Nic se nezměnilo. Následující ráno jsem si totiž vysloužila i snídani. A navíc vše pouze z domácích surovin! Vajíčka, zelenina ze zahrádky, vlastnoručně vyrobený sýr a mléko ze zrovna podojené krávy. U mléka jsem měla trochu obavy, protože samo o sobě by mi čerstvé mléko asi nesedlo, jak nejsem zvyklá, natož na střevní potíže z předešlého dne, ale naštěstí ho paní nakonec převařila. Uf! No a pak jsem vyrazila. Ne však příliš daleko. Pouze 22 km na hlavní cestu. A i takový kousek postačil, aby se opět předvedla rumunská dobrosrdečnost v celé své kráse.
  |
Už jsem byla téměř u konce své denní vzdálenosti, když tu najednou zastavuje dodávka. Pan řidič se ptá, zda je vše v pořádku a jestli potřebuji vodu. Vysvětluji, že jsem ok a říkám “pe jos” tedy, že jdu pěšky. On vykulí oči a přikáže mi, ať počkám. Vystoupí a míří do místního obchůdku. Přináší mi vodu, limonádu a dvě zmrzliny. Nasedá zpět do auta, zamává a odjíždí. Já jen nevěřícně kroutím hlavou, ale usmívám se od ucha k uchu, jak dobří ti lidé tady jsou. Dále jsem zamířila stopem do již navštívené Oradei. Proč? Bylo potřeba se rozloučit s přítelem, který zanedlouho odjíždí do konce roku do zahraničí. A tak jsem si dala od svého putování krátkou pauzu.
Nicolette HavlováNicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách. |
My jsme však nebyli líní, a tak vám mohu dát tři báječné typy, co v okolí Oradei rozhodně nevynechat.
Pestera cu Cristale din mina Farcu
Křišťálová jeskyně Farcu je jedinou jeskyní v Rumunsku, kde může každý obdivovat krystaly kalcitu, aniž by byl speleologem. Byla objevena v roce 1987 v návaznosti na těžební činnost bauxitu. V době svého objevení byla jeskyně považována za skutečný klenot, bohužel ale byla nesčetněkrát poškozena odnášením a ničením krystalů. Nyní je ale zpřístupněna veřejnosti a tudíž pod větší ochranou.
Pestera Meziad
Jedná se o největší zpřístupněnou a tedy také nejnavštěvovanější jeskyni v Rumunsku. Je známa pro svůj téměř dokonalý obloukovitý portál. Navíc zde v roce 2019 objevili ostatky Medvěda jeskynního, kdy dospělý jedinec vážil až jednu tunu. Hlavním rozdílem tohoto vyhynulého druhu a jeho současným příbuzným - medvědem hnědým je ve tvaru lebky. Fakt, že tuto kostru objevili takto nedávno, ale jeskyně byla objevena již v roce 1863, poukazuje na to, kolik toho ještě k prozkoumání zbývá.
Cetăţile Ponorului (Ponorné hrady)
Nachází se v oblasti Padiș, která je považována za největší krasovou oblast v Evropě. Jedná se o jeskynní komplex vytvořený řekou Ponor v pohoří Apuseni. Vstup tvoří největší skalní brána v Evropě (v některých místech vysoká až 74 m). Je možné sestoupit až k hladině podzemní řeky do hloubky 150 m. Zde říčka protéká sérií tzv. ponorů skalní chodbou, která je v některých místech vysoká až 40 m.
Zpět na svou cestu jsem se vydala až v pondělí. Ale s velkou parádou! Vyrazila jsem z místa, kde jsem skončila a absolvovala necelých 40 km. Obdivovala jsem vlasteneckou náturu místních, kteří mají velmi části vyvěšenou státní vlajku a měla hodně času přemýšlet, protože ke kochání toho moc nebylo. Ono vlastně člověk hlavně jde a přemýšlí, mnoho jiného moc na práci nemá. Teda kromě odhánění pasteveckých psů. To už je taková klasika.
Následující den ale tak úspěšný bohužel nebyl. Vyrazila jsem a zanedlouho se mi udělalo zle. Připadá mi, že je to vždy buď o řešení achillovky (tady musím zaklepat, že se dlouho neozvala, jak se o ni poctivě starám) nebo žaludečních/střevních potíží. Tentokrát přišlo na řadu zvracení. Oslabilo mě to natolik, že jsem nemohla téměř ani jít.
Rozhodla jsem se teda došlapat na silnici, odkud jsem se stopem vrátila na místo, kde jsem ráno vyrazila. Kruh se uzavírá. Respektive spíše takový Bermudský trojúhelník, tak nějak totiž má dnešní trasa pěšky+stopem vypadala na mapě. Odpočívám po té 17 km procházce, nabírám síly a především doufám, že zítra bude lépe a budu. Já se totiž už neskutečně těším do Banátu, který mám téměř za rohem a pro který pořádám sbírku - Po svých pro Banát.
