Přestože jsme park již v minulosti několikrát navštívili, rozhodně si ho nechceme nechat ujít ani tentokrát. Na krásná svobodná zvířata se dá dívat prakticky pořád, nedá se toho přejíst. Navíc nám neuškodí trochu jistoty, nejistot a průšvihů máme za poslední měsíce více, než by zvládl kdokoliv jiný za celý život.
Néé, prašačku už nechceme
Díky uzavřené silnici jsme ale nuceni využít objízdné trasy, která nás na poměry JAR opravdu zaskočila. Připadali jsme si jako v Kongu a to bez legrace. Silnice, po které jsme byli nuceni jet, je zřejmě jedinou, která ještě v zemi asfaltová není. A není to ani dobrá prašačka. Nejen že se nám na ní podařilo píchnout dvě pneumatiky současně, ale byli jsme nuceni jet šnečí rychlostí 10 km/h a kvůli nečekaně dlouhé, asi 150 km objížďce, nám ještě došla nafta. Auto i náš pokoj v jednom, jsme si včera pečlivě uklidili, zabralo nám to celé dopoledne. Veškeré věci musí totiž při generálním úklidu ven, protože na všem bývá nechutná vrstva prachu.
Takový zásadní úklid děláme vždy, když se dá předpokládat, že alespoň den nebo dva pojedeme mimo prašný terén. Máme díky úklidu příležitost spát alespoň někdy v opravdu čistém prostředí. Naše peřiny samozřejmě každý den vkládáme do obalů, prostěradlo pereme tak 2x týdně, a tak místo ke spaní čisté máme, to ano. Přesto se během dne prach dostane úplně všude. Předpokládali jsme, že takové cesty již máme za sebou. Když dlouho nejsou, chybí nám, když po nich jedeme příliš dlouho, proklínáme je. Tak to prostě je. Unavení jsme dorazili pozdě po půlnoci pod nádherný, tisíc let starý baobab, dali jsme si rychlou sprchu a na pár hodin si šli lehnout.
Šokovaní strážci
Ráno v 6 hodin přijíždíme k bráně, je hrozná zima, asi 5 stupňů, a tak jsem Veroniku přesvědčil, ať ještě hodinu leží, že to vše vyřídím a až nám první zvíře zkříží cestu, vstane. Je to moc pohodlné ležet v posteli, peřiny na sobě a vyhlížet zvířata. Je to takový příjemný relax. U brány se snažím, jako obvykle, vyjednat nižší cenu. Argumentuji účtenkou z národního parku Mapungubwe, kde se to podařilo. Sleva sice nakonec dopadla, ale není příliš výrazná a vyjednávání trvalo půl hodiny.
Strážci, kteří se právě převlékali do svého předepsaného oděvu, si nás i naše auto prohlíželi tak, že jim skoro vypadly oči. Málem se jeden z nich netrefil ani do nohavice. Neustále auto obcházeli a zajímaly je všechny africké vlajky, které máme po obvodu vozidla a stále se střídavě divili a chechtali. U toho to nezůstalo, strašně je pobavila sprcha, zvědavě nakukovali na střechu a na všechno chtěli znát odpověď. Na co je tohle a na co je tamto. Na mapě jsem jim vysvětloval naši trasu, vůbec nemohli uvěřit, že máme za sebou již skoro 100 000 km. Nakonec to bylo milé a vtipné ráno.
Park, infrastruktura a počty zvířat
Vrchní polovina parku bývá téměř bez turistů, je tu méně zvířat a je to na místní poměry trochu divočejší. Samozřejmě z pohledu běžných návštěvníků. Máme za sebou hodně parků, absolutně neprostupných džunglí, hlubokých bažin i nikdy neprojetých úseků, takže z našeho pohledu je tato příroda zcela civilizovaná. Druhá část parku, řekněme od jeho poloviny na jih, je už skutečně komerčně vytíženou oblast, pohybuje se tu spousta aut s vyhlížející osádkou, někdy se i stává, že na některých místech bývá i „dopravní zácpa“.
Park jako takový má na délku něco kolem 350 km. Infrastruktura, kempy i čerpací stanice nebo obchody vybavené uvnitř jsou samozřejmostí. Je tu celkem 2.200 km silnic, 28 kempů a každý den se zde ubytuje kolem 2.500 turistů. Oblast byla parkem vyhlášena již v roce 1902, a tak je bezkonkurenčně nejstarším v Africe vůbec.
V parku se nachází více než 200 druhů motýlů, 100 druhů plazů, 130 druhů savců nebo kolem 500 druhů ptáků. Dle veřejně dostupných informací na webových stránkách parku se provádějí každý rok letecká sčítání, při kterých se eviduje každoročně zhruba 130 000 kusů antilop, dále pak například kolem 3000 kusů hrochů, 40 000 zeber, 15 000 pakoňů, kolem 1 400 lvů, 1000 levhartů a další. Největším problémem parku jsou ale sloni, kterých přibývá, a bohužel devastují obrovské množství ploch, kdy po nich zůstává doslova spoušť.
Šelmy a utečenci z Mozambiku
Každý park na světě je něčím specifický a jedinečný, jen těžko si vzpomenu na některý, který by nás něčím nenadchl. Všude je něco, a pokud má návštěvník dost času, nikdy nemůže odejít zklamán. Krugerův národní park je sice velmi civilizovaný a působí příliš komerčně, přesto na své hodnotě nic neztrácí. Jedná se totiž o dokonalou přírodní laboratoř, ve které návštěvníci mají možnost pozorovat všechna ta krásná zvířata žijící v přirozeném prostředí z pohodlí svého auta. Když ty krasavce člověk sleduje, nemůže si říci nic jiného, než že jim to z celého srdce přeje. Přesně tak by měla zvířata žít. Beze strachu a bez omezení.
Pro jejich klid i bezpečnost je proto nutné park opustit do 17. hodiny, nebo se ubytovat v kempu. Obvykle se v parku někde zašijeme a přespíme v buši, zde ale platí trochu striktnější pravidla, a tak se pokoušíme k východu dojet včas. Protože se nám ale podařilo v nejméně vhodnou dobu a na nejméně vhodném místě píchnout, vyměňuji kolo s rizikem, že z trávy na mě skočí lev. Veronika to sice jistí, přesto se říká, že pokud vás lev spatří, nestačíte se ani pomodlit. Máme hotovo a před námi je ještě 40 km k východu a máme na to jen 10 minut. V parku je povolená maximální rychlost jen 40 nebo 50 km/h. Je jasné, že tak jako tak musíme něco porušit. Jedu proto rychleji. Netrvalo dlouho a v jedné zatáčce nás překvapila doslova rozkročená žirafa, kterou jsem málem podjel. Ke srážce naštěstí nedošlo a k východu jsme od tohoto okamžiku raději pokračovali pomaleji.
Jistým neblahým specifikem tohoto parku je, že na své východní straně kopíruje hranici s nádhernou ale velmi chudou zemí, Mozambikem, který patří mezi nejchudší země Afriky, zatímco JAR je zřejmě nejbohatší. Díky tomuto faktu dochází k tomu, že běženci toužící po lepším životě neuvěřitelně riskují zdolání této přírodní hranice plné nebezpečných šelem. Bohužel, většina z nich jim za oběť nakonec opravdu podlehne. Ani jedna vláda s tímto fenoménem prý nic nedělá, a tak je pravděpodobné, že zoufalí lidé budou umírat dál.
