Po stopách UNESCO: Súdánem bez peněz a bez vody

Toho rána jsme se setkali s Mazalem, který nám vyřizoval většinu papírů. Ujasňoval jsem si, jaké formality nás ještě mohou překvapit a jaké poplatky nás čekají. Mimo to jsem zjišťoval, zda je možné v nejbližším městě Dongola, které leží asi 450 km jižně od přístavu Wádí Halfa, vybrat v bance nebo v bankomatu peníze.

Vůbec mě nenapadlo, že by to nebylo možné. Vlastně si nepamatuji žádnou z 87 zemí, kde jsem byl, že by se nedala alespoň v hlavním městě hotovost vybrat. Toto byla pro mě nová zkušenost. Jeho odpověď totiž zněla NE, není to možné. V celém Súdánu to možné není, mezinárodní platební karty zde není možné použít, nefungují ani v luxusních hotelích, na letištích ani v bankách.

Protože jeho tvrzení bylo v přímém rozporu s tvrzením místní inteligence, která na mě totiž svými nadprůměrnými vědomostmi působila velice věrohodně, pořád jsem si tuto hloupou situaci nedokázal úplně uvědomit se všemi možnými důsledky. Prostě jsem doufal, že se Mazal plete a že nějaký bankomat, který nám vydá peníze, určitě najdeme. Pravdou také je, že jsem ještě nikdy nebyl v žádné zemi bez hotovosti. Bohužel jsem o ni přišel při komplikacích s autem v Turecku a Egyptě.

Auto máme, peníze a voda chybí

Kolem poledne jsme se vydali místním taxíkem do přístavu. Jaké bylo překvapení, když tam naše auto opravdu bylo. Protože jsem najížděl na loď jako první a za mnou stálo asi 5 traktorů, musel jsem počkat, až budou všichni pryč. Žádný z traktorů ale nešel na potvoru nastartovat. Mazalovi se podařilo vyndat baterii z jiného auta a přes ni se postupně povedlo všechny traktory zprovoznit, což zabralo asi 2 hodiny. Vyřídit poslední razítka v 50 stupňovém vedru již bylo náročnější, trvalo to další 3 hodiny , ale pak jsme se konečně se všemi definitivně rozloučili.

Angličan s Land Roverem a motorkáři z Irska a Itálie zůstávali v hotelu do rána, my jsme se rozhodli kvůli nejistotě vyrazit dříve a pokud by nastal problém, budeme mít šanci na ně další den někde počkat. Na jih vede naštěstí jen jedna cesta. V hotelu jsme si načerpali vodu na sprchování do nádrže na střeše auta, koupili za posledních 20 USD naftu, Mazal dostal 60 USD a ještě nám vyšlo na 1 litr balené vody.

Před námi bylo asi 950 km do hlavního města Chartúm. Naše situace nebyla dobrá, peníze nemáme a jedinou šancí tak je 100 litrů nafty na střeše. Spočítal jsem, že pokud pojedu pomalu a dokážu spotřebu stáhnout na 15 litrů na 100 km, mělo by to s tím, co máme v nádrži a na střeše, vyjít. Naše obvyklá spotřeba je ale kolem 20 litrů na 100 km. Větší problém byl s pitnou vodou, ta opravdu nebyla.

Neskutečné vedro

Značnou část súdánského povrchu zaujímá rozsáhlá rovina, která je dnem velké pánve Nilu. V květnu, kdy jsme Súdán projížděli, jsme zažili teploty kolem 70 stupňů. Bylo to tak strašné vedro, že když jsme si koupili na trhu pár vajec na snídani, než jsme našli místo, kde si je upečeme, byla již dávno na tvrdo.

Velice nás ale překvapila silnice, která neměla snad jediný defekt. Nádherné na tom bylo, že kromě několika desítek pouštních vesniček podél silnice zde byli jen velbloudi a písek. Pochopil jsem, proč se motorkáři těšili na súdánské silnice. Tady to můžou rozjet jako nikde jinde. Nádherná a nezapomenutelná pouštní krajina patřila mezi ty, na které nikdy nezapomeneme.

Mrtvá zvířata jsou všude

Protože nám již úplně došla voda, otevíráme několik konzervovaných plodin, kukuřici, hrášek a ananasový kompot. Je v nich nějaký nálev a ten s chutí vypijeme. Asi 100 km před hlavním městem se silnice zhoršuje, podél cest je možné vidět stovky mrtvých velbloudů, krav a oslíků, provoz na silnici značně houstne.

Lidé jsou neuvěřitelní, milí, ale také velice zvědaví. Gestikulujeme za jízdy, těm nejneodbytnějším zastavíme a prohodíme s nimi pár slov, rozdáváme hromady dárků a pomalu, s ohledem na nebezpečně padající ručičku na nádrži, míříme do centra Chartúmu. Je jasné, že místní lidé v této části země jen velmi zřídka narazí na nějakého cizince. Jejich údiv a jejich pohledy se nezapomínají.

Chaos v Chartúmu

Zde je vidět víc než kdekoliv jinde, že pokud nějaké peníze země má, dává je do hlavního města. Až neskutečně kontrastně působí skleněné výškové budovy nejrozmanitějších tvarů a obrovská chudoba všude okolo. Vedro a sucho, všudypřítomný prach, polorozpadlé domy a špína kam oko dohlédne. Mezi tím vším jsou stovky bankovních domů a tržiště pro nejchudší, silnice je plná roztodivných povozů, oslíků tahajících káry a mezi tím vším nákladní auta plná vojáků a rekrutů místní armády s velkým množstvím samopalů nad hlavou.

Semafory na křižovatkách působí jako všude v Africe trochu nepatřičně, protože se sem prostě nehodí. Navíc si žijí vlastním životem, blikají červeně a zeleně a nikoho to nevzrušuje, spíš to vypadá, že nikdo dosud nepochopil, co ty barvičky znamenají. Jak jinak si vysvětlit, že u každého semaforu stojí nejméně jeden policista, který tu dopravu řídí a to zcela mimo nastavený interval semaforů. Protože působíme na veškeré obyvatelstvo jako rudý hadr na býka, na každé křižovatce jsme jediní, koho policisté chtějí zastavit.

Protože nám je jasné, že nám nedají pokoj, že si najdou důvod pro požadování úplatku, pokud to alespoň trošku jde, nezastavujeme. Stalo se nám ale, že v tom neskutečném chaosu, kdy má každý policista nebo voják přes rameno samopal, jsem zastavit musel, protože nedaleko nás někdo vystřelil. Policista nám ale vysvětlil, že jeho kolega střílel do vzduchu a kvůli někomu jinému.

Peníze konečně máme

Bankomaty nefungují ani v hlavním městě a tak nyní přichází situace, které jsem ještě nikdy nevyužil. Musel jsem kontaktovat někoho doma, kdo vloží domluvený obnos na poště a pošle nám ho pomocí služby WESTERN UNION. Jedná se o nejrozšířenější službu transferu peněz po celém světě. Museli jsme pobočku této společnosti ve městě najít a počkat.

Do 5 minut po vložení u nás doma je možné sumu vyzvednout. Poplatek činil 11 %, byla to ale jediná možnost, jak získat peníze. Hned se nám rozzářily oči, nakoupili jsme základní potraviny, ovoce a zeleninu, naplnili nádrž i náhradní kanystry naftou, do benzínového vařiče jsme koupili litr benzínu a zašli na pořádnou večeři do slušné restaurace. Každý jsme vypili asi 4 litry vody během jedné hodiny, tak moc jsme byli dehydratováni.

Vojáci si nás pěkně podali

Samou radostí jsme ale za pár okamžiků byli donuceni místní armádou okamžitě následovat jejich konvoj vojenských vozidel. Protože jsem si to nechtěl nechat líbit, rozhodl jsem se je ignorovat, následovalo ale mlácení do auta pěstí, mířili na nás samopaly a vypadalo to, že to myslí vážně. Mířili na nás a zahlíželi dokonce do hledáčku, aby se dobře trefili. V ten okamžik jsem věděl, že naše suverénní chování nyní bude spíše na obtíž a může mít i dost fatální následky. Museli jsme se podřídit.

Aby se nám náhodou nechtělo zdrhnout, do auta nám nacpali dva vojáky, kteří na nás měli dohlédnout. Konvoj vozidel se rozjel. Co bylo tím důvodem? Odstavný pruh, který jsme využili proto, abychom se podívali do mapy, patřil k vojenskému areálu, který byl hned vedle. Nenapadlo nás to, žádné upozornění, nic nenasvědčovalo, že jsem udělal nějakou chybu. Do vojenského areálu jsme dorazili asi za 30 minut a museli jsme se podrobit vstupní bezpečnostní kontrole, abychom se náhodou nevyhodili uvnitř do povětří.

Pak jsme museli auto opustit a do důkladné kontroly se pustilo asi 10 vojáků. Auto úplně obrátili vzhůru nohama, veškeré foťáky a kamery odnesli a všechny záběry kontrolovali. Měli obavy, zda nejsme nějací špióni. Chovali se ale velice dobře, přinesli nám z obchodu Coca-Colu a nějaké jídlo. Kontrola dopadla dobře, nic nelegálního nikdo neobjevil, a tak nás po několika hodinách za velikého aplausu a mávání propustili.

Příští reportáž bude o nejpozoruhodnějších pyramidách, největší súdánské chloubě.