme jen na dva až tři týdny, ale na několik měsíců.

Naše první část cesty probíhala téměř jako klasická dvoutýdenní dovolená dodávkou s dítětem v Rakousku. Vybrali jsme si krásnou oblast kolem Loferu a tu jsme podrobně prozkoumali. Zpět do českých luhů a hájů jsme zajeli jen na svatbu našich přátel, abychom se opět vydali do hor za hranice, tentokrát do Dolomit.

Pohled za hranice

Pohled za hranice můžete sledovat na webu, na Instagramu a na Facebooku

Italské hory byly v polovině září nádherné, ale když po dvou týdnech začalo sněžit, naše dcera odmítala přes všechno teplé oblečení (nebo právě kvůli němu) trávit čas venku. A to byla pro nás konečná. Už jsme potřebovali pracovat a to bez jejího pohybu venku nebylo možné.

Kvůli práci do kempu

Pracujeme oba. Partner je architekt na volné noze, který naše cesty řídí podle toho, v jaké fázi má zrovna svoje projekty. Moje hlavní „práce“ je péče o dceru, ale k tomu mám malou překladatelskou agenturu a na volné noze také pomáhám s propagací několika subjektům. To, jak si správně nastavit rozdělení našich rolí, neustále hledáme a dost se to mění dle aktuální situace. Jsme totiž pořád dva dospělí s malým dítětem v dodávce a i ta vyžaduje svůj čas a péči.

Málokdo si uvědomí, kolik času na cestách dodávkou zaberou „servisní“ záležitosti. Většinou spíme mimo kempy, proto jen zřídkakdy trávíme na jednom místě více nocí. To ale znamená spoustu přejezdů a hledání. Dále je k tomu třeba připočíst vyprazdňování chemického WC a doplňování čisté vody zhruba každé tři až čtyři dny. Jíst se musí, takže nesmí chybět nákupy potravin, a bez pravidelného úklidu by se na malém prostoru nedalo vydržet.

Ze života v dodávce v Chorvatsku během koronavirové pandemie.

Náš den má také jen dvacet čtyři hodin, takže když nám nefungoval pracovní režim v Dolomitech, rozhlédli jsme se po novém cíli v rozumné dojezdové vzdálenosti a narazili na otevřený kemp na Istrii. Proč se takhle na konci září ještě trochu neohřát? Čísla v Čechách už začínala lámat rekordy, ale my z Itálie přejeli do Chorvatska bez problémů.

V chorvatském kempu jsme byli poprvé a byli jsme přesvědčeni, že i naposledy. V kempu Polaris jsme neměli štěstí. Personál už dával jasně najevo, že se těší, až zavřou. A když jsme s dodávkou jen na chvilku odjeli, hned si někdo přisvojil naše klíny. Zpětně jsme mu ale vděční. Nebýt téhle nepříjemnosti, nikdy bychom se nedostali do Polidoru.

Týden u moře a pohodlí kempu udělalo zázraky s naší produktivitou, a tak jsme se rozhodli náš pobyt v Chorvatsku prodloužit. Jen jsme museli zjistit, zda není v okolí nějaký kemp otevřený i v říjnu. A tady nám pomohlo, že jsme se zastavili v karavan-shopu pro nové klíny. „Jeďte do Polidoru a jinam už nebudete chtít.”

Můj první dojem z Polidoru byl šok. 3.10.2020 měli jen šest volných míst! Zatímco letní Polaris i celoroční Porto Sole byly “kempy duchů”, Polidor vypadal jako vesnice. Proti “wildcampingu” trochu rozdíl, ale zásadní pro nás bylo, že tu pro dceru byli vrstevníci a skvělé venkovní i vnitřní zázemí.

Práce na dálku z dodávky

Přestože náklady na pobyt v zimním kempu byly po podepsání “winter offer” více než příznivé, rozhodli jsme se čas strávený tady opravdu dedikovat práci. Nastavili jsme si režim, který jsme porušovali jen výjimečně.

Cestovatelka usíná dost pozdě, a tak to dohání ráno. Než se probudila, pracovali jsme většinou oba. Po snídani vyráželi na vycházku s partnerem, já měla mezitím čas uklidit, uvařit a pracovat. Po obědě jsme se vystřídali. Když už byla venku tma a zima, přesunuly jsme se do vnitřní herny v kempu, kde jsme se většinou setkaly s dalšími dětmi.

K našim koníčkům patří lezení. Rakousko, oblast kolem Loferu.

Muž pracoval do večeře a hned po ní mu začínal druhý poločas. Jen už se většinou přesunul nahoru do střešního stanu, abychom se navzájem nerušili, zatímco já jsem se snažila uložit dceru. Když se mi povedlo neuspat i sebe, pracovala jsem pak ještě zhruba od jedenácti do jedné. Protože volné víkendy moc nedržíme, dostali jsme se tak na rozsah klasického plného úvazku Muže a zhruba dvou třetinového mého.

To samozřejmě v případě, že nám nahrávalo krásné počasí. Jak se zkracovaly dny a přibýval déšť, museli jsme improvizovat a hledat nové a nové možnosti zábavy. Neusnadňovalo nám ani to, že role vnitřní herny se v průběhu času měnila. Zatímco na začátku jsme ji viděli jako požehnání, došlo i na období, kdy byla doslova prokletím. Naše přítomnost v ní totiž pro některé další rodiče znamenala, že tam mohou svoje ratolesti bez obav ponechat bez dozoru. Ze mě se tak stávala v podstatě animátorka, která někdy vymýšlela program až pro pět dětí různého věku a národností.

Specifika kempování v době korony

Proměna složení návštěvníků a mezilidských vztahů během několika měsíců v kempu by vydala na dizertační práci. Oproti předchozím letům, kdy v Polidoru zůstávalo pár německých důchodců a na víkendy hromadně najížděli Slovinci, bylo letošní osazenstvo podstatně pestřejší. Ještě v říjnu to bylo pro Chorvaty těžko pochopitelné. Koronavirus znali prakticky jen z televize, a tak jsme pro ně byli kuriozita. Jako pracující pár s dítětem v dodávce jsme se dokonce dvakrát dostali i do místní televize.

Jak Evropou postupovala druhá vlna, začali se do Polidoru stahovat i další milovníci cestování na čtyřech kolech. Jen hrstka z nich se rozhodla pokračovat dál. Se zbytkem jsme setrvali v takřka nezměněné sestavě až do našeho odjezdu. Jedním z důvodů bylo i zhoršení situace a následné zavedení omezení pohybu po Chorvatsku.

Protože na cestách většinou býváme hodně sami, bylo pro mě fascinující sledovat jednotlivé lidské a cestovatelské příběhy i postupnou proměnu jejich interpretace. Nikdo nevydrží držet masku klaďase a vzorňáka tak dlouho. A každý potom volil jinou strategii, jak se vypořádat s proměnou vztahů na malém prostoru kempu, kde nikdo z nás nevěděl, jak dlouho vlastně zůstaneme.

Stejně jako se lišily povahy a životní styly, lišil se i přístup k celé koronakrizi. Slyšela jsem spoustu teorií hodných internetových novin financovaných Ruskem, ale i přehnané obavy. Většina ovšem měla zdravý přístup. Nikdo z nás nechtěl řešit jakoukoliv nemoc, když jsme bydleli v karavanech, dodávkách a obytňácích.

Brzy zpět?

V polovině ledna jsme se dozvěděli, že se budeme muset do Čech vrátit. Cesta proběhla bez jakýchkoliv komplikací. Ohlédnu-li se za těmi několika měsíci, jsem překvapená, kolik jsme se toho zase naučili a kolik jsme toho zvládli. Jako rodina i jako pracanti. Pokud bude situace v Chorvatsku podobná stavu, v jakém jsme tuto zemi opouštěli, bude nám to stát za to absolvovat testy, abychom se tam mohli brzy zase vrátit. Čeká tam na nás pár skvělých přátel i západy slunce, které se neokoukají.

Nomádské cesty s dětmi

Autor: