Ještě aby ne. Ve středu jsem si totiž dala krásných 30 kiláků. Po cestě doplňovala vitamíny formou různorodého ovoce, které zde dozrává dříve, než u nás. I víno by si člověk mohl dát v nedalekém vyhlášeném Tokaji, ale na to v teplotách nad pětatřicet stupňů nemá pomyšlení. Dny jsou trochu monotónní.
  |
Člověk šlape asfalt, peče se a shání vodu po všech čertech. A pak přicházejí kruté noci. Ta má se odehrála za kostelem v malé vesničce. Takže doslova pod boží ochranou, ale boží příliš nebyla. Ačkoliv se blížila půlnoc, stále bylo 27 stupňů. Komárů bylo nespočet a měsíc se rozhodl svítit jako ještě nikdy. To možná, abych viděla ty pobíhající potkany okolo mě. Pro změnu pak ve dvě ráno začali kokrhat kohouti, nejspíš taky z toho všeho kolem zmatení. Podtrženo sečteno, má první zcela probdělá noc.
Nicolette HavlováNicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách. |
Pochopila jsem, že jen tak ležet nemá cenu. Vyrazila jsem tedy za rozbřesku v půl páté ráno. Chtěla jsem se následující noc pořádně vyspat, a tak jsem sháněla nejbližší ubytování na mé plánované cestě. Našla jsem. Bohužel vzdálené 40km s kontextem zatím největších veder. Motivace byla ale obrovská. To víte, že jsem to zvládla, ale za jakou cenu. Po několika dnech se mi ozvala achillovka. Sice nezačala bolet, ale za to pořádně vrzat. Věděla jsem, co to značí - zánět. Dost mě to vzalo. Bylo mi to líto. Nechci končit. Neustále jsem si omílala: “Kdyby mě nějak upozornila, třeba bolestí, tak bych takou vzdálenost nikdy nešla. Proč to přišlo tak znenadání, vždyť já se o ní pořád tak zodpovědně starám.”
A bylo to tu zase. Dva dny leháro. Mělo to však jedno plus a jedno dobré srdce. Pán, kterého jsem vlastně vůbec neznala, si hodně zajel, aby mi dovezl balík z domova se zásobami dehydrovaného jídla. Nakoplo mě to, protože to byl ukazatel, že má cesta nekončí, jen má opět pauzu.
Chtělo to poté začít pomaloučku a polehoučku. Měla jsem před sebou tedy jen 20km do Debrecenu, posledního většího města na trase Maďarskem a zároveň bod, který znamenal 500 ušlých kilometrů.
Zrovna jsem procházela polem, když jsem zjistila, že nemám signál. Přisuzovala jsem to lokalitě, ale po čtyřech hodinách mi to přišlo divné. Nakonec se zjistila příčina. Operátor omylem odpojil mé číslo, namísto čísla jiného člena rodiny. Byl to složitý proces to opět zprovoznit, trvalo to několik desítek hodin. Tak mi v hlavě dost pobíhala myšlenka, že nemít problém s nohou, tak už jsem dávno někde v rumunských horách. Tam bych asi horko těžko hledala Wi-Fi, abych to mohla začít řešit a zkontaktovat třeba rodinu. Takový týden bez signálu? Rodiče by zařídili, aby po mně pátral minimálně Interpol (smích).
Následující den pokračuji v pozvolném tempu. Rozhodla jsem se totiž oněch 64 km do rumunské Oradei rozdělit do třech, namísto jen dvou dnů. Je to milá změna, člověk tak dost odpočívá, více se kochá a hlavně více mluví s lidmi. I když si s nimi zas tolik nerozumí, protože anglicky tu moc neumí. Měla jsem ale štěstí a zabloudila do kempu u jezera. Tam jsem totiž potkala pana majitele, který, jakmile zjistil, kam jdu, mě pohostil colou a dortíkem. A že to bodlo! Nakonec jsem od něj vyfasovala i knihu s křesťanskou tematikou. Pán byl silně věřící. Ačkoliv já nejsem, tak jsem si tu (fakt dost těžkou) knihu vzala. Navíc byl velmi milý a nešlo jej odmítnout. S několika gramy navíc, které mou achilovku určitě nepotěšily, jsem pokračovala dál.
Noc jsem se rozhodla přečkat na tribuně fotbalového hřiště. Slovo přečkat používám záměrně. Já toho totiž zase příliš nenaspala. Jakmile začalo zapadat sluníčko, vzdušný prostor ovládli chrousti, kteří nekontrolovatelně naráželi do střechy tribuny. Proč? Netuším. Možná proto, že byla ještě jako jediná v chladném okolí teplá a to je přitahovalo. Jakmile tento cirkus skončil přišli na řadu zas a znova komáři. Ale tak 4 hodiny jsem tomu spánku dala, lepší než nula.
Slunce mě vyhnalo z pelechu brzy. A taky ten pán, co se o stadion stará. Ups, pardon, že jsem jako nazvaný host přelezla bránu, když ale to Maďarsko na ty noci je špatný. Je to samé pole, silnice a vesnice, žádné místo, kde složit takhle venku hlavu. Vyrážím na cestu. Teprve v polovině si dávám snídani. To bych to ale nebyla já, abych ji nepoložila do mraveniště. Přísahám, že tam předtím nebylo! No nic. Sním, co mi zbylo a pokračuji. Kam? No přeci za hranice, do Rumunska. Je to tak. Opouštím onu placku a vstupuji do jedné z nejkrásnějších zemí Evropy.
Do země, kde se nachází můj první styčný bod - Banát, pro který svou pouť částečně absolvuji. Pro tuto oblast na úpatí Karpat pořádám dobročinnou sbírku na crowdfundingové platformě Donio pod názvem - Po svých pro Banát. Najdeš zde také veškeré detaily sbírky. Pokud tě baví číst mé články, dej mé cestě smysl a podpoř společně se mnou českou komunitu v Rumunsku.
