Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Přijíždíme do Ghany navštívit naše děti

Cestování

  6:30
Překračujeme hranice z Toga do Ghany, kde nás čekají véééélká překvapení a značná úleva zároveň. Protože již deset let podporujeme čtyři africké děti, z nichž jedno máme v Keni a které jsme navštívili loni a tři právě v Ghaně, je jejich vesnice a škola naším přirozeným a logickým cílem.

Překračujeme hranice z Toga do Ghany, kde nás čekají véééélká překvapení a značná úleva zároveň foto: Alexandr Bílek

Školu provozuje česká organizace Humanitas Africa a bylo předem domluvené, že nás budou očekávat. Kdy ale přesně přijedeme, nevěděli.

Když si něco budou chtít vzít, prostě si to vezmou

Protože této organizaci věřím a mám s nimi velmi dobré zkušenosti, přijali moji nabídku, že jim převezu v našem autě věci, které nejsou schopni letadlem do Ghany vlastními silami dopravit. Jednalo se o nějaké počítače, video-projektor, plátno a další potřeby pro místní školu, o kterou se tato organizace dlouhodobě stará. Naše auto tak bylo díky těmto krabicím zaplněné až po střechu, a protože jsme je vezli dlouhých 15.000 km, těšili jsme se, až se té zátěže konečně zbavíme.

Pokaždé, když jsme se chtěli uvnitř auta uložit ke spánku, museli jsme vše vystěhovat na střechu nebo pod auto, byla to hrozná otrava. Na druhou stranu musím říci, že jsme trochu i my, i samotná organizace Humanitas Africa počítali s možností, že se nám krabice nepodaří na místo dopravit, neboť zbraní a nenechavých úředníků, vojáků a policistů je po cestě tolik, že když někdo bude něco z našeho nákladu chtít, tak si to prostě vezme. Takže nakonec jsem rád, že se to podařilo přepravit až sem.

Dohadování a protest

Jsme v Ghaně a už věříme, že těch několik krabic na místo opravdu doručíme. Za celou dobu od vyjetí z České republiky až do Ghany se zajímal o obsah auta snad jen jediný hraniční přechod, a to v Burkině Faso. Když nás ale zastavila policie v jednom větším ghanském městě kvůli nějakému smyšlenému přestupku a já odmítnul zaplatit pokutu, policie si nás na kontrolním stanovišti dokonale vychutnala. Chtěla všechno z auta vyndat ven, a protože se jim naše počítače chtěly zdát podezřelé, začali nás „buzerovat“.

Vymýšleli si neuvěřitelné nesmysly, co vše potřebují, aby nás pustili, jaká povolení nemáme, jaký poplatek jsme neuhradili a nakonec se nám zase snažili vnutit údajné spáchání přestupku. Když už toho dohadování bylo přespříliš a chtěli za „ kontraband“, který vezeme jejich dětem a ke kterému jsme měli řádný průvodní dopis, zaplatit nehorázný poplatek ve výši nejdříve 1000 USD, pak 800 USD a pak 700 USD, rozhodli jsme se již s nimi nekomunikovat. Krabice jsme nechali na silnici, zavřeli se v autě a šli spát. S tím banda policistů nepočítala a byla tím docela vyvedena z míry.

Kdo vydrží déle

Celou noc nás nikdo nerušil, jen občas ze zvědavosti policisté procházeli okolo a nakukovali, co asi uvnitř děláme. Ráno jsme si jich vůbec nevšímali, začali jsme si dělat snídani na benzínovém vařiči a zaujali pozici, že nám je jedno, jak dlouho zde budeme trčet, že máme času dost. Odpoledne jsme si dokonce vyprali prádlo a natáhnuli šňůru z jejich přístřešku k našemu autu. Policisté dále zastavovali auta, chodili pod naším prádlem a dělali, jako by jim to bylo ukradené. Vznikla situace, kdy obě strany hrály nátlakovou hru, a jen se čekalo, koho to přestane bavit. Musím přiznat, že jsme netušili, že budou mít takovou výdrž.

Původně jsme měli v plánu pokračovat po pobřeží, ale protože jsme museli...

Byl už zase večer a bylo jasné, že zde budeme zase spát. V noci ale začal, naštěstí, obrovský liják, který tuto patovou situaci vyřešil za nás. Policisty náhlá změna počasí donutila něco řešit. Nejdříve se snažili krabice přikrýt a já na ně pobaveně koukal přes zadní okno z postele, ale neměli toho na přikrytí dost, a protože nechtěli s případnou škodou mít nic společného, ve 3 ráno zabušil jeden z nich na auto a dvěma přísnými, naštvanými gesty, mi naznačil, že si to máme naložit a vypadnout.

Odpočinek a chytání krabů

Ujížděl jsem ze severu k moři, kde jsem měl v úmyslu několik dní počkat, než přiletí má, tehdy ještě 14letá dcera, na kterou jsem se hrozně těšil. Návštěvu školy v Obomu jsem chtěl uskutečnit až po jejím příletu. Když jsem totiž před mnoha lety vybíral, kterou dívenku podpoříme a budeme jí platit školné, hlavní slovo měla právě má dcera, která ji vybrala. Na setkání s ní a dalšími dvěma kluky, které jsme se rozhodli podporovat až později, jsme se těšili mnoho let. Kamarád Martin, který se mnou absolvoval tuto náročnou polovinu expedice z České republiky přes Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin, Togo až do Ghany již musel odletět a já jsem si na krásné zastrčené pláži na zlatém pobřeží užíval úplně sám několik dní moře, písku, palem, kokosů a krabů.

Západy a východy slunce se v Africe neomrzí

Místní mě naučili, jak chytat obří kraby, ale neměl jsem nikdy chuť je zbavit života. Dokonce jsem se pokoušel dle jejich instrukcí vyšplhat na palmu, ale výsledek byl takový, že jsem byl odřený až za ušima. Ukázal jsem jim proto svoji metodu shazování kokosů autem, kterou jsem popsal v minulé reportáži, což je moc bavilo, a tak jsme kokosy shazovali od rána až do večera. Přes den jsem byl středem pozornosti, protože místní o mně věděli. Od časného rána přicházeli z nejbližší vesnice, která byla asi 6 km daleko, a okopávali svá políčka zastíněná alejí palem, která zabírala pobřeží, kam jen oko dohlédlo. Ráno se jich tak kolem dvaceti vždy stavilo na čaj, který jsem jim vařil a k tomu dostávali tatranku nebo müsli tyčinku.

Jakmile se začalo stmívat, všichni se každý večer přišli rozloučit, ujišťovali se, zda tu ještě další den budu a vždy očekávali, že jim dám nějakou dobrotu z mých již ztenčených zásob na cestu. Občas jsem jim věnoval konzervu tuňáka nebo špagety, ale už jsem musel začít šetřit, protože jsme s kamarádem během první poloviny expedice snědli nebo rozdali více než polovinu zásob a mě čeká ještě další polovina expedice ve čtyřech lidech a zásob už moc není.

Nekonečné čekání a vysoké odškodnění

Nadešel čas, kdy jsem sem musel odebrat na letiště, které bylo vzdálené asi 300 km po pobřeží. Do Accry vede slušná silnice, Ghana patří v této části Afriky k nejrychleji rostoucím ekonomikám, všude se staví silnice, obchody a banky. Vláda podporuje podnikání především lidí z Evropy, kteří mají zajímavé daňové úlevy a výhodné podmínky. A jde to všude vidět. Přes velké zpoždění, které moji dceru doprovázelo a které bylo téměř 24 hodin, jsem se jí dočkal.

Ujížděl jsem ze severu k moři, kde jsem měl v úmyslu několik dní počkat, než...

Protože ale její zavazadla nedorazila, vzniknul problém, který vyústil i v soudní při, kdy nám letecká společnost později musela uhradit velmi významnou sumu. Zavazadla totiž nepřišla ani první, ani druhý ale až třetí den. Uvnitř byly i náhradní díly na naše auto, které jsem nutně potřeboval. Potíže, které tím vznikly včetně propadlých víz do Pobřeží Slonoviny a Senegalu, ale nakonec vysoké odškodnění kompenzovalo dostatečně. To, jak získat odškodnění, které pokryje veškeré náklady včetně letenky, prozradím někdy příště.

Stovky komárů

Dcera se dvěma dalšími členy mé rodiny, strýcem a tetou, přiletěli do hlavního města Accra pozdě večer. Hledali jsme nějaké vhodné místo, na kterém by se dalo v klidu přespat. Původně jsme měli v plánu pokračovat po pobřeží, ale protože jsme museli neplánovaně čekat na zavazadla, byl to problém. Po zdlouhavém hledání se nám podařilo najít místo, které, jak se později zjistilo, bylo blízko bažin. Vysoké teploty však byly nepříjemné, a tak jsme otevřeli okna, do kterých jsme dali sítě proti komárům. Žádného jsme zatím neviděli, a že oblast patří k silně malarickým, jsme se dozvěděli až později.

Původně jsme měli v plánu pokračovat po pobřeží, ale protože jsme museli...
Od časného rána přicházeli z nejbližší vesnice, která byla asi 6 km daleko, a...
Ukázal jsem jim proto svoji metodu shazování kokosů autem, kterou jsem popsal v...
Ujížděl jsem ze severu k moři, kde jsem měl v úmyslu několik dní počkat, než...

Už za dvě hodiny jsme se probudili, komáři bzučeli v hejnech. Bohužel jsme zjistili, že se do auta dokázali dostat až když jsem to začal tušit a rozsvítil jsem. Co jsem viděl, předčilo všechny moje představy, ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Má dcera měla na obličeji a rukách asi 200 komárů. Byl to příšerný pohled. Vlákna sítě byly elastická a komáři jimi prostě prošli. Jedinou útěchou bylo, že všichni bereme před cestou a během ní pravidelně antimalarika, a tak pravděpodobnost, že onemocníme malárií, nebyla velká. Další dva, kteří spali ve stanu na střeše, měli lepší zabezpečení a žádný se k nim nedostal. Nic jiného nám proto nezbylo, než vše zabalit a odjet pryč.

Hned ráno kontaktujeme koordinátora humanitární organizace Humanitas Africa, se kterým se další den setkáváme a jedeme do školy navštívit naše děti a předat vše, co se nám podařilo z České republiky do Ghany přivést. Co jsme v této neuvěřitelné vesnici zažili, to se dozvíte v příští reportáži.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...