Zjistili jsme, že jejich obchody jsou doslova nacpané veškerým západním zbožím a pokud lidé nezasahují do politiky a nekritizují prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda (prezidentem byl od roku 2005-2013) a duchovního vůdce Sajjida Alího Chameneiho, který je de facto hlavou státu (od roku 1989 dosud) lidé se mají dobře. Svěřil se nám ale, že přesto všechno se cítí jako vězni, pokud vystrčí kdokoliv růžky, je tvrdě potrestán.
U nás se tomu říká svoboda slova, která je u nich potlačována tím nejtvrdším možným způsobem. V Íránu prý zmizne každý rok nejvíce lidí a to ještě více než v Číně. Když nás milý taxikář dovezl do jednoho hotýlku v centru Teheránu a chtěl jsem za taxi zaplatit, byl jsem šokován. Taxikář nic nechtěl. Přestože jsem mu peníze vehementně vnucoval a říkal, že to takto nejde, trval na tom, že to máme zdarma. Íránci jsou prý velmi srdeční, čímž toto tvrzení patřičně podtrhnul.
Isfahan
Mezi městy jsme přelétávali místní leteckou společností Irán Air, nebo si půjčili auto. Měli jsme na tento nečekaný výlet jen deset dní, a tak jsme to museli pojmout sportovněji. Prvním důležitým místem, které je na seznamu UNESCO, bylo nádherné město Isfahan, které je na tomto prestižním seznamu již dlouhých 35 let. Největším lákadlem města je Imámovo náměstí, kterému se říká také náměstí Nakš-i Džahán nebo Šáhovo náměstí, bylo postaveno šáhem Abbasem I. na počátku 17.století a je na všech stranách ohraničeno monumentálními budovami spojenými řadou dvouposchoďových arkád.
Památka je známa díky královské mešitě (the Royal Mosque), mešitě šejka Lotfollaha (the Mosque of Sheykh Lotfollah), nádherným Portico of Qaysariyyeh a palácem dynastie Timuridů z 15.století. Tyto budovy jsou působivým dokladem úrovně sociálního a kulturního života Persie během vlády dynastie Safavidů. Samozřejmostí je i bazar, po kterém se dá procházet nekonečně dlouho a zabloudit v něm nemůže snad jen starousedlík.
Rozdíl mezi Araby a Peršany
Můj kamarád je sběratelem prvotřídních koberců, a tak si jeden chtěl na tomto krásném místě pořídit. Protože asi každý zná arabské bazary v Egyptě, Tunisu, Maroku apod. je asi jasné, že není radno se do těchto obchodů, pokud si nejsme jisti, že opravdu chceme koberec nebo něco jiného koupit, pouštět. Oni jsou velcí obchodníci, dokážou manipulovat, mají vytrvalost a prakticky je vyloučeno, aby člověk nakonec jen tak odešel bez toho, aby si alespoň něco koupil.
To jsou Arabové, kterých žije v mnoha zemích kolem 400 milionů. Jenže Peršané, kteří žijí především v Íránu, mají úplně jinou povahu. Do té doby jsem je jako hloupý turista považoval rovněž za Araby. Byl to zážitek, tři hodiny jsme seděli ve starém obchůdku, popíjeli jejich sladký čaj, oni nám nosili stovky koberců a kamarád si prostě nebyl schopný vybrat.
    |
Když vyčerpali veškeré své myslitelné zásoby a pochopili, že ho žádný nezaujal natolik, aby si ho koupil, byli stále příjemní a milý. Když nic nechcete, tak si budeme alespoň povídat, řekl jeden z nich. A povídali jsme si. Tolik času strávili tím, že se nám věnovali a nakonec žádný obchod? Překvapili nás, s klidným hlasem řekli, že to nevadí a rozloučili se s námi. Rozdíl mezi Araby a Peršany je jen v tomto případě jasný.
Persepolis
Další neskutečně nádhernou oblastí, kterou by měl každý vidět, je Persepolis. Jednalo se o obřadní hlavní město Peršanů, které založil kolem 500 př.n.l. Dareios I. a později ho zničil Alexandr Veliký. Její impozantní trosky leží asi 50 km od Shirazu. Pohádkovou nádheru persepolských rezidencí dokládá například řecký spisovatel Plutarchos, který vypráví, jak Alexandr Veliký musel zajistit karavanu o 10.000 mulách a 5.000 velbloudech, na nichž mělo být odvezeno persepolské bohatství.
Persepolis byl postaven na obrovské, napůl přírodní a napůl umělé terase, kde král vytvořil působivý palácový komplex inspirovaný mezopotámskými vzory. Důležitost a kvalita těchto nálezů z těchto rozvalin činí z tohoto místa unikátní archeologickou památku. V perštině se město jmenuje Tacht-e Džamšíd, což znamená Džamšídův trůn - po jednom z králů Persie. Dnešní jméno Persepolis je z řeckého „Perské město“.
Zatčení a výslech
Měl jsem štěstí na zatčení v Íránu, a to hned během 10 dnů dvakrát. Zrovna během naší návštěvy se totiž v hlavním městě Teheránu konaly oslavy, na hlavním náměstí bylo kolem 2 milionů lidí. Mezi nimi se pohybovalo několik omezených skupinek demonstrantů, většinou na kapotě jednoho dvou nákladních vozů s transparenty, které byly pod důkladným a pernamentním drobnohledem tajných služeb. Nadšeně jsem vše fotil, ale netrvalo dlouho a oslovili mě tvrdí hoši, kteří mi rázně sdělili, že fotit tady prostě nemohu a snímky jsem musel před nimi smazat.
To jsem samozřejmě věděl, jedná se o choulostivé prostředí a bylo jasné, že může být malér. Ale nedalo mi to. Jenže já jsem po jejich odchodu pokračoval, měl jsem foťák schovaný pod bundou a myslel jsem, že jsem nenápadný. Najednou jsem byl obstoupený, spoutaný a nacpaný do auta. Čtyři chlapi mě mlčky eskortovali k výslechu. V autě jsem ale v nestřeženou chvilku vytáhnul mobil a vytočil telefon na ambasádu. Hovor jsem dal na hlasitý odposlech a když se na druhé straně úředník ambasády ozval, mluvil jsem s ním během jízdy tak, aby to bylo v autě slyšet.
Byl jsem rád, že o mně někdo ví, což se později ukázalo jako výhoda. Výslech sice probíhal za velmi nepříjemných okolností, ale ne moc dlouho. Stál jsem před třemi chlapy bez oblečení a výslech probíhal tak, že jsem byl střídavě dotazován na okolnosti mého pobytu a konfrontován s řadou fotografií v mém přístroji, což trvalo asi 2 hodiny. A protože po 8 dnech cestování nebylo mezi fotkami nic nezákonného, jen památky a lidé, byl jsem nakonec propuštěn, odvezen do hotelu a až do večera hlídán.
Důmyslně pašovaný alkohol
Seděli jsme tak jednou v jedné tradiční íránské restauraci, když za mnou přišel číšník a naznačoval, ať jdu s ním dozadu. Nechápal jsem proč, ale šel jsem. Všichni zvědavě čekali, co se z toho vyvrbí. Číšník mi někde u sebe vzadu otevřel plechovku Coca-coly a nalil do skleničky. Stále jsem nechápal, co tím sleduje. Jakmile jsem se napil, bylo vše jasné. V plechovce nebyl sladký nápoj ale whisky.
Íránci totiž nemohou alkohol konzumovat, alkohol se nedá nikde koupit a to ani v luxusních hotelech. Piva se zde prodávají jen ovocná s obsahem alkoholu 0%. Někteří odvážní Íránci tak pašují alkohol tímto způsobem. Jednu plechovku jsme si koupili, museli jsme ale slíbit, že plechovku opravdu řádně zlikvidujeme. Zajímavé bylo, že mu strach nedovolil prodat další plechovku, neboť se bál, že by to u nás někdo mohl později najít. Prodal nám proto jen jednu, kterou sám otevřel.
Írán bez alkoholu
A tak mě napadl zajímavý podnikatelský nápad. Cestovní kancelář zaměřená na odvykání konzumace alkoholu by mohla mít úspěch. Žena koupí svému manželovi, který tráví více času v hospodě než doma, neuvěřitelný dárek. Měsíční pobyt v Íránu bez možnosti pobyt zkrátit. On netuší, že tam alkohol nesežene, a tak s radostí dárek přijme. Co se ale bude dít dál? To ať si každý domyslí.
