Po stopách UNESCO: Grand Bassam a největší křesťanská stavba světa v Pobřeží Slonoviny

Město bylo nejdůležitějším přístavem, ekonomickým a soudním centrem Pobřeží slonoviny a možná by jim bylo mnohem déle, pokud by ho nezasáhla epidemie žluté zimnice. Město podává svědectví o komplexních sociálních vztazích mezi Evropany a Afričany a následném hnutí za nezávislost. Jakožto centrum francouzských obchodních center v Guinejském zálivu přitahovalo obyvatele ze všech částí Afriky, Evropy i středomořského orientu. Město je rozděleno lagunou na dvě části spojené mostem. V roce 2016 zde došlo k napadení teroristy při kterém bylo zabito 16 lidí. Vrazi připluli na lodi a napadli tři hotely. Nyní stojí u mostu památník obětem tohoto šíleného aktu.

Města podobná těmto jsou velmi přitažlivá, jejich nepřehlédnutelná bouřlivá historie číší z každého domu i ulice. Člověk ani nepotřebuje mít nadprůměrnou fantazii, aby se dokázal vžít do atmosféry, která zde v době největší slávy města panovala. Pulsující a mimořádně překrásné pobřežní město plné ambiciózních a bohatých kolonialistů řídících město ve všech myslitelných sférách na straně jedné a oběti jejich objevů, bouřlivých pokrokových aktivit a logické ctižádosti šikovných usurpátorů, Afričani, bez kterých by to nikdy jít nemohlo, na straně druhé. To byl nový věk, který zažíval nezadržitelnou explozi. Jejich schopnost organizace, cit pro architekturu a obchod je přirozeně vystřelil na vrchol tohoto „potravního řetězce“, zatímco původní obyvatelé patřili i nadále mezi pracovní sílu a občany druhé kategorie.

V Grand Bassamu jsou budovy v různém stádiu rozkladu. Jsou tu objekty, které chátrají mnoho desetiletí často prorostlé stromy, kdy jejich popínavý kořenový systém je přítomný na samotných fasádách domu, a to do výšky mnoha metrů. Stojíme-li u takové budovy, s úžasem se díváme vzhůru a nemůžeme oči odtrhnout. Můžete si sáhnout na kořeny kopírující staré zdi a s němým úžasem se snažit dohlédnout nad střechu budovy, kde se koruna stromu majestátně tyčí. Podobné kořenové systémy zarostlé do staveb obydlí jsme viděli na mnoha místech po celém světě. Mezi nejznámější a nejgrandióznější vůbec však patří slavný kambodžský areál Angkor Wat, který patří rovněž na seznam památek UNESCO.

Přístup bělochů a Afričanů k podnikání

Co v takovém městě lze dělat? Kromě procházení a obdivování těchto staveb patří mezi nejpříjemnější kratochvíle posedávání v místních restauracích u moře. Odpočinek, strhující atmosféra a přemýšlení, to je přesně to, co každý cestovatel čas od času potřebuje jako sůl. 

Město Grand Bassam a místa jemu podobná jsou nejen přitažlivá pro turisty, ale také pro místní podnikatele. Taková místa musí mít své zázemí, restaurace, hotely a další služby, aby na místě návštěvníci měli zájem zůstat déle než jen hodinu nebo dvě. Většinu nemovitostí vlastní nebo podnik v ní provozují běloši, jejich přítomnost se na všech takových místech doslova očekává a bývá přínosem. Jdou příkladem, nastavují laťky, které však běžný Afričan-podnikatel bez finančního zázemí, inspirace a nutného entuziasmu málokdy dosáhne. Jsou to buď podnikatelé, kteří zde mají již z dob dávných rodinné kořeny, nebo stejně dávní přistěhovalci. 

Vždy, a to kdekoliv v Africe, je absolutně zřejmé, zda zde „bílý muž“ má s tím konkrétním místem co do činění či nikoliv. Máme určité zvyky, potřeby co do komfortu, máme rádi čisté a příjemné prostředí, oceníme přítomnost drobných detailů, které místo oživí, zlidští a zpříjemní. Navíc pokud mořské vlny dělají prostoru vizuální i zvukovou kulisu, co víc si může unavený cestovatel, který se trmácel stovky hodin divočinou, přát. Peněženka se otvírá sama. Náskok bělochů před místními černochy je od dob kolonialismu skutečně nebetyčný. Podnikat v Africe je možné, některé země dokonce mají pobídky, které lákají Evropany s cílem rozmělnit enormní zájem Asiatů. Jenže podnikat v Africe znamená být na místě 24 hodin denně, přítomnost a dohled je alfou a omegou podnikání.

Pět druhů podnikatelů v gastronomii

Existuje pět druhů podnikatelů v gastronomii a hoteliérství a myslím, že to platí napříč Afrikou. Jsme jimi také, takže jsme se na hodnocení tohoto odvětví zaměřili. Buď zde podnikají běloši, kteří jsou pro místo naprostým přínosem, mají pěkné a udržované podniky, dávají si pozor na hygienu i úroveň služeb, umí místní obsluhu patřičně vyškolit a dohlížet na ni. Poznáte to na první pohled. Pak jsou běloši, kteří příkladem nejsou, nechápou, co od nich platící zákazníci očekávají a patří do stejné skupinky, ve které jsou i místní podnikatelé-amatéři. Jsou to takoví šmudlové. 

Za podnikem na zemi mají na hromadě špinavé nádobí, umývá ho někdo v jedné šílené vodě, vše hází na hromadu, po které se prochází drůbež nebo kozy. Navíc jsou tak mimo, že to všechno ani neumí někam schovat, nepřijde jim to ani trochu hloupé. Binec všude okolo, harampádí hromadící se léta v každém rohu, kde jim, co upadne, tam to zůstane. V místnosti, kde se jídlo připravuje je tma a nulová hygiena. Třetí skupina podnikatelů jsou místňáci u moře. Mají chýše z tyček a palmových listů i ohniště nebo gril a nezapomenutelný úsměv. Ti umí udělat fantastické ryby, grilované banány a rýži. 

Když něco nemají, hned to seženou, jsou pružní a mohou se samou ochotou přetrhnout. Mají sice primitivní podmínky, ale možnost si pokazit žaludek je zde minimální. Nechat jim vydělat je naše povinnost, takže ryba s rýží je pro nás velkou zárukou a volbou číslo jedna. Obvykle těmto lidem dáváme obrovské spropitné. Čtvrtým druhem podnikatelů jsou hotely, které své zlaté časy mají již dávno za sebou. Hotely, které fungují spíše svojí setrvačností, čekají na své zákazníky z řad místních, kteří občas přijdou. Hotely bývají dost neosobní, opotřebované a šedivé, bazény špinavé a neprůhledné. Když se setmí, všude se začnou pohybovat hbití švábi a ploštice. Takové podniky obvykle vedou Afričané. 

Běloši by na to neměli žaludek. Pro nás opravdu nevábné, pro místní standard nebo dokonce svým způsobem luxus. Pátým typem podnikatelů jsou nadnárodní firmy, velké luxusní hotely a resorty. V každém hlavním městě lze najít nějaký známý hotelový řetězec. Po strastiplných cestách plných útrap, bahna, prachu a vedra to je vždycky první, co hledáme ve velkých městech. V pětihvězdičkovém hotelu, kam na pár hodin zaplujeme ve svých opotřebovaných pantoflích, si užíváme klimatizaci, internet, komfort, bazén a vychlazené nápoje i prvotřídní jídla. Je to velmi příjemný paradox, kdy ubytování v těchto komplexech stojí mnohdy několik stovek dolarů, ale ostatní služby jsou velmi levné. Máme to moc rádi.

Jak se jezdí v Pobřeží Slonoviny

Do Pobřeží Slonoviny jsme se letos dostali z libérijské Monrovie směrem na sever přes město Ganta, přes hraniční přechod Kahnplay, dále přes Danané, Man, Daloa a do Yamoussoukra. Hlavní silnice přes Monrovii byla dobrá, ale od hranic do hlavního města to bylo strašné. Do Danané blátivá pralesní a potom sice asfaltka, ale ta nejhorší z nejhorších. Díry, že by se v nich dalo koupat, v podstatě jedete slalom a každou druhou díru stejně vymetete. V tu dobu jsme na vládě Pobřeží Slonoviny nenechali nit suchou. Jakmile jsme se však dostali do Yamoussoukra, situace se zcela otočila. 

Perfektní silnice již byly až ke ghanským hranicím, v centrech měst a všude, kam jsme zabrousili. Měli jsme oči na vrh hlavy, slovy uznání jsme nešetřili a virtuální poklepávání po ramenou byla jen třešnička na dortu. Pobřeží Slonoviny jsme navštívili po sedmi letech podruhé. A musíme uznat, že je to země, kde investice do infrastruktury jdou opravdu hodně vidět. Široké silnice, hlavní města propojená velkolepou dálnicí, zmáknuté velké dopravní uzly. Vždycky, když vidíme, že ten stát někdo rozumně vede, máme z toho upřímnou radost. Je to jako nebe a dudy, pokud zemi porovnáme třeba s Libérií nebo Sierrou Leone.

Největší křesťanská stavba světa

Mluví se tu francouzsky, země je velmi silná ve vývozu kakaových bobů, kávy a kaučuku. Město Yamoussoukro bylo vybudováno jako nové hlavní město, vláda měla v úmyslu vytvořit pro nově příchozí dobré podmínky k životu a věřila, že je natáhne. Většina lidí totiž žije u Atlantiku v přeplněném Abidjanu. Zatím se vládě nepovedlo přemístit zásadní počet obyvatel do vnitrozemí, a tak obrovské bulváry připravené na velmi silný provoz desítek tisíc vozidel zatím zejí prázdnotou. Ve městě žije jen 400 000 obyvatel. 

V Yamoussoukru byla dokonce postavena bazilika Panny Marie královny míru, která je v současné době se svými 30 000 m2 největší římskokatolickou stavbou světa. Co se týče stavby jako takové, vejde se do ní sice „pouhých“ 18.000“ věřících, zatímco do Svatopetrského dómu ve Vatikánu 3x víc, přesto plochou je bezkonkurenční. Stavba stála v přepočtu asi 7 miliard korun, je postavena z mramoru, který byl dovezen z Itálie, a tak díky megalomanským nápadům bývalého prezidenta se země velmi zadlužila. Ve městě jsou velké odpočinkové plochy nebo jezera s krokodýly. Líbilo se nám tam, město je prostorné, vzdušné a promyšlené. Policisté příjemní, není tu hluk a ani zde taxikáři netroubí a neotravují jako jinde.