Pátek 30. července 2021, svátek má Bořivoj
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Cestování

PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Hejna komárů v nose i puse a dramatický příběh o nedostatku vody

Na cestě potkávám mnoho fajn lidí foto: Nicolette Havlová

Šestnáctý den na cestě jsem se probudila v poněkud zvláštním rozpoložení. Čekala mě chůze přes NP Muránska planina. Jak mi ale každý vykládá, že mě po cestě sní medvěd a zrovna se stal onen incident v Liptovské Lužné, kudy jsem mimochodem šla, nějak se mi tam nechtělo. Navíc achillovka vždy ocení cestu po rovině. A tak jsem nakonec vybrala trasu po silnici. Zábava to nebyla, ale musím říct, že noha oněch 28 km perfektně a bez bolesti zvládla. Kombinace změny bot a tejpy si získala mé srdce!
  5:00

Tedy do doby, než jsem si musela dát druhý den voraz. Nu co. Já už vážně nemám kam spěchat. Do svého plánovaného termínu to ujít stejně nestihnu, tak si to alespoň užiju.

A protože život je nevyzpytatelný, stejně jsem další den přes Muranskou planinu šla. Žiju! Medvěd mě neslupl a sluníčko, které nabírá na intenzitě, mě taky nesežehlo. Co ale komplikovalo chůzi, byly mouchy. Vytvořil se kolem mě obrovský mrak. Občas jsem měla tendenci mu utéct, ale bylo to marné. Zanedlouho se totiž utvořil další. Navíc terén na běh nebyl zrovna ideální. Většinu dne jsem se totiž drala skrz maliníky, přeskakovala popadané stromy a šla obklopená zelení až nad hlavu, kterou se nedalo téměř projít. Celá dodrápaná a upocená jsem se po 26,5 km dostala do vesnice. 

Pěkné místo na spaní
Cestou jsem toho potkala mnoho

Přála jsem si složit hlavu někde, kde si budu moct dát pořádnou sprchu. Nikde jsem na žádné ubytování nenarazila, a tak jsem se rozhodla ptát místních, protože ti ví i o nějakých soukromnících. Vidím postarší paní, která si okopává záhon. Ptám se jí, zda o něčem netuší. Dáváme se do řeči. Nakonec prohlásí, že klidně můžu být u ní. A tak jsem poznala paní Annu. Nejsrdečnějšího človíčka, který si po čtyřiceti letech práce jako školní kuchařka, užívá zaslouženého důchodu. Pohostila mě večeří, snídaní a dokonce mi připravila svačinu na cestu. Úžasně jsme si popovídaly a já jí slíbila, že jí z cesty pošlu pohledy. Děkuji za vás.

Poté jsem se ve výhni přesunula dál. Tentokrát jen o pouhých 22 km do města, jelikož bylo potřeba si odškrtnout mnoho věcí ze seznamu. Předešlé boty a věci, u kterých jsem usoudila, že je nepotřebuji, jsem se rozhodla poslat balíkem domů do Česka. Bylo potřeba sehnat další tejpy, protože ty mě drží při chůzi. A rozloučit se se Slovenskem, protože mě čekala už jen chůze skrz Slovenský kras a pak Maďarsko.

Nicolette Havlová

Nicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách.

A přesně tak se i stalo. Skrz Slovenský kras, přes zříceninu maďarského hradu Szádvár, jsem došla do vesnice Bódvaszilas. Ze Slovenska jsem naivně zvyklá, že když je na mapě zobrazený obchod či hospůdka, tak pak na místě skutečně je. Tohle pravidlo se mi v Maďarsku ale vůbec neosvědčilo. Obchod jsem hledala, protože jsem potřebovala vodu a žádný zdroj pitné vody v okolí nebyl. Naučila jsem se tedy své první maďarské slovíčko - “víz”, tedy voda. Zastavuji pána a prosím ho o vodu. 

Ukazuje mi na studnu, kterých je ve okolí hned několik. Já ho přesvědčuji, že nefunguje, že už jsem to zkoušela. Aha. Jo zatlačit, ne pumpovat! A tak zdroj vody mám teď k dispozici v skoro každé vesnici, zatímco jinde mám naprostou smůlu, vše je totiž vyprahlé. Přesouvám se o pár kiláků dál a po skoro 36 km v nohách ulehám na verandě budovy speleologů. Jeskyní je tu totiž několik, protože se ještě stále nacházím v krasové oblasti.

Malá poznámečka k tomuto dni. Pamatujete, jak jsem si stěžovala na mračna much? Haha. Tak to jsem netušila, že je vystřídají mračna komárů. Lítají mi do nosu, očí i pusy. Hole používám k dohánění, protože bych jinak nemohla vůbec dýchat. Ani místní repelent nezabírá. Volím si tedy vždy mezi dvěma variantami - potit se na slunci na silnici nebo si zalézt do lesa, kde se na mě hned vrhnou.

Příběh s komáry se samozřejmě opakuje i další den. Asi to tak už bude pořád. Chci tedy tuhle prokletou maďarskou placku projít co možná nejrychleji - v plánu tedy je 34 km. Střídají se rozpálené silnice a pole s lesy, kde ze mě chtějí vysát krev do poslední kapky. Nic zajímavého se neděje, ale jen do doby, než začnu trochu bojovat s vodou. Moc mi ji nezbývá, nikde v okolí není a do vesnice to je ještě kus. Najednou narazím na domek. Těžko hodnotit, zda je či není obývaný. Klepu. Nikdo se neozývá. Dveře jsou otevřené, a tak lezu dovnitř. Vcházím do nějakého pokoje. Obývaný nakonec podle věcí je, ale nikde nikdo. Zahlídnu umyvadlo. Čepuji vodu. Děkuji alespoň v mysli. Odcházím. 

Nic zajímavého se neděje, ale jen do doby, než začnu trochu bojovat s vodou....

A to je příběh, jak jsem neumřela žízní. Druhý nastává, když dojdu do nejbližší vesnice. Voda tryská do vzduchu a děti se v ní s radostí čachtají. Volají na mě, ale maďarsky jsem se zatím nenaučila. Pochopila jsem, že chtějí, ať se připojím. Kývu, že ne. Nakonec mi to ale nedá. Sundavám batoh. Všechny se ke mně seběhnou a s hromadou smíchu mě tahají pod stříkající vodu. Snaží se mě pod ní udržet co nejdéle, ať jsem pořádně mokrá. Všichni jsme mokří, šťastní a spokojení. Není to ironie? Pár kiláků zpátky trpím žízní a pak se pod vodou koupu.

S vodou, teplotami, se sluníčkem a šlapáním asfaltu to nebylo jiné ani dnes. Nic zajímavého se vlastně nedělo, kromě toho, že jsem si vysloužila sluneční ekzém. Já musím mít pořád něco, to jinak nejde (smích). Po cestě jsem měla možnost kochat se nekonečnými, již zlatavými poli, a tak mi to docela i šlapalo, když jsem se nemohla rozhlížet na žádné hory. Jsem zase o 38 km blíže svému cíli.

Mým prvním cílem na cestě je rumunský Banát, kde již několik desítek let žije česká komunita. Cestovní ruch je pro ně největším zdrojem příjmu, ale kvůli koronavirové situaci o tento zdroj přišli. A tak svou první část poutě absolvuji pro druhé. Pořádám dobročinnou sbírku na crowdfundingové platformě Donio pod názvem - Po svých pro Banát. Pokud tě baví číst mé články, dej mé cestě smysl a podpoř společně se mnou českou komunitu na úpatí Karpat.

Autor: