Na druhou stranu evropská dálniční síť nám nabízela bezpečné a pohodlné spaní na odpočívadlech, čímž odpadlo, alespoň pro tuto část cesty, každodenní hledání vhodného místa ke spaní.
Blázniví úředníci vs Západní Sahara
Po přejetí Gibraltaru jsme hned museli řešit nesmysly s hloupými a arogantními celníky při vjezdu do Maroka. Veškeré dokumenty jsme měli v pořádku, na kapotě auta ale máme přilepenou mapu Afriky, na které jsme místním vždy ukazovali, jaké země již máme za sebou. Součástí mapy je logicky i mapa Maroka a Západní Sahary, čímž vznikl v hlavách místním úředníkům nepochopitelný problém. Přestože byla hranice na mapě mezi těmito státy vyznačena přerušovanou čarou, bylo jasné, že hranice není oficiálně všemi státy uznána, jedná se totiž o spornou hranici a maročtí celníci byli naštvaní doběla, že tam vůbec nějaká hranice vyznačena je.
Považují totiž území Západní Sahary za součást svého území. Chtěli vidět i mapu papírovou, kde byla, bohužel, zakreslena stejná situace. Jeden z nich tak vzal nůž a bez upozornění nám hrubě vyříznul z kapoty Západní Saharu, čímž nám díky své razanci málem prořízl plech kapoty. Papírovou mapu sebral a odnesl pryč. Řekl, že si máme koupit mapu od nich, kde hranice vyznačeny nejsou. Pro nás měla ale naše mapa velkou cenu, měl jsem tam vyznačena všechna místa, která jsem chtěl navštívit, poznámky i odkazy na stránky v knize od Lonely Planet. Najednou by mělo být všechno pryč?
To teda ani náhodou. Nechal jsem si zavolat šéfa, který ale měl k této věci stejně nepřátelský až fanaticky negativní přístup. Řekl, že pokud si okamžitě nekoupíme jinou mapu, nepustí nás a pojedeme zpět. Vsadil jsme tedy spontánně na jednu kartu, na kterou sázím vždy, když jsem zahnán do kouta. Strašně jsem se rozčílil, vynadal jsem jim, rázně vysvětlil, že jestli mají mezi sebou tyto dvě země nějaké problémy, jedná se o jejich vnitřní věc a já jako turista s tím nemám nic společného a řekl jsem, že teď hned si jdu pro svoji mapu a odjíždíme.
On se zasmál, bylo mu jasné, že nevím, kam mapu odnesl. Prošel jsem drze všechny kanceláře ve dvou patrech, přičemž se mě nikdo nesnažil zastavit. Na jednom ze stolů naše mapa opravdu ležela. Úřednice, která tam seděla, vůbec netušila, co se děje, popadl jsem ji a odešel jsem. Šéfik mě ale zastavil, udiveně si mě prohlížel, nevěděl, jestli mi má vynadat, zavřít mě nebo co se mnou udělat. Nakonec mi mapu sebral a Západní Saharu z ní bez řečí vytrhnul. Tím bylo vše vyřešené, sedli jsme do auta a odjeli. Ještě jsme ve zpětném zrcátku sledovali, jestli za námi někdo nejede, ale už bylo opravdu po všem. Vyhráli jsme.
4 000 km pouští
Po navštívení všech marockých památek UNESCO, o kterých budu psát někdy jindy, jsme v Agadiru najeli na legendární pouštní trasu, která je dlouhá asi 4.000 km a končí v hlavním městě Mali, Bamaku. Na tento krásný úsek jsme se těšili asi ze všeho nejvíce. Protože naše auto jede maximální rychlostí 120 km/h, už brzy nám bylo jasné, že cesta bude dlouhá a monotónní. Pohádkově písečné pouště se měnily pouze v barvě, střídá se zde celá řada odstínů od bílé po sytě žlutou.
Asfaltová cesta je téměř po celou dobu v dobrém stavu, jen je velmi úzká. Čas od času se v poušti ukážou pouštní víry nebo menší písečný vítr, který dokáže úzký asfaltový pás silnice zcela zavát pískem. A když se to stane, musíme vystoupit a pokračující silnici najít. Většinou ale u těchto míst, které se často zavanou, stojí nějaký stroj, který místo brzy vyhrne. Společnost nám dělali kromě místních lidí v malých vesničkách hlavně divocí velbloudi.
Kdo nám dokázal pokazit den na hodně dlouho, však nebyl nikdo jiný než marocká policie. Neřekl bych, že je příliš úplatná, pokud ale nějaký přestupek řidič udělá, jsou spíše velmi tvrdí a drazí. Protože nepatřím mezi řidiče, kteří pokuty platí příliš ochotně, vždy je takový problém řešen dost dlouho. Moje taktika tkví ve zdržování. Vždy chci doložit, zda přestupek mají zdokumentovaný. Většinou policie tvrdí, že ho vidělo několik policistů a že to stačí. Já zase odmítnu souhlasit s jejich tvrzením a následuje to, že čekáme i několik hodin, než jejich služba skončí nebo se vymění. Protože máme času více než oni, vždy vyhrajeme. Pokud by šlo o nějaké malé částky, neřešili bychom to, oni ale vždy vyrukují s extrémní pokutou, kterou prostě platit nemůžeme.
Miliony nevybuchlých min
Plynule přejíždíme do Západní Sahary, že zde již jsme, se dozvídáme až od lidí. Žádná cedule nebo hranice zde nejsou. Mají svoji měnu, ale stejně se používá především marocká měna. Čím se ale blížíme k hranicím Mauretánie, tím jsou kontrolní body na silnici častější. Pouštní oblasti jsou prakticky nehlídané, jsou zcela propustné a lidé, kteří by se chtěli dostat do jiné země mimo silnici, s tím problém mít nemohou. Dokonce se dozvídáme, že intenzita kontrol je vyšší proto, že teroristická organizace Al-kaida se přemisťuje z Asie právě do těchto oblastí.
Kontrolu ale provádí policie i vojáci pouze na silnici. Výjimkou je samotná hranice mezi Západní Saharou a Mauretánií, která je zcela zaminovaná. Upozorňují na to cedule s varováním, že zde jsou nášlapné miny. Kamarád, který se mnou část cesty absolvoval, si šel na jednom místě odskočit a když se vracel z pouště, zjistil, že se pohyboval v této označené oblasti. Prý se zde nachází až 7 milionů nášlapných min. Měl asi pěkné štěstí, že nevylítnul do vzduchu.
Všude mrtvá zvířata
Na území Mauretánie jsme navštívili hned první větší vesnici, kde jsme si nechali udělat každý 200 kopií našich pasů. Kontrolní body jsou již co 5 km a pokud máme kopie pasů, procedura trvá jen kolem 1 minuty. Samozřejmostí je úplateček ve formě propisky nebo jiné blbosti. Vedle neuvěřitelné pouštní scenérie plné obřích dun, ve kterých jsme si užili hodně legrace při jejich sjíždění nebo skákání do dálky, se zde začalo objevovat čím dál větší množství mrtvých zvířat.
   |
Když jich bylo jen několik podél silnice, nepřikládali jsme tomu žádnou velkou váhu. Jenže začalo jich být čím dál víc, stovky, tisíce. A nejen kolem silnice ale všude, kam oko dohlédlo. Bylo to smutné, velbloudi, oslíci a krávy. Sucho trvající mnoho let může prý za toto neštěstí, svoji daň si vybírají i odpadky. Kravky přežvykují na haldách igelitové pytle, často jim kouká kus pytle ze zadní části těla a můžeme si jen domyslet, co mají uvnitř. Zvířata se prostě zabijí igelity. Jeden psík se stejným problémem se pohyboval kolem našeho auta, chtěli jsme mu od toho plastu pomoci, ale nebylo v našich silách mu ho ze zadní části těla vyndat. Bylo to hrozně smutné.
UNESCO, Národní park Banc d´Arguin
Národní park Banc d´Arguin zapsaný na seznam UNESCO v roce 1989 patří mezi nejkrásnější místa východní afriky. Národní park lemující Atlantické pobřeží zahrnuje písečné duny, pobřežní bažiny, malé ostrůvky a mělké pobřežní vody. Kontrast mezi drsným pouštním prostředím a druhovou rozmanitostí pobřeží přispívá k důležitosti této přírodní oblasti. Tráví zde zimu široké spektrum stěhovavých ptáků. Nachází se tu také několik druhů mořských želv a delfínů, které dřív rybáři používali k přilákání rybích hejn.
UNESCO, Oudane, Chinguetti, Tichitt a Oualata
Tato obchodní a náboženská centra, založená v 11. a 12. století jako útočiště karavan cestujících přes Saharu, se stala ústředními body islámské kultury. Úspěšně si zachovala městskou strukturu, která se vyvinula mezi 12. a 16.stoletím. Je zde typické, že domy s vnitřním dvorkem jsou stavěny podél úzkých uliček kolem mešity se čtvercovým minaretem. Ilustrují tradiční způsob života soustřeďující se kolem nomádské kultury lidí ze západní Sahary.
