Úterý 28. září 2021, Den české státnosti
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Cestování

PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Dokázala jsem to za 54 dní. Lidé mě vítali tancem, připadala jsem si jako doma

Ubytování a úžasné pohoštění mi poskytli pan a paní Maškovi. foto: Nicolette Havlová

Ve středu ráno jsem se snažila z Caransebeș dostopovat zpět na místo, kde jsem svou pouť ukončila. Nikdo mi však nezastavoval, a tak jsem neplánovaně ťapala tyto 4 km navíc. Šlo se ale báječně, navíc deště, které hlásili meteorologové, nepřicházely. V jednu chvíli se mi ale naskytla báječná příležitost. Zastavil mi jeep, jestli nechci svézt do vesnice Lindenfeld. Mapa mi do této opuštěné vesnice ukazovala vzdálenost necelé 4 km, a tak jsem kývla, že ano.
  5:00

Vybrala jsem si tedy tu ušlou část z rána. Za normálních okolností bych na to nekývla, ale jet na korbě těžko dostupným terénem je adrenalin a ten já ráda! Bylo to skvělý. Furt mi ale vrtalo hlavou, proč do oné prázdné vesnice vlastně jedou. Pak jsem si ale všimla „hřebene“ na borůvky a byla mi to jasné. Nikolaj, který se mnou jel na korbě, mi vysvětlil, že mají speciální místo na sběr a že z borůvek pak dělají alkohol, který prodávají do Německa a Rakouska.

Opět jsem si pochuntala na úžasném domácím jídle. Starali se o mě jako o...
Aby člověk nasál atmosféru, pochopil historii a hlavně, aby alespoň z části...

Ona ale ta opuštěná vesnice Lindenfeld má poměrně zajímavou historii. Tato obec byla založena v roce 1828 německými osadníky, které místní nazývají PEMI (stejně nazývají i českou menšinu právě v Banátu) a má to hanlivý podtext. V roce 1924, tedy téměř po 100 letech, měla 230 obyvatel, ale po druhé světové válce bylo mnoho z nich deportováno na Sibiř. Velké vylidňování začalo během komunistického režimu, kdy se někteří místní odstěhovali z těchto hor do nedalekého města Caransebeș.

Po revoluci měl Lindenfeld pouze jednoho obyvatele, Paula Schwirzenbecka, který ve věku 83 let zahynul při autonehodě - to se psal rok 1998. Místo je plné historie. Opuštěné domy stále stojí. Některé jsou i v dobrém stavu, takže zde stále najdete postele, kamna, nádobí, stoly, koberce či oblečení. Toto místo láká především německé turisty a zájemce o Urbex.

Z této vesnice jsem pokračovala do vesnice Gărâna, mého denního cíle. Během cesty se přes kopce povalovaly mraky a vytvářely nádhernou atmosféru. No a to bych to nebyla já, kdybych se 2 km před vesnicí nerozbila. Šlápla jsem na balvan, který se se mnou sesunul a já padala hlavou napřed. Kromě odřenin a modřin to nakonec odnesl jen kotník, který jsem si zvrtla. Naštěstí jsem již zkušená díky achillovce a tušila jsem, že by mi tejpy, kterých mám železnou zásobu, mohly pomoct. Navíc existuje starý dobrý Priessnitz.

Takto dolámaná a s 80 % baterky, protože mi odešel kabel na nabíjení, jsem vyrazila vstříc 38 km. Vystoupala jsem na vrchol Piatra Goznei a pokračovala na město Anina, v jehož okolí se nachází rozsáhlá krasová oblast. Kousek za zmíněným vrcholem jsem potkala dva „baťůžkáře“ a bylo mi jasné, že to musí být Češi nebo Slováci. Taky že jo! Češi, kteří putovali z Dubové přes české vesnice. Tento den byl výjimečný i tím, že jsem překonala 1000 km na své pěší pouti. Třešničkou na dortu byla část trasy, kdy člověk procházel skrz železniční tunely a přes most Megiureca, kdy se neměl čeho držet a šel jen po úzkém kovovém nosníku. Jakmile jsem došla do Aniny, pochopila jsem, že toto město má své nejlepší roky, kdy se zde těžilo uhlí, opravdu za sebou. Nabíječku se zde však pořídit dalo, což mě zachránilo.

Nicolette Havlová

Nicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách.

Následující den jsem ušla 35 km a většinu trasy jsem šla kaňony, takže zcela bez signálu. První část nebyla nikterak zábavná, až téměř u konce mého dne jsem došla k něčemu zajímavému. Jednalo se o jezírko Ochiul Beului a vodopád Beușnița.

Bylo zde velké množství lidí. Hlavní příčinou bylo 2 km vzdálené parkoviště, kde se nacházelo i občerstvení. To jsem ocenila, tedy do doby, než jsem tam zapomněla kšiltovku a musela se pro ni vracet. Zapomínat věci už je taková má klasika. Naštěstí zde jezdilo velké množství aut, a tak jsem to nemusela zpět šlapat, ale popojela jsem stopem. Posledních pár kilometrů jsem šla nádherným kaňonem řeky Nera. Noc jsem strávila v opuštěném kempu s výhledem na vysoké skalní stěny.

Další den jsem kolem řeky pokračovala dál. Procházela jsem tunely, brodila Neru a procházela jeskyně. Poté jsem se vyhoupla do vesnice Cărbunari, kde jsem se posilnila a s obrovským nadšením zamířila do první české vesnice na mé cestě. Ves Gerník mě uvítala chlebem, solí a pivem! Dostala jsem také požehnání od faráře na mou pokračující cestu. Vše probíhalo za doprovodu muziky, a tak jsem byla dokonce vyzvána k tanci místními kluky, kteří rozhodně pochopili, že já tanečnice úplně nejsem. Ubytování a úžasné pohoštění mi poskytli pan a paní Maškovi. Celkově jsem si nepřipadla jako cizinec, ale jako „našinec“.

Na Svatou Helenu jsem šla po červené turistické trase, která, až na Šumici, spojuje všechny české vesnice. Opět mě čekalo přivítání. Místní děti mi zazpívaly, zahrály na housle a vyzpovídaly mě. Svou náruč mi otevřeli a střechu nad hlavou poskytli Salabovi i se svou ikonickou červenou vanou, kdy se voda ohřívá skrz „boiler“ na dřevo. Opět jsem si pochutnala na úžasném domácím jídle. Starali se o mě jako o vlastní a začínám mít trochu obavy, abych na té své pouti dokonce nepřibrala, jak mají všechno tak dobrý!

Neuvěřitelný strom

Díky nim jsem dostala opět další náhled do života krajanů. Jejich dcery strávily nějakou dobu v Česku, ale nakonec se vrátily a své rodiny mají tady v Banátu. Nestává se často, že by se mladí vraceli nazpět. Paní Jarmilka Salabová na to má ale krásný názor: „Jsem spokojená. Práce je tu těžká, ale jít na několik hodin do fabriky není o nic lehčí. Já mohu svůj den začít v podstatě tehdy, kdy chci. Práce mi tu neuteče. Ne všichni mohou pracovat v kancelářích a ne všichni mohou dělat na poli. Je třeba, aby každý dělal něco.“

I s Frantou se svěřili, že jim minulý rok turisté chyběli. Bylo u nich takříkajíc mrtvo. Tak snad letos a následující roky už budou mít zase veselo, tak k nim doraz i ty!

V pondělí jsem se s místostarostou Svaté Heleny svezla zpět na Gerník, protože jít tuto trasu znovu bylo zbytečné. Odtamtud jsem zamířila na Rovensko, nejvýše položenou českou vesnici, kde je ten nejkrásnější výhled. Ubytovala mě paní Anežka Pražáková.

Z Rovenska jsem šla do Bígru. Jedná se o nejdelší pasáž mezi vesnicemi - 28 km, kdy jde člověk pořád nahoru a dolů, ale nic, co by mé již trénované nohy nezvládly.

Na Bígru jsem byla ubytovaná u Pelnarů. Paní je sice Rumunka, ale snaží se mluvit česky, když zrovna něco neví, tak její velmi šikovný syn Edy ji zastoupí. Česky se učí ve škole, bohužel v této vesnici do ní chodí už jen se dvěma dalšími dětmi, více jich tu totiž není. Večer dorazili ještě mí spolužáci ze střední, kteří míří do Řecka, a tak jsme dali pivko s místními. K mému štěstí se mi po cestě ještě stavili do Svaté Heleny pro nákrčník, který jsem tam zapomněla (to už nikoho nepřekvapuje).

Další den jsem kolem řeky pokračovala dál. Procházela jsem tunely, brodila Neru...

Už nyní vím, že jsem pouze nahlédla pod pokličku života v těchto vesnicích. Aby člověk nasál atmosféru, pochopil historii a hlavně, aby alespoň z části poznal život jednotlivých rodin, které dělají tyto vesnice vesnicemi českými, doporučovala bych v každé strávit minimálně týden a poctivě naslouchat.

Situace místních není černobílá a neexistuje na ni návod. Odliv mladých je nezastavitelný. Není to o jednom počinu, jedné sbírce. Je to o kontinuální podpoře, třeba (nejen) ze strany Iva Dokoupila za Člověka v tísni, kluků z Festivalu Banát a mnohých dalších, kteří se sem vracejí. Věřím, že je velmi náročné vybalancovat to, aby se z této oblasti nestal druhý Český Krumlov, ale zároveň, aby příchod turistů byl tak značný, aby dokázal místním poskytnout alespoň částečnou obživu.

A tak si přeji, abych se sem mohla následující roky vracet. A tak si přeji, abyste i vy navštívili české vesnice v Banátu a podpořili tak místní krajany. Případně tak můžete učinit přes mou sbírku.

Mizejí už i chodníky. Ústecké ghetto se vymyká, čeká ho nový režim

Premium Ve čtvrti Mojžíř v Ústí nad Labem, která se za dvacet let změnila ze solidního sídliště v ghetto, nastane nový režim....

Zabaveno. Policie hon na Savova nevzdává, vzala mu nemovitosti a sto milionů

Premium Kontroverzní podnikatel František Savov je už sedm let obviněn v případu obřích daňových úniků a zhruba stejnou dobu se...

Vlak do Chorvatska klidně zruším, pokud problémy s ním neustanou, tvrdí Jančura

Premium Skupina Student Agency se během léta zvedla z covidového dna, přesto za sebou táhne půlmiliardový účet a chybí jí i...

Kolo štěstí se sebamedem: Vytočte si kosmetiku pro celou rodinu!
Kolo štěstí se sebamedem: Vytočte si kosmetiku pro celou rodinu!

Celý týden hrajeme o 400 hodnotných cen a slevy na kosmetiku značek sebamed, sebamed PRO! a sebamed Baby. Vytočte si i vy na kole štěstí kompletní...

Mohlo by vás zajímat