V Africe již máme procestováno 70 těchto pozoruhodných míst ze 106 a za volantem neuvěřitelných 112.000 km. A dokud nás někdo nebo něco nesežere, pokračujeme dál. Náš cíl? 196 zemí a přes tisíc míst UNESCO.
Kgalagadi Transfrontier National Park a nikde nikdo..
Nyní stojíme před bránou Kgalagadi Transfrontier parku u brány Mabuasehube, což je současně i kemp, byť očividně velmi zpustlý. Svoji slávu již má dávno za sebou. Už dostat se sem nás stálo dost sil, člověk by si řekl, že když jede k hlavní bráně, bude to v pohodě, museli jsme se sem doslova a do písmene prohrabat hlubokým pískem. Ještě jsme zlomili naši poslední lopatu.
Brána je sice zavřená, ale na ceduli je uvedeno, že v dubnu otvírají v 6 hodin ráno, což nám dává určitou naději, že se do parku dostaneme legální cestou. Každý, kdo nás zná, ví, že toto slovíčko rádi nemáme, poněvadž „legální=platit“ a to moc rádi neděláme. Výjimečně to ale uvítáme, neboť bychom byli rádi, pokud by o nás tentokrát někdo věděl. Projíždět skrz rozpálenou poušť s autem, které v pravidelných intervalech vaří,l a kde se dá očekávat, že se můžeme zahrabat pomalu až po krk, by to bylo přeci jen rozumnější. Nechceme opakovat potíže v loňského Konga, kde nám hrozilo že budeme šlapat tisíc kilometrů, nebo přejezd mezi Keňou a Etiopií, kde nám hrozilo jít pěšky stovky kilometrů.
Pravdou ale je, že vůbec nechápeme, kvůli komu by tu bránu vlastně měli ráno otvírat, když jsme po cestě ani nikde v okolí nikoho za celou dobu nepotkali. Říkáme si, že možná ráno přijede třeba konvoj teréňáků patřící nějaké cestovce a vše tak získá jasnější kontury. Možná. Po několika zatroubeních se rozhodujeme otevřít dveře do areálu a obejít všechny domky a staré špinavé stany v domnění, že tu na někoho třeba narazíme a požádáme o doplnění zásoby vody. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než si posloužit a nabrat si kolem 100 litrů vody bez dovolení.
Ilegální vstup poprvé
Ráno se potvrzuje to, čeho jsme se báli. K bráně nepřijel nikdo ani v 6 hodin, ani v 7 hodin, a tak nám nezbývá, než vyrazit bez povolení. Pro jistotu alespoň napíšeme na list papíru naše jména, čas a trasu, kterou máme v plánu v následujících hodinách absolvovat. Jedná se o takovou pro nás neobvyklou opatrnost. Bránu objíždíme, je z obou stran uzavřená, ale po cestě okolo se dá pohodlně projet. Fascinují nás neuvěřitelné ťápoty v písku po skutečně obrovských šelmách. Když jsme večer po okolí svítili baterkou, všude svítila očíčka, ale komu patřila, to jsme nevěděli. Teď už to je jasné.
V našem tlustém knižním průvodci o této oblasti z pochopitelných důvodů není ani čárka. Máme jen mapu, kterou Verča vyfotila na zdi v jedné restauraci, kde je přes park nakreslená jedna vodorovná čára od východu na západ a pak další, od severu k jihu. Jenže cest je zde mnohem více, a tak se orientujeme jen podle kompasu. Občas se ukáže nějaká cedulka, která má návštěvníky nasměrovat k nějaké pánvi, kde se zdržuje hodně zvířat, jenže nám to nic neříká, neboť na mapě není ani čárka. Kdykoliv je nějaká písečná křižovatka, jedeme na západ. Cesta je ale horší a horší, ale vlastně již nepřipadá v úvahu, že bychom se eventuelně mohli vrátit, protože nafta by nám už určitě nevyšla. Jen doufáme, že nepřijdou úseky, které se nebudou dát přejet vůbec, to by byl pěkný malér.
U jedné písečné pánve vidíme tři auta, říkáme si, alespoň tu je nějaká živá duše. Jenže až později zjistíme, že to byli jediní a poslední lidé, které jsme zde potkali. Nicméně pozorují lvy, a tak se k místu také pomalu přiblížíme. Jsou to oba kluci s obrovskou hřívou, nádherní a tak nějak jim jsme schopni odpustit, že opodál leží kostra antilopy, kterou měli k obědu. Jeden z nich se ale po chvíli zvedne, protáhne se mezi dvěma auty, poškrábe se o nárazník a otráveně se odporoučí o 30 metrů dál, kde se líně svalí do vysoké trávy.
Tudy se nesmí! Jedeme..
Odjíždíme, trochu nás potěšilo, že se zde kromě nás ještě někdo pohybuje, ale všechny tři posádky aut, jak se později ukázalo, jsou ubytováni v nedalekém kempu blízko jedné pánve, kde ze skrýše pozorují zvířata pomocí profesionální techniky a příliš daleko od svého místa se nevzdalují. Stejně jako nás překvapila a tentokrát i potěšila jejich přítomnost, naše zase překvapila je. Jsou tu prý již týden a jsme první, koho potkali. Když jsme se jim svěřili, že chceme projet do JAR skrz poušť, upozornili nás na nedaleko umístěnou ceduli, která prý upozorňuje na to, že vstup po této trase je možný pouze na zvláštní povolení a v konvoji několika aut.
Sakra, to by mohl být problém, řekneme si, a tak rychle opáčím, jestli tam je nějaká brána nebo závora. Prý nikoliv a tak se jen potutelně usmějeme, rozloučíme a odjíždíme. Ceduli jsme opravdu našli, dala se ale objet i z jiné strany po jiné cestě a tam žádná nebyla, což je pro nás alibi. Navíc zde není ani žádná jiná informace týkající se případného nebezpečí, výši pokuty ani o tom, kde se takové povolení dá získat. A protože brána byla večer i ráno zavřená a my máme zoufale málo nafty, nic jiného nám stejně nezbývá, než tuto ceduli ignorovat a do JAR se tudy musíme dostat stůj co stůj. Počítáme, že k řece Nossob, podél které vede cesta do JAR, to máme asi 100 km, jenže jak se později ukázalo, kartografové na mapě udělali jednu rovnou čáru podle pravítka, ve skutečnosti je ale cesta velmi klikatá a nepřehledná, plná obrovských zajížděk, a tak to nakonec bylo hlubokých 270 km. To bylo teda něco.
  |
Kalahari není poušť, jak jsme si ji představovali, tzn. jen písek nebo kamení, ale roste zde vegetace, která si na místní pekelné podmínky zvykla. Jsou zde keře, tráva ale i nějaké stromy. Zdolávat musíme čím dál horší terén, písečné cesty jsou hluboké a nedá se prakticky nikde zastavit. Když se to podaří, doléváme vodu do chladiče. Zdoláváme čím dál větší písečné kopce, někdy to vypadá, že jsme na horské dráze. Nevidíme, co nás čeká za horizontem, ale musíme jet velmi rychle a pak následuje překvapení, většinou velmi prudký sešup dolů. A to se opakuje stokrát nebo dvěstěkrát. Jedná se vlastně o písečné duny, kde na jejich povrchu je nějaká vegetace a to zelená nebo uschlá.
Cestu tvoří koleje v písku, které není možné opustit. Párkrát se nám ale stalo, že jsme vyjet nemohli, snažili jsme se najít jinou cestu, ale nikdy se nám nepodařilo náhradní cestou vyjet, ale naopak se nám podařilo mnohokrát zapadnout. Ještě štěstí, že naviják funguje a jsou tu alespoň nějaké stromy nebo keře s velmi hlubokými kořeny, o které se dá vytáhnout. Už jsme navíc nalili všechnu naftu do nádrže a vypadá to, že budeme dříve na suchu, než stačíme do kempu u řeky dojet.
Jsme v jiném státě a nevíme o tom
Okolí významně zelená, vegetace je hustší, keře vyšší a stromy mohutnější. I naše velmi obecná a jednoduchá navigace se chytila, na obrazovce vidíme řeku a je evidentní, že se blížíme do našeho důležitého bodu, kempu Nossob, který leží na stejnojmenné řece. Do kempu vjíždíme až poté, co si sami otevřeme bránu a zase ji za sebou zavřeme. Je zde benzínová pumpa, což je pro nás jasná záchrana. Jsme nadšení, projet poušť touto trasou se dá, pokud je vody a nafty dost. Nepříjemný je ale pocit, že pokud se nám něco přihodí s autem a nikdo o nás neví, končíme a před námi jsou desítky nebo stovky kilometrů pěšky. Je pravdou, že zvířat jsme v této odlehlé části moc nepotkali, mluvím o centrální části pouště, výjimkou jsou snad jen přímorožci a nějaké ty lišky, ale čím se člověk blíží k řece, pár lvů nám zde přes cestu přeběhlo.
Otvírám nádrž a s radostí poslouchám, jak do ní teče ten neuvěřitelný výdobytek civilizace, nafta. Když jdu zaplatit, čeká mě ale šok. Zjišťujeme, že již nejsme v Botswaně, ale že tento kemp je již na straně JAR. Nezbývá nám nic jiného, než prozradit, že jsme poušť projeli a nyní jsme tady a netušili jsme, že se dostaneme nepozorovaně přes dočista imaginární hranici, aniž bychom to zpozorovali. Správce kempu zvedá vysílačku a někam volá. Spouští se akce. Stále se ujišťuje, zda slyšel dobře „opravdu jste přijeli přes poušť?“ opakuje asi pětkrát.
Kopíruje si naše doklady, řidičák, karnet, musíme dokázat pomocí fotografií, kde jsme do parku vstoupili a on stále kroutí hlavou. Nakonec přichází s tím, že to není až tak fatální problém, neboť o pár hodin dále na jih je hraniční přechod, kde to prý máme vyřešit zpětně, ale problém je, že jsme se tímto územím dostali bez povolení. Po chvilce mlčení Verču napadá, ať ukážu kartičku UNESCO, což hned udělám. A ono to vyjde. Neplatíme nic, zamyslí se, zvedne ukazováček a důležitě s ním zamává,abychom pochopili, že určitě přimhouřil obě oči.
Mezi Botswanou a JAR v kempu Nossob
Protože nás z kempu již díky pozdní hodině nechtěli pustit dál, jsme nuceni zde přespat a kemp si zaplatit. V kempu bylo asi 50 aut, všechny v prvotřídní kempinkové výbavě, grilování, vaření v přepychových kempinkových přívěsných vozítkách a ohýnky, což jsme nikdy na takové úrovni a při tolika disciplinovaných tábornících ještě neviděli. Tento kemp využívají jen lidé z JAR a je podle všeho velmi oblíbený. Musíme uznat, že to vůbec nebylo špatné, horká sprcha, obchod, romantické tiché prostředí a lidé, kteří evidentně mají přírodu rádi.
Prostě žádný rušivý element. Snad jen občas to opravdu zvláštní ticho, které bylo s ohledem na 100-150 přítomných lidí skutečně neuvěřitelné, prořízla nějaká ta rána od našeho auta, které již postrádá jakékoliv tlumící prvky. Všechno vrže a nic nefunguje hladce. Dokonce, i když si lezeme do postele, všichni v kempu to musejí zaregistrovat. Jedná se ale o starší Jihoafričany, kteří si zde užívají svůj jistě zasloužený důchod a byli by blázni, pokud by je něco mělo rozhodit, tím spíš tři Čecháčci v rozvrzaném Land Roveru. V kempu jsme spali v životě jen několikrát, ale musíme uznat, že kemp Nossob byl prostě úžasný co do kvality služeb a celkového zázemí udržovaném v úzkostlivě sterilní čistotě, kdy to všechno bylo zabalené jen do jedné dvacetidolarové bankovky.
A co je vlastně poušť Kalahari? Jedná se o rozsáhlou pouštní oblast v jižní Africe, která se nachází na území Botswany, Namibie a Jihoafrické republiky. Okraje pouště ale zasahují na území Angoly, Zimbabwe nebo Zambie. Poušť Kalahari s úctyhodnou rozlohou bezmála jednoho milionu kilometrů čtverečních se rozkládá u obratníku Kozoroha. Žijí zde kmeny Křováků.
