Středa 28. července 2021, svátek má Viktor
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Cestování

PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Achillovka stávkuje. Já nasazuju ponožky a sandály jako správná Češka

Já to říkám neustále. Člověk si může plánovat co chce, ale stejně to tak nebude. Naštěstí mám velkou schopnost přizpůsobovat se. foto: Nicolette Havlová

Já to říkám neustále. Člověk si může plánovat co chce, ale stejně to tak nebude. Naštěstí mám velkou schopnost přizpůsobovat se.
  13:04

To jsem se takhle devátý den na cestě musela přizpůsobit své Achillovce, která mi rázně řekla, že se na žádný další pochod nechystám. Postačily k tomu jen tři kroky, abych pochopila, že nemá smysl rozporovat. Ale co, pomyslela jsem si, jeden odpočinkový den mi celkově prospěje. A tak jsem si ho nadělila asi i trochu jako dárek ke svým 22. narozeninám.

Oslavila jsem je tedy v Nízkých Tatrách na útulni Ďurková a to formou čokošky, ale hlavně smaženého květáku, který jsem dostala namísto dortu! Jakmile se pak zjistilo, kam mířím, tak už mi nikdo neřekl jinak, než “Istanbul”. Přišlo mi to označení poměrně komický, vzhledem k tomu, že “Istanbul” má v háji nohu po pár desítkách kiláků. Důvodem mých nesnází byl asi nedostatek živin a energie pro svaly, když jsem předešlé dny téměř nejedla, a tak se většina zátěže přesouvala na úpony. Minimálně tohle mi řekl fyzio. Tak jsem ledovala, masírovala, krémovala a prováděla Priessnicův obklad.

Další den jsem plná odhodlání vyrazila vstříc novým zážitkům a to, jako správný Čech, v ponožkách a sandálech, poněvadž se mi noha do boty kvůli otoku nevešla. Ráda bych tomuto příběhu dala dobrý konec, ale nebudu vám lhát. Po jednom kilometru jsem se s omrzlýma nohama a v bolestech musela vrátit zpět na útulnu. Došlo na improvizaci a vytvoření plánu B. Ten dopadl tak, že jsem se nechala jeepem (fakt adrenalinový zážitek a doporučuji se někde poblíž chaty zranit, třeba se vám taky poštěstí!) s chateřem svést dolů do vesnice a autobusem jsem se přesunula do Brezna, kde jsem navštívila nemocnici. Moc mi toho neřekli. Doktor se pouze z dálky koukl a prohlásil, že mám odpočívat. Spíše se všichni zaměřovali na to, kam jdu, a snažili se mi to rozmluvit. Takže namísto pomoci se mi dostalo hromady scénářů o tom, co vše špatného se mi na cestě přihodí.

Nicolette Havlová

Nicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách.

A bylo to. Skoro celé tři dny jsem tedy proležela a regenerovala. Čas jsem věnovala taky přeskládávání batohu, nákupu jídla, praní a všeho, co bylo potřeba.

Zpět na hřeben a do místa, kde jsem svou cestu ukončila, jsem se vydala v neděli. Nevypadalo to pro mě nadějně. Noha ještě stále nebyla zcela fit a navíc jsem teprve po několika dnech zjistila, že mi chybí trekové hole. Naposledy jsem je měla na útulně a tam na mě taky v poklídku čekali. Jejich místo nahradil klacek, který posloužil docela dobře.

Jelikož byla tato část vracení se na hřeben nad rámec mé trasy a nohu jsem chtěla ještě trochu šetřit, dovolila jsem si stopovat. 

Dopadlo to následovně:
• stopla jsem si mladý pár, který mě vzal jen kousíček, protože dále byl vjezd jen na povolenku
• snažila jsem si stopnout pána v protisměru, otáčet se mu kvůli mně pochopitelně nechtělo
• stopla jsem si postarší pár, který, aniž bych jim cokoliv stihla říct, začal odklízet zadní sedačku. Paní stahuje okénko a říká: “Tak naskočte, dostala jste dobré reference od kolegy, který jel opačným směrem. Prý vás musíme vzít.” Zavezli mě, až kam to bylo možné.

Já spokojeně šlapala už jen pár posledních kiláků do cíle. Téměř před koncem zastavuje mně známy jeep, ale s neznámými lidmi. “Čau! Ty jsi Istanbul? Z Ďurkové nám říkali, že tě potkáme, tak naskoč!”

Vítání na chatě bylo milé. Ještě aby ne, když jsem tam pečená vařená. Říkám si, že když už jsem si vysloužila takovou přezdívku, tak musím dostát svého jména (v mem případě spíše dojít) a do toho Istanbulu skutečně dorazit. Navíc jsem už slíbila, že pošlu pohled, takže to nejde jinak.

Čtrnáctý den mi nadělil nevlídné počasí. To nevlídné je vlastně trochu slabé slovo. Viditelnost byla max na 3-4m, protože celý hřeben byl v mracích. Už tak nízká teplota byla doplněna o tak silný vichr, že mě hned několikrát srazil k zemi. Nutno podotknout, že to už jsem měla zpátky své trekové hole! Pocitová teplota teda rozhodně mínusová. Pomalu ale jistě jsem mířila na Chopok. 

Tam mě čekala odměna nejen formou obřího povidlového knedlíku, ale také následného vyjasnění se. Konečně jsem taky něco viděla a mohla se kochat, i když noha začala zase dost zlobit. Nakonec jsem to pro jistotu zabalila po 16km a 1300m převýšení na chatě M. R. Štefánika. Hrozně mě to mrzelo, protože jinak jsem naprosto fit. Nicméně strach z toho, že nohu znovu natáhnu a druhý den půjdu do háje a ne na hory, mě donutil zpomalit a uvědomit si, že se za ničím přeci neženu. Večer jsem navíc zažila ten nejkrásnější západ slunce, který mě na cestě prozatím potkal.

Hnát jsem nehnala a stejně to bylo docela prd platný. Do boty se opět nevlezu. Ťapala jsem tedy v barefoot sandálech a protože to není úplně vhodná dálková obuv, odnesla jsem si z nich po 10km hromady puchýřů. No co, nic co bych neznala. Já se radši kochala tím nejúžasnějším výhledem, co se mi poštěstilo zatím vidět. Konkrétně na Západní a Vysoké Tatry. Sluníčko mi krásně svítilo a teplo roznášelo vůni všudypřítomné borovicové kleče. Bylo to božský. Pomalu jsem došla až na Čertovici. Známe místo všech, kdo přechází Nízké Tatry nebo absolvuje SNP. 

Rozhodla jsem se, že se pokusím využít onoho tejpu, který v batohu tahám už pár dnů a jen nevěřícně na něj koukám s myšlenkou, že taková blbost mi určitě nepomůže. Studuji návod na zatejpování Achillovy šlachy na YouTube a jako totální “lajk” lepím. Nazouvám v bolestech botu, protože sandály nedávají smysl, a jdu. Ze začátku jsem nebyla schopna udělat skoro ani krok, ale po pár stovkách metrů nastává úleva. Šlo se mi opravdu tak o 50% lépe. Zvládla jsem tedy dát 22km s velkým klesáním do vesnice, kde jsem se rozhodla složit hlavu. Provizorně řeším taky koupi nové obuvi, která do achilovky netlačí. Uvidíme jak obstojí.

Přesto všechno, mám ohromnou radost. Že mám dvě zdravé nohy (relativně) a mohu být na cestě. Hledět v širou dáli. Potkávat lidi. Poslouchat příběhy. Putovat.

Tak už jen to zdravíčko vylepšit.

Autor: