Myslím tím především takové momenty, které lze sice s nutnou dávkou odvahy uskutečnit, ale nesmí mít nepřiměřenou dávku jistoty v neúspěch, který může vést k řetězení dalších a dalších problémů, při kterých můžeme přijít o nervy, zdraví, auto a peníze.
  |
Přestože auto trpí nepředvídatelnými neduhy, pokoušíme se o komplikovaný přejezd z velmi zaostalé země do velmi zaostalé země, z Guineji do Sierry Leone. Máme v plánu využít severní cestičku místo hlavní silnice ze západu. Hodláme navštívit odlehlý sierraleonský OUTAMBA KILIMI NATIONAL PARK, o němž jsme slyšeli, že zde žijí hroši a šimpanzi. Národní park nese jméno po nejvyšším vrcholu a nejdelší řece této lokality.
Bohem zapomenutý kraj
Již samotný přejezd patřil mezi složité. Cesty jsou výhradně kamenité, písčité nebo s často nepředvídatelně hlubokými bazény vody a hustého bahna. Při každém průjezdu několika stovkami těchto překážek se nám do auta všemi možnými dírami, kterými jsou Land Rovery proslulé, hrnula hustá kaše. Stejně nepředvídatelné jsou i staré chatrné mosty, které jsme si museli občas i sami přizpůsobit, ale i vyschlá kamenná koryta řek, plné obřích balvanů. Období dešťů přijde zanedlouho. Jsme tu včas.
Projíždíme mnoha vesnicemi, v nichž s železnou pravidelností působíme větší pozdvižení. Občas jsme na pár desítek minut zastavili a obdarovali místní ženy a děti šperky nebo penězi, které pro tyto příležitosti máme vždy u sebe. Jestli se však jedná o obyvatele Guineje nebo Sierry Leone jsme zjistili až podle jazyka, kterým mluvili. V Guineji se mluví francouzsky a v Sieře Leone anglicky.
Celník na straně Guineje jen kvůli nám
Co se týče administračních záležitostí spojených s přechodem mezi zeměmi, vždy to přišlo tak nějak samo. Celník obvykle leží pod stromem na bambusové posteli na nejméně očekávaném místě v některé z vesnic, kolem něho se pohybují kozy a slepice, o strom má opřenou zbraň a pytlík s tolik důležitým razítkem se nachází pod ním. Závora z bambusu se zvedá jen zřídka, nikdo těmito hranicemi obvykle neprochází s výjimkou místních obyvatel, kteří za obchodem pendlují tak nějak bez evidence na obě strany hranic a celníka k tomu rozhodně nepotřebují. Ty hranice, ten celník, to razítko, to všechno tu je jen kvůli nám.
Po stopách UNESCOV roce 2012 jsme si pořídili za skvělou cenu dva roky starého LAND ROVERA DEFENDERA, který měl najeto pouhých 12 000 km. Byl to poslední model této značky. Přesně tímto okamžikem se změnil náš volnočasový život v následujících mnoha letech. Proč? Po nezbytných úpravách jsme se s velkým nadšením vydali na naši první EXPEDITION ALL AFRICA. Nevsadil bych si jedinou korunu na to, že by náš bláznivý nápad mohl mít delší trvání než jednu několikaměsíční cestu. Opak však byl pravdou www.alexandrbilek.cz Po 42 zemích Afriky jsme stejným vozem procestovali 203 tisíc km a navštívili 87 míst UNESCO. Ano, 14x jsme byli zavření, 4x jsme si užili malárii, 1x nám darebáci prostřelili auto a 4x se nás pokusil někdo přepadnout. Přestože to všechno zní poměrně dramaticky, zpětně vzato to bylo spíše směšné. Až na jeden incident v Čadu, který byl naopak velmi vážný. Jak o této zkušenosti, o všech dramatických, nezapomenutelných i vtipných zážitcích, jak jsme dokázali přivézt dvě děti z Afriky k nám domů a dalších kuriozitkách se dočtete ve více než stovce reportážích v této rubrice. |
Úředník si nás prohlíží s nevěřícím výrazem, nemůže tomu, co vidí, uvěřit. Frekvence takových cestovatelů, soudě podle jeho výrazu, je tak asi jedno auto ročně, a to možná přeháním. Ještě chvilku polehává, zaostřuje a vstřebává tento výjimečný moment. Když se ujistí, že se mu to nezdá, líně vstane, protře si oči, chvilku zírá do země a pak začne hledat igelitový sáček v písku pod postelí, ve kterém se nachází razítko a propiska. Úředník sám provede veškeré úkony, na které je na běžných přechodech potřeba celá armáda jemu podobných. Jana mu musela například s karnetem pomoci, protože ten prý nikdy neviděl, ale mlátit razítkem kolem sebe, to mu šlo. To, že nemusíme vyplňovat žádné formuláře, to je na tom právě to úžasné. Tyhle přechody máme moc rádi. Samozřejmě nepsanou nezbytností je, jemu a jeho rozvětvené rodině, poskytnout něco na přilepšenou. Takže pár peněz, nějaké jídlo a dárky to obvykle spraví a jedeme. Jednalo se o přechod a výstupní formality z Guineje Conakry. Ještě později potkáváme vybydlenou budovu, ve které měl jednou v budoucnu sídlit opravdový úřad, ale zdá se, že vznikl dávno předtím, než se plány na protáhnutí silnice zastavily.
Zjevení na straně Sierry Leone
Následuje několik kilometrů lesem a řekou, které nás dovedou na hraniční přechod Sierry Leone. A ten je k našemu překvapení na zcela jiné úrovni. Cihlový a omítnutý dům, místní celnice ukrývá celního úředníka oděného v krásné čisté uniformě s moderní technikou na skenování pasů a rohovek nevyjímaje. Úředník neskrývá radost, že jsme ho poctili svou exotickou návštěvou a zdá se, že to všechno dokonce považuje za výzvu.
Pomalu si nasazuje služební čepici a jde nás pozdravit. To je krása, konečně zase někomu rozumíme, konečně angličtina. Nejen, že ten chlapík dokáže všechno vyřešit, ale navíc disponuje informacemi o širokém okolí včetně přístupnosti národního parku, kam míříme. Připomíná nám spíše zjevení uprostřed ničeho. Dává to ale smysl, vláda se rozhodla zabezpečit hranice a mezi ně patří i odlehlé přechody jako je právě Sanya.
Venkov Sierry Leone vypadá jako každá druhá vesnice v Africe, ženy se druží u zdroje vody, kde se střídají o pumpu, kolem vřískají děti, starší muži sedí opodál a vzrušeně debatují o něčem, o čem ale nemáme ani ponětí. Všude, kam oko dohlédne, ale ani o metr dál, se rozprostírají domky postavené z větví a suché trávy, jsou zde také pevné stavby jako důkaz pokroku.
Jakmile však vyjedeme z hustého lesa na planinu přiléhající k vesnici, okamžitě strhneme pozornost. Děti k nám běží, ženy přicházejí opatrněji a muži jako poslední, rozvážněji. Následuje rvačka o naši pozornost, která nám je příjemná a přináší očekávanou příležitost obdarovat místní ženy šperky a udělat pár fotek. Když pytlík s dárky vyndáme a jejich třpyt na africkém slunci umocní svoji krásu, do boje o jejich ukořistění či upoutání naší pozornosti se dají všichni bez ohledu na pohlaví nebo věkovou hierarchii.
Běloška na obdivuhodné misi
Do národního parku dojíždíme dosti polámaní. Stezky jsou velmi nepřehledné a bahnité. Po cestě překonáváme několik mostů, které svoji slávu zažily již před mnoha desítkami let. Zastavujeme ale i u mnoha zajímavých rostlin a zkoumáme tisíce zvláštních hříbkovitých termitišť, které jsme viděli jen v Senegalu. Do národního parku nás navádí cedule, která je pro nás překvapením.
Že zde existuje vůbec nějaké zázemí pro návštěvníky, to jsme opravdu nečekali. Jedná se o několik velmi starých dřevěných chatrčí pod vysokými stromy, které si lze pronajmout. Během války povstalci vše zničili, následně správci parku vše obnovili. A očekávali přílivy návštěvníků. To se asi nestalo a dnes, díky vlhkému klimatu, je vše opět na spadnutí. V korunách praskají větve a velmi vysoko nad našimi hlavami se prohánějí opice. Blíží se k nám běloška. Je to tady samé překvapení.
Je to Zoe z Anglie, která zde v rámci nějakého programu své vysoké školy plní náročný úkol. Bydlí v jedné z těch prohnilých chatrčí bez elektřiny, stravuje se místní velmi nepestrou stravou a každý den pendluje po droboučkých školách v tomto regionu, kde místním dětem vštěpuje učivo a současně k výuce vede i místní učitele. Je jí trochu přes dvacet a jsme překvapeni, že se tak odvážné dívky vůbec najdou.
Sama, žádní vrstevníci z jejího civilizovaného „kmene“, jen ona, děti z buše a místní vesničané. Obdiv za výdrž a odvahu si zaslouží, to je úplně jasné. Po oboustranně příjemné debatě u našeho auta jsme jí nabídli alespoň večeři, kterou jsme z našich zásob uvařili. Byl to pěkný večer plný „wow“ na obou stranách.
Na kánoích ke svobodným hrošíkům
Na další den jsme si domluvili majitele kánoe, který nás vzal lodičkou na 3 hodiny trvající výlet po řece za hrochy. Již se nám podařilo před dvěma lety dojít po pás ve vodě na tří metrovou vzdálenost k obřím hrochům v severním Kamerunu. Nyní jsme se k nim měli dostat na lodičce a pobýt v jejich bezprostřední blízkosti pár desítek minut. A tak se také stalo. Pádlovali jsme a pěkně se u toho zapotili, navštívili vesničany žijící u řeky, viděli, jak statní svalnatí muži rýžují zlato uprostřed řeky a také jsme se trochu přimotali do sítí na ryby, které mají natažené napříč celou řekou. Hrošíků jsme viděli kolem patnácti.
Tiše jsme seděli v lodičce a v jejich těsném obklíčení jsme si užívali tu překrásnou atmosféru čisté přírody, svobody těchto majestátních zvířat, hluboké džungle a tiše tekoucí vody, která připomínala pomalu plynoucí čas při bezstarostném houpání se v síti pod palmami. Hroši, když vědí, že je někdo pozoruje, mají tendenci se schovat, potopí se a čekají, dokud nejsou donuceni se nadechnout. Někdy to vypadá jako hra. Předtím ale dokážou velmi hlasitě vytrysknout gejzír vody a upoutají tak na sebe pozornost. Také si na vzdálenost desítek metrů povídají, což je moc roztomilé a v tichém sevření okolní džungle zvuky zní jako by někdo volal z hrnce.
Občas během toho divadla zachrastilo v korunách stromů, kdy opice přeskočila ze stromu na strom, ale jinak to tu vypadalo, že se zastavil čas. Ráj pro dokonalá zvířata, která jsou velmi nebezpečná, v našich očích však velmi mírumilovná a neagresivní. Párkrát se pod naší lodičkou vzedmula voda, to jsme byli čestné slovo připraveni na mokré překvapení, ale vždy se díky svému dokonalému instinktu hrošík vynořil o trošičku dál.
Outamba a poloviční Kilimi
Jsme asi 300 km od hlavního města Freetownu, což je díky cestám-necestám asi den jízdy. Národní park tvoří dvě oblasti, Outamba o rozloze asi 74 tisíc hektarů a Kilimi s poloviční plochou. Jedná se o rozmanité místo tvořené mozaikou travních porostů, uzavřených i otevřených lesů, pastvin, bahenní vegetace raffia a říčních travních porostů. Nachází se zde jezero Idrissa, přes dvě stovky druhů ptáků a devět druhů primátů, z toho čtyři velmi ohrožené.
Odpoledne jsme se rozhodli odjet, domluvili jsme si se Zoe setkání v jedné z jejích škol, které má pod svojí patronací. Ještě předtím jsme chtěli za služby spojené s výletem a přenocováním zaplatit. Bylo nám jich docela líto, protože o kšeft tady asi jen tak nezavadí. Než se tu začnou hrnout turisté, asi to ještě dlouho potrvá. Proto jsme neřešili cenu a řekli jim ať si dají takovou cenu, jaká jim udělá radost. Nakonec nás to stálo asi pětinásobek, 200 USD.
Sierra Leone, 2019
Jakmile jsme dorazili do místní školičky, zřízenec začal tlouci na železný ráfek od starého nákladního auta a přivolal tak všechny děti z blízkého okolí. Strávili jsme s nimi ve škole asi hodinu. Jednalo se o děti ve věku 5 až 15 let. Jana dětem vysvětlila odkud jsme a proč cestujeme po Africe a ony pořád tleskaly. Mezi hlavní a poměrně komplikované vzdělávací cíle patří snaha kreativně a velmi citlivě učit děti, aby si uvědomovaly, že nemohou všechna zvířata v buši sníst a že by bylo záhodno se učit pěstovat i jiné, dosud netradiční plodiny a chovat domácí zvířata.
Problém ale je, že vláda na jednu stranu zakazuje místním lovit a konzumovat „bushmeat“, protože chce park do budoucna udržet jako národní bohatství, ale na druhou stranu místním jinou alternativu nenabízí a žádná podpora ze strany vlády neexistuje. Dokonce není dovoleno na území parku nic pěstovat ani chovat, a tak to dělají buďto nelegálně nebo za hranicí parku. Tak jsme jim alespoň předali pár hlaviček našeho silného česneku, třeba se ujme a udělají s ním díru do světa. Rozdali jsme nějaké sladkosti a školní potřeby a vydali se na další štreku, do hlavního města Freetown.
