Neděle 15. prosince 2019svátek má Radana, Radan 9 °C občasný déšť Předplatné LN
26. června 2019 5:09 Lidovky.cz > Cestování > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Afriko, utři si slzy. Zamyšlení po cestě Libérií

Odpadky jsou všude | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odpadky jsou všude | foto: Alexandr Bílek

Tato úvaha obecně postihuje Afriku jako takovou v kontextu s válkami, konflikty a zvěrstvy, které přesahují všechny myslitelné představy každého z nás. Musel jsem, byli jsme v dalších dvou zemích, které si své temné období prožily poměrně nedávno. Chtěli jsme vědět, zda se země vybičovala k lepším zítřkům. A přestože to žádné pěkné čtení nebude, jsme si jisti, že její čas brzy přijde. Země se za 172 let nikam výrazně neposunula. Ano, války, konflikty a masakry se děly ještě nedávno, ano neměli dost času, ano nemůžeme od nich chtít tak rychlou revitalizaci duše, přírody, svědomí a moderního pokroku, o který všichni velmi stojí. Jde to pomalu.  

Držíme jim palce a co se týče naší zkušenosti s úředníky, budeme se později dotazovat samotného prezidenta. George Weah je bývalý fotbalista a první držitel zlatého míče.

Moc rádi děláme lidem radost. A to jak u nás, tím spíše pak v Africe. Je to stejná vášeň jako cestování samotné. Jedno bez druhého by prostě nešlo. Afrika nás naplňuje a inspiruje zároveň a my ji to nějak chceme vracet. Klišé? Mohlo by to tak být, pokud bychom seděli doma a jen o tom mluvili. Jenže my jsme na cestách. Za 600 dní jsme procestovali přes 195.000 km po 42 zemích černého kontinentu. Nikdo nás nenutí žít v nepohodlí, prachu, žáru, permanentní nejistotě, a ještě za to platit extrémně vysoké částky. My ale chceme. Spojujeme naši touhu, zarámovanou do ojedinělého projektu, jehož obsahem je nepřekonatelná chuť poznávat nejchudší světový kontinent, který je skoro vždy bizarní, drsný a nelítostný co do lidí, zvířat, životního prostředí, práv a možností na straně jedné a s drobounkými pozornostmi omezenými našimi možnostmi na straně druhé. Nemůžeme změnit životy lidí v Africe, můžeme ale úplně v pohodě každý den udělat drobnou radost desítkám z nich.

Drsný to kontinent

Genocidy, dlouhotrvající konflikty a války ve Rwandě, Sieře Leone, Libérii, Kongu, Somálsku, Súdánu, Ugandě, Středoafrické republice, Mali, Libyi nebo „fascinující“ diktátorské režimy v zemích jako je Rovníková Guinea, Zimbabwe či Eritrea nás o našem vnímání Afriky stále nutí přemýšlet a poopravovat si své názory. Svět pomáhá, existují tisíce projektů na záchranu všeho možného, ale nějak to nejde dohromady. 

Máme pocit, že z Afriky jde 10x více bohatství, než přichází zpět. Prostě to bohatství v mnoha zemích nejde nikde vidět. Věříme však, že se situace změnila, je 21.století a nemorální drancování západním světem již snad možné není. Věříme, ale to je všechno, co můžeme. Navštívili jsme jednu firmu co těží diamanty a její profit prý není více než 5%, takže to jde. O tom ale v jiném článku. Zajímá nás, jak silně se angažuje EU v jednotlivých zemích Afriky a tak zasíláme do Bruselu žádost o zasvěcení do veškerých investic v Africe. Každá dobrá silnice tady v Africe totiž je spolufinancovaná EU.

Centrum města
Libérie

Brutální veletoč v našich hlavách je důkazem, že Afrika nám přirostla k srdci, že se naše hlavy snaží přemýšlet a kladou si přirozené otázky a hledají na ně odpovědi. Jako jednotlivci nemáme tu moc něco změnit, máme však možnost přispět celou plejádou zdánlivě titěrných drobností, které však ve svém důsledku, na tom konkrétním místě a u konkrétních lidí zanechají určitou pozitivní stopu. Utrácíme u nich a všem bez výjimky dáváme násobně lepší cenu za své zboží. Utratili jsme tak obrovské peníze.

Chudí boháči

V Africe se dějí věci a situace, které nikdo vymyslet nedokáže, byť by disponoval tou nejrafinovanější fantazií. Země by mohly být díky svým obrovským přírodním zdrojům nebo své strategické poloze nesmírně bohaté, nebýt toho prokletého „ale“. 

Máme za těch osm let, co se Afrikou protloukáme nějaký omezený přehled, ale i touhu pochopit co se tu vlastně děje. Čím déle však nad vším laborujeme, debatujeme a snažíme se určité střípky příběhů z historie pochopit a propojit do souvislostí, čím více toho víme, o to víc si uvědomujeme, že nevíme skoro nic. K tomu abychom vše dokonale pochopili však jeden život nestačí, museli bychom se Africkému kontinentu věnovat profesionálně a tvrdě ho studovat. Naše názory na vnímání tohoto vysoce problematického kontinentu jsou velmi povrchní a skládají se z našich vlastních zkušeností a zprostředkovaných informací, které čerpáme z různých zdrojů. Naše myšlení se vyvíjí, názory, které jsme měli dříve se formují a často i mění.

Sladká moc a beztrestnost

Čteme knihy a sledujeme dokumenty, týkající se všeho, co ovlivnilo a změnilo Afriku. Doháníme, co nám kdysi uteklo. Ať se jedná o otrokářství, kolonizaci i dekolonizaci a jejich následky i viníky, o zvěrstva páchaných ve jménu válek, o cíleném vyvražďování místních obyvatel, o krutostech a zákonitostech usurpování si moci. Trpíme při rozkrývání podrobností, jejichž podstatou je jakýsi válečný standard a zdání normálnosti, kdy se vraždí nejbrutálnějšími prostředky, které se tu zdráhám i vyslovit a které mají těmto šmejdům sloužit jako bezprecedentní zastrašovací prostředek k nastolení absolutní poslušnosti. Pod nejrůznějšími záminkami si chtějí zajistit sladkou moc anarchie, beztrestné žití na úkor jiných, přísun žen k ukojení svých sexuálních potřeb ve formě takové „špajzky“ kdy si mohou otevřít dveře a vybrat si, co chtějí. 

A takové brutální způsoby a sosání opojné moci se opakuje napříč historií lidstva v pravidelných periodách, jen to je v té Africe nějak příliš koncentrované. Nevidíme příliš rozdílů mezi tím vším sajrajtem, který se děl při krutém obchodování a zacházení s otroky po dobu dlouhých 400 let, během násilného převracení místních obyvatel latinské Ameriky na křesťanskou víru, mezi válkami v Evropě s akcentací na židovský element s milióny mrtvými a nevyjímaje kruté metody šířené moderními prostředky teroristické organizace Islámský stát, Boko Haram a dalších. A co takhle Arménská genocida spáchaná Turky s 1,5 milionem mrtvých počátkem dvacátého století? Nebo systematické vyhlazování etnických skupin Barmských Rohingů, nad kterým zavírá oči i dříve obdivovaná a dlouho vězněná barmská disidentka a držitelka Nobelovy ceny, na kterou ji nominoval náš Václav Havel, Su Ťij? Nebo první genocida 21. století v súdánském Dárfúru? 

Nejznámější genocida ve Rwandě s téměř milionem mrtvých během velmi krátkého časového úseku nebo šesti milióny zmasakrovaných Konžanů, kdy bezohledné zabíjení odpornými způsoby vesele pokračuje i v těchto dnech? Všechny masakry a vyhlazování mají společného jmenovatele. Opojnou chuť moci, zdání beztrestnosti a stopy brutality se linou historií jako rozvodněná řeka napříč kontinenty a národy bez ohledu na pokročilost vyspělosti. A nejde to zastavit. Co nás přimělo k tomuto zamyšlení? 

Libérie, země svobody

V těchto dnech se pohybujeme po Libérii, což je maličký stát na západě Afriky. Již jsme se sem pokoušeli dostat dříve, ale neúspěšně. Těšili jsme se sem jako nikam jinam, věděli jsme, že se tu mluví anglicky a že je to země, v jejíž čele stála mezi lety 2006-2018 pokroková a velmi uznávaná první africká prezidentka Ellen Johnsonová Sirleafová. Když jsme před lety viděli dokument, ve kterém plamenně vysvětluje své vize, kterak svoji zemi dá do pořádku, již tenkrát jsem si říkal, že za pár let se tam určitě dostaneme a budeme se těšit na zemi v růžových barvách. Udělala na nás dojem. A díky ní jsme měli velká očekávání, náš předpoklad byl, že země bude poměrně moderní a progresivita nebo alespoň odhodlání vedoucí k významným změnám, bude vidět na každém kroku.

takový provizorní most

Myslíme si, že ve vedení země, která patří dlouhodobě na samé dno světa, je nutné mít skutečně odhodlaného, nezkorumpovatelného, velmi zapáleného, a navíc ctihodného respektovaného člověka. Pokud se takový v pozici nachází, není důležité, zda země má na své rozvojové projekty peníze. Peníze jsou všude kolem, stačí natáhnout ruku. Svět skrze nejrůznější programy dokáže financovat prakticky všechno myslitelné. Vize klidné země, která má to nejhorší za sebou a chce, byť bosa, projít dlouhou trnitou cestou k prosperitě a uznání na světový vysluněný palouček a chybí ji k tomu už jen „nějaké hloupé peníze“, je pro svět neocenitelnou výzvou. 

Svět má mechanismy a svět chce využít šance, pomoci soustavou složitých struktur ke stabilitě takové země. Pokud je země zbavena povlu, stojí oběma nohama na zemi, může se začít měnit poměrně rychle. A jakou že jsme zemi očekávali? Čistou, usměvavou a přátelskou, postavené silnice, asfaltovací stroje, armády nákladních aut, mraveniště stavařů, fungující banky, plné bankomaty, popelnice na každém rohu, řízení města, policie na každém rohu. Stát je maličký, to je prostě brnkačka. A jaká je realita?

Nechtějí abychom utráceli

Již na hranicích směrem od Sierra Leone jsme měli první zbytečnou potíž. Když jsme zpocení, špinaví a unavení, naše pocity jsou samozřejmě ze všeho neočekávaného a negativního ještě více umocněné. Dokonalým lakmusovým papírkem klimatu v zemi bývají úředníci. Pokud vám dají najevo, že o vás stojí, že chtějí, aby jste utráceli peníze v jejich zemi, rozumí, co znamená cizinec-návštěvník-turista a chápou privilegium, že jsou to právě oni, kdo přichází do styku s cizinci jako první a že mohou vizitku své země pozitivně ovlivnit, je to dar. Navíc veškeré doklady máme v pořádku, vízum na měsíc, žádné zbraně ani alkohol. Mohlo to celé trvat 15 minut. Netrvalo.

Úřednice ve středním věku, v čisté uniformě a velmi vyšpuleným pozadím k nám přistupovala velmi podezřívavě od prvního okamžiku. Svoji nadřazenost nám dávala najevo v každém slově i gestu, mezi které patřila i soustavná touha nám diktovat, kdy si máme sednout a kdy vstát. Podezíravé otázky, nechápající dotazy ohledně našich cestovních pasů provázel celý proces na imigračním. Vrcholem bylo, že nám ta dáma chtěla zkrátit platnost víza jen na tři dny. „Máme vízum s platností na měsíc madam“, vysvětluje ji velmi trpělivě Jana. „Jak dlouho plánujete být v zemi?“ ptá se úřednice. „Možná týden, možná deset dní. Ale může se stát, že se nám rozbije auto a nám pak omezené vízum stačit nebude“ odpovídáme. Zeptá se, „stačí vám pět dní?“ To bylo prostě mimo její chápání. 

Hromady a hromady odpadků

„Jestli nemáte v pořádku auto, nemůžete do země“ pořád mlela. „Máme ho nyní v pořádku, ale zítra v pořádku být nemusí. Chceme vstup z opatrnosti na plnou platnost víza“ trváme na svém. Věčně někam volala. Když zjistila, že výstupní razítko ze Sierra Leone máme v jiném pase, opět to vypadalo, že jsme tady skončili. „Ano, máme každý tři pasy, všechny jsou platné a náš stát nám to umožňuje“, odpovídáme. Ona ale razítko má dávat do pasu, kde je výstupní razítko z předešlé země. Jenže by ho chtěla dát i k vízu, které je v jiném. Nyní to opět musí řešit na jiných místech. Následuje pohovor se zdravotníky, celním úřadem a policií. Když už po třech hodinách, během kterých přechodem nikdo jiný neprošel, odcházíme k autu, chceme si oddychnout. 

Sedneme si, podíváme se na sebe a než stačím nastartovat, prohodím. „Nesměj se, dokud nebudeme pryč úplně. Vsaď se, že jakmile nastartuji, začnou zase hulákat, že to není všechno.“ Civí na nás asi 20 úředníků sedících nebo opřených o zábradlí. Chvilku čekáme, nic se neděje. Nastartuji a je to tady. Začnou sykat „ccc ccccc“ a ukazovat rukou, ať přijdeme. Já už na to nemám, Jana bere všechny papíry a jde tam sama. Já už motor nevypínám. Po 15 minutách přichází, že to byl statistický úřad, který ještě chtěl řadu informací. Jedeme, pěkně nás tady nakrknuli.

Nenechají nás nadechnout

Ale co, jedeme a naštvání opadá. Pár kontrol, než dojedeme do Monrovie proběhne, ale to je normální. Bordel, hromady odpadků v centrech do výšek několika metrů, lidé si na ty hromady vylezou a začnou močit, jiní prohledávají již tisíckrát prohledané hromady, zda tam něco ještě přece jen neobjeví. Ti čistší prochází kolem hromad s kapesníkem u nosu, ti kteří v tom žijí zde klidně mají roztáhnuté své krámky na metru čtverečním plachty. Je to úžasně bizarní kolorit plný lidí, aut, bahna, tlejících odpadků, které jsou přímo před kamennými obchody. Lidé to berou jako fakt. Zastavuji u několika bankomatů, je na nich napsáno 24/7, jenže všechno je prázdné. 

Nemáme peníze, a tak se soustřeďujeme na hledání bankomatu další dvě hodiny. Vidím další, zajedu mezi dvě zaparkovaná auta, jednou pneumatikou na široký chodník. V zemích, kde všichni stojí kde chtějí, všichni si dělají, co chtějí a pravidla se nedodržují, mi přijde najetí na obrubník jako nic. Vběhnu do bankomatu. Dává. Vyzvednu 500 USD amerických dolarů. Ježiši, původně jsem tam nacvakal 10.000 dolarů, myslel jsem, že jsou liberijské. To mi nedalo, protože tam tolik nemám. Jenže když vylezu ven, mám na autě svoji první botičku. Botičkář byl prý tak rychlí, že mu to Jana nestihla ani rozmluvit. Nenechal si to darebák vymluvit, stálo to 35 USD.

Poměrně rychle zjišťujeme, že bankomat nám dal staré dolary. Skoro nikdo je nechce, někde se nám část podaří udat, ale nakonec polovinu z nich vezeme domu. To je tedy bankovní systém. Ach jo.

Ducor hotel

Přemýšlí asi kolenem

Projíždíme městem, úsek dlouhý 2 km, za 3 hodiny jsme venku. Jak je to možné? To nevymyslíte. To je přesně zářný příklad, jak někdo neřídí stát, jak policie nedělá svoji práci. Přitom by to mohlo jít projet za 10 minut. Proč to nešlo? Když bych chtěl vymyslet 10 důvodů, netrefím se. Díky šílenému horskému odpadkovému pásu, který zabírá dva nebo tři pruhy zbývají pro auta s odřenýma ušima dva pruhy, spíše méně. Jen tak tak se dokáží minout dvě auta. Jeden pruh jede a druhý je zaplněný obchodníčky s plachtami, vozíky, kolečky, rudlíky. Každý něco prodává a ten stěžejní pruh prostě zabírají. Zjistíme to tehdy, kdy čas od času naproti chce projet náklaďák. V tom případě všichni obchodníci své krámy přesunou na odpadky a po jeho projetí šup se vším zpět. Šílený, neomluvitelný.

Potrápíme toho, kdo má auto v nejlepším stavu

Když se z těch srágor dostaneme pryč, ocitneme se ještě na dobré dvě hodiny v jiných dopravních ale podobně bizarních situacích. Jsou tu nekonečná mraveniště lidí, skutečně stovky tisíc lidí - obchodníků tísnících se na ostrůvcích u silnice a na přilehlých krajích. Semafor-nesemafor, to je v Africe často normální, u každého stojí ještě policista, který provoz řídí bez ohledu na barvu, která se zrovna na světlech rozsvítí. Svítí červená, policista zuřivě mává rukou, ať jedeme. Je zelená, máme stát. To je stupidní systém, který chápou jen oni. Policista nás spatří, oněmělý našim vozidlem se najednou rozhodne, že je to právě naše auto, které z těch tisíciletých vraků, které tam všude jezdí a nesplňující předpisy již desítky let, má zajet na bok. 

Zrovna nám chce udělat kontrolu. Nehledí na to, že tu žádný bok na odstavení není, musel bych zablokovat rovnou celý pruh. Prostě pitomec pitomej. Jinak se tomu říci nedá. Mávám mu a jedu dál, prostě ho ignoruji, a to je jediné rozumné rozhodnutí, které se dá v této situaci udělat. On však nečekaně opustí totálně ucpanou křižovatku a jde za námi. Myslí si, že nás o pár metrů dál dojde, vůbec nepospíchá, jak si je jistý. Já však najdu skulinku, protlačím se a ujíždím, on běží, co mu nohy stačí. Nečekal to a maratonec to zřejmě není. Tipujeme, že sedne do auta a bude nás honit a křižovatku nechá svému osudu.

Další kontrolní bod, asi sto kilometrů za Monrovií směrem k hranicím s Pobřeží Slonoviny. Měl jsem ujet, protože jsem byl už jen kousek od toho, abych praštil do stolu. Oni nemají celý den co dělat, a tak jsme pro ně vždy dobrým zpestřením. Jenže náš čas je příliš drahý. Zde pro změnu zase začali zpochybňovat Janin cestovní pas. Že na fotce není ona, že to je někdo jiný. To bylo zase martýrium. Přinesla jim veškeré doklady, snažila se jim prokázat, že se mýlí. Já byl raději v autě. Jana je klidná, vydrží odpovídat, trpělivě vysvětlovat, a ještě za každým pátým slovem řekne zdvořilé oslovení „Sir“. Obdiv, já teču po dvou minutách, už na to fakt nemám.

Co v zemi vidět?

Jezero Piso, od kterého jsme si hodně slibovali, je domovem zvláštního zvířete, kterému říkají Manitú, neboli mořská kráva. Přestože na něj lákají billboardy již od hranic, místní přiznávají, že ho neuvidíme. Samotné městečko Robertsport, které patří mezi vyhlášená víkendová místa pro místní, však zelo prázdnotou, jeho zašlá sláva je všudypřítomná. Na pláži je sice jeden hotel s několika bungalovy a pláž zaplněna místními rybáři, ale jiné, byť sebemenší služby pro kohokoliv se nám nepodařilo objevit. Tak jsme si museli uvařit z vlastních zásob u krásného kostela, který se tyčí nad městem, vysoko nad mořem. Zapomněli jsme se jen pomodlit. 

Na pláži je sice jeden hotel s několika bungalovy a pláž zaplněna místními...

U vjezdu do města je ještě vězení, které je možné navštívit, pokud by tam byl nějaký vězeň. Momentálně prý žádný hříšník uvnitř není. V Monrovii jsme si chtěli dát kávu v legendárním hotelu Ducor Intercontinental, který je také na kopci nad mořem, spolu s památníkem věnovanému jejich prvnímu prezidentovi Josephovi J.Robertsovi. Našli jsme však jen skelet hotelu. Byl za války absolutně vykradený a rozebraný. Všude se jen prohání vítr a obrovské množství odpadků poletuje všude kam se člověk podívá. Zmar, zmar a zase jenom zmar.

Snad jen muzeum stálo zato. Je přehledné, chronologicky podle dějin řazené ale na artefakty dost chudé, neboť bylo rovněž vykradené. Monrovijské muzeum se rozkládá ve třech podlažích starého vrzajícího domu. Pojednává o historii země, o tom jak Amerika v roce 1822 zakoupila pro osvobozené Americké otroky území dnešní Libérie nebo o tom, jak se země stala první nezávislou zemí Afriky již v roce 1847. 

O pohnutkách Ameriky, co ji k zakoupení země a přesídlení osvobozených otroků vedlo je na jiné téma. Afroameričanů do nové země připlulo nakonec téměř 20.000. Měli zde výhradní volební právo, byť v nové Libérii jich tak byla sotva 2%. Byli vzdělanější, mluvili anglicky, ale neuměli místní jazyk. Skupovali pozemky a zavedli pravidla importovaná z Ameriky včetně ústavy. Zde vznikají první zárodky pnutí, lidé se nechtěli progresivní menšině přizpůsobit, nechtěli přijmout americkou doktrínu. Sváry mezi černou afroamerickou inteligencí a černým místním obyvatelstvem narůstali, praktikoval se zde dokonce rasismus naruby, kdy bílý si zde nemohl koupit žádný pozemek.

V muzeu se dozvíte o dramatickém období, kdy v roce 1980 zabil seržant Samuel Doe prezidenta W.R.Tolberta a sám se stal na následujících deset let diktátorem. A také o období, kdy se pak on sám stal obětí. Fotografie z jeho popravy jsou velmi nepříjemné, pořízené video prý v tu dobu obletělo svět. Mučili ho, nahý visel v ulicích Monrovie, uřízli mu uši, polévali splaškovou vodou, aby dokázali, že ho neochrání žádná černá magie, kterou se zašťiťoval. Usekli mu hlavu a snědli srdce. Následovalo období 1990-1997, kdy se vystřídaly u řízení státu čtyři úřednické vlády pod taktovkou ECOWAS (hospodářské a politické společenství západoafrických států). Poté období pod nadvládou Charlese Taylora, jež zemi vedl jako prezident od roku 1997 do 2003, nyní známý pod přezdívkou „řezník z Monrovie“. V roce 2012 byl za válečné zločiny odsouzený na 50 let. Válka začala 1989 a ukončena byla v roce 2003. Strávit to všechno chce mít dobrý žaludek.

Doporučení pro otrlé

Nejhrůznější dokumentární film, co jsme kdy viděli, z dílny odvážného kanadského novináře Shana Smitha pod názvem „The Cannibal Warlords of Liberia“, který je dostupný na YouTube v angličtině, zpovídá válečníky, bývalé generály a dětské vojáky. Pořad je o liberijských slumech, AIDS, malárii, nemocích, které nikdo neřeší, prostituci a kanibalismu. Žádné hygienické prostředky a 80% lidí nezaměstnaných, to vše donutilo lidi přijmout zoufalá opatření k přežití. Velké procento lidí jedlo lidské maso, skoro všechny ženy byly znásilněny, jsou přinuceny se prodávat, aby uživily svoji rodinu. Novinář strávil dost času s generálem Buttem Nakedem, který věřil, že když jde do boje, musí mít jen boty a zbraně. 

Byl to rituál, který dodržoval úplně každý a který je měl ochránit od kulek. Nahé je nemohl nikdo zranit. Generál zde otevřeně hovoří o zvěrstvech, které praktikoval. Před bojem obětovali malé dítě, vypili jeho krev, aby se připravili na boj. Jsou zde záběry, jak člověku na hlavní silnici vyndávají vnitřnosti nebo děti držící právě vytržené srdce z těla mrtvého. Člověk, který se v dokumentu přiznává k vraždění a kanibalismu se tím chlubí, a přitom chodí do kostela. Přeje si odčinění, nějak mu to nikdo ale nevěří. Prostě prý byla taková doba. Novinář se infiltruje mezi dětské prostitutky, do zóny, kde je sex dostupný za kus chleba. Do zón, kam si nikdo nepřeje zabloudit. To vše se dělo poměrně nedávno, a nejen díky filmu, ale i díky celkovému opotřebení z letošní expedice, již nemáme chuť do těchto míst zacházet, byť jsme to v plánu měli.

Premium

Osudové jídlo: genetická odolnost je důležitější než trendy ve stravování

MUDr. Josef Jonáš je lékař působící v některých oblastech alternativní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bílé jedy, maso a pšenice. Potraviny, které jsou součástí našeho běžného jídelníčku, procházejí revolucí. Během...

Premium

POHLED: Talent, či Padája? Uměl Abraham závodit, nebo byl protežovaný?

Motocyklový závodník Karel Abraham při závodu MotoGP v Brně (17. srpna 2014) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V pátek večer mu přišel e-mail. Otevřel ho, lejstro ve španělštině pomocí internetového překladače přečetl, aby...

Premium

Chybí mi u nás výchova k práci. A vůle nechat lidi dělat, říká Pohlreich

Zdeněk Pohlreich v kuchyni své restaurace Divinis oceňované opakovaně... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Chod jeho restaurací už na něm nestojí, může se víc věnovat rodině, vlastnímu vydavatelství i sobě. Udržuje se v...