Chtěl nám jen prostě ukázat, kdo je tu šéf, kdo určuje pravidla a nám nezbývalo nic jiného, než ho nechat, jak se říká „vykecat“. Protože nás patřičně poučil a vše jsme mu odkývali (až nás z toho bolelo za krkem) rozhodnul se, že nám prohřešek milostivě promíjí. Jeho ego málem protrhlo papírový strop u něho v kanceláři, a tak jsme raději bez jediného slůvka vzdoru vycouvali, než bychom riskovali, že ho napadne další pitomost.
Vstup do Zambie a komedie okolo nás
Vstupujeme na území Zambie, naše auto vzbuzuje všude, kam přijedeme, velký zájem a i tento přechod není výjimkou. Nejdříve si musíme udělat takové zdvořilostní kolečko u všech zvědavých úředníků, čímž si předpřipravíme půdu pro přátelštější administrativu. Ne vždy ale získáme nějaký ten prospěch či úlevu. Využíváme ruchu kolem našeho auta a žádáme v kanceláři levnější tranzitní vízum a nekompromisně na něm trváme.
Po hodinové přetahovačce to ale vzdáváme, dozvídáme se, že nám ho nevydají, ale žádný rozumný důvod k tomu nechtějí uvést. Prostě Afričané. Protože čas je někdy dražší než pár promarněných dolarů, rozhodujeme se, že se podvolíme a kupujeme si klasická víza za 2x50 USD. K tomu ještě musíme uhradit karbonovou daň 150ZK/400 Kč, příspěvek na městskou radu 30ZK/80 Kč a silniční daň 10 USD. Každý poplatek se platí striktně v té či oné měně. Něco v místních kwačách, něco v dolarech. Je proto nutné mít obě měny u sebe. Dostáváme poslední razítko do karnetu i pasu a odjíždíme.
Obrovské překvapení
Uvědomujeme si, že jsme vlastně poprvé zaplatili na hranicích všechny poplatky, které by měl každý cizinec správně zaplatit. Poplatky jsou vždy nějak stanoveny, jenže když nás nikdo nenutí, tak se k jejich placení zbytečně nehlásíme. S každým poplatkem jsou často spojeny další smyšlené poplatky, úplatky, dary, pozornosti a hlavně velké zdržení, čemuž se rádi a nutno přiznat že úspěšně, vyhýbáme. Loni v Egyptě jsme byli zavaleni tolika poplatky, že se v tom již člověk ztrácel. Pokaždé, když už to vypadalo, že je jim konec, u hlavní brány se přišlo na to, že opět něco chybí. Strávili jsme tam tehdy asi týden. Veronika se proto postavila na bednu a zakřičela: „Chce ještě někdo něco zaplatit?“ Takové vnucování již neděláme. Zambijci to mají ale vymyšlené docela dobře. Na ceduli stojí: „Zaplaťte všechny poplatky a neplaťte úplatky policistům“, což dává smysl. Pokud by ostatní země byly v administrování poplatků chytřejší, asi by vybraly podstatně více peněz.
Druhým pozitivem je absolutní absence policistů a vojáků. Země se pyšní, a na pár místech to je napsáno i na cedulích, že Zambie není policejním státem a že jsou na to právem pyšní. Zambie nás tímto přístupem velmi překvapila a postavila se v našem žebříčku pokrokových zemí hned za Rwandu, která jako jediná na světě postavila používání plastových obalů mimo zákon. No a věřte, že země bez policistů, vojáků a plastových odpadů jsou úžasné. Zambie si to ale může dovolit, neboť je zemí, kde není válka, konflikty ani teroristé, stát zde funguje a je zde skutečný mír. Země je za to odměňována mezinárodním zájmem, jsou zde vidět velké investice a to i z EU díky čemuž se posouvá mílovými kroky dopředu. Dárci a investoři tak ukazují jiným zemím, že pokud se povede v zemi udržet stabilní klima, vyřešit konflikty, držet obří korupci na uzdě, jsou ochotni otevřít penězovody. A tento přístup je opravdu vidět. Alespoň tak to vnímáme.
Za kolik do parku South Luangwa?
Míříme do Národního parku South Luangwa, který leží asi 140 km severozápadně od hlavní silnice T3 spojující severní Zambii se Zimbabwe. Silnice v Zambii se v posledních letech prý velmi rychle zlepšují, všude se asfaltuje, a tak to je pro nás, ale především naše poničené auto, velmi dobrá zpráva. „Prašačky“ už nemůžeme ani vidět, po tom co již máme za poslední týdny za sebou. K bráně dorážíme odpoledne a měli jsme v plánu do parku vstoupit na 24 hodin a spát uvnitř. Protože je ale vstup možný pouze na 12 hodin, jsme z úsporných důvodů nuceni přespat v lesíku před parkem a vstupujeme do něj až ráno v 6 hodin jako první. U brány nám slevu nechtějí poskytnout, ač se snažíme, jak můžeme, a tak platíme, po dlouhé době, plnou cenu 75 USD za dvě osoby a auto.
Nosorožci u našeho auta
Národní park South Luangwa má rozlohu asi 10.000 km2. Jedná se většinou o nedotčené lesní porosty, kde žije kolem 45 druhů savců a 600 druhů ptáků. Specifikem parku jsou pěší safari s průvodcem, což rádi vynecháváme, protože bytostně nemáme rádi jakékoliv turistické organizované skupiny a ani se takovou nechceme stát my osobně. Druhým důvodem je i nedostatek peněz, a pokud lze něco udělat levněji, tak to je naše volba. Park si proto projíždíme, jako vždy, vlastním Land Roverem, a protože není zase tak obrovský, máme i čas na občasné číhání na zvířata z míst, kde se dá předpokládat, že by zde nějaká mohla být.
A daří se, asi po 20 minutách čekání na jedné vyšlapané pěšince zaslechneme kousek od nás, jak se nějaký vítečník prodírá houštím, přičemž úspěšně láme vše, co mu přijde pod nohy. Prostě buldozer. Slonů zde je spousta, a tak nikoho jiného neočekáváme, rukou svírám klíčky od auta a jsem připravený okamžitě nastartovat a upalovat pryč. Již nás totiž slon párkrát honil a jednou nás dokonce nabral, což se nám podařilo natočit i na video. Jenže místo slonů z houští vylezou dva nádherní nosorožci. Chvilku se na nás dívají a pak pokračují přes cestu dál. Nádhera. Jsou to obrovská zvířata, která prý není dobré provokovat. Jednou nám jeden ranger u piva vysvětloval, že nosorožci hodně špatně vidí, což je pro nás prý zpráva dobrá, tou špatnou je ale fakt, že umějí velmi rychle běhat a dokážou být i velmi agresivní. Radil nám, že pokud se pohybujeme venku a narazíme na něj, je šance, že ho uvidíme dřív, než on uvidí nás, docela slušná a pak se stačí jen schovat do křoví nebo vylézt na strom. Pokud nás ale uvidí jako první, již se prý nestačíme ani pomodlit.
Unavený král zvířat
Je ještě docela brzo ráno. Pokud máme nějakou šanci, že spatříme „kočku“, je to právě nyní. Během dne už díky prudkému slunci spíše odpočívají ve stínu stromů. Hlavním přáním nejen nás, ale úplně všech návštěvníků parků a rezervací je pozorovat šelmy, což je ze všeho, co nám příroda nabízí, asi to nejpůsobivější. Zvířat jsou parky obvykle plné, a protože jsme v rozumné míře již pozorováním těchto krasavců nabaženi, už je ani nefotíme. Zeber, kudu, slonů, žiraf, hrochů i pakoňů jsme již viděli stovky, zaměřujeme se proto více než jindy na skutečné hledání šelem, chceme vidět akci, boj, milostné hrátky, agresivitu nebo jen obyčejné povalování nebo drbání se o větev. Naše přání se nám splnilo, jednoho staršího lva, který si již hledal místečko k odpočinku, jsme objevili a chvilku nám krasavec pózoval. Dost dlouho si nás prohlížel, nakonec si ale řekl, že mu nestojíme ani za vycenění zubů a lehnul si.
Nafoukaní podnikatelé
Zvířata nemohou nikdy nikoho zklamat, je to opravdová nádhera a relax, všechny ty krasavce pozorovat v jejich přirozeném prostředí se staženým okénkem jen pár metrů od nich. Stále dokolečka jim říkáme: „Tohle vám opravdu přejeme.“ Tak to má být, žádné klece, plot, střílení ani omezení prostoru, žádné hrozby od pytláků, jen příroda a její zaběhnuté procesy, kdy šanci na přežití mají jen ti zdraví, silní, pozorní a hbití jedinci. Kdo nás ale dokáže hodně zklamat, jsou někteří lidé. Ještě nikde v žádném parku se nám nestalo, že by nebylo možné v některém z mnoha lodžů posedět, dát si něco k jídlu nebo k pití a odskočit si na toaletu.
Tady to bohužel tak funguje, všichni nás odmítali s odůvodněním, že je to jen pro ubytované, což pro nás bylo nepochopitelné novum. To neznáme odnikud jinde. A komu myslíte, že ty objekty patří? Nafoukaným bělochům. Jejich přístup nás mrzel, neboť k pozorování nádherných zvířat v parcích prostě patří krátká zastávka, kde si může člověk dopřát dobrou kávu nebo pivo. To nám bylo bohužel odepřeno. Ještě že jsme měli posledních několik lahviček vody od firmy Fromin, která nás pravidelně zásobuje touto prvotřídní vodou i v Africe.
Místní si umí poradit
Z parku odjíždíme před setměním a míříme do 550 km vzdáleného hlavního města Lusaka. Ještě máme v plánu navštívit jeden nebo dva parky, které máme po cestě, nejdříve ale potřebujeme odstranit několik závad na autě. No a další problém přichází ještě tentýž večer. Prasknul nám za jízdy již druhý klínový řemen. Další jsme již neměli, a protože se nejedná o běžný náhradní díl, tušíme, že bude větší problém sehnat řemen než třeba diferenciál.
Přespali jsme na kraji silnice na hned ráno jsme se rozhodli, že se pokusíme dojet do nejbližší vesnice Petauke, což znamenalo překonat asi 25 km, z toho polovinu z kopce. Bylo velmi chladno, ne víc než 5 stupňů, a tak jsme doufali, že to auto zvládne. Teplotu jsme nepřetržitě hlídali, střídavě jsme motor vypínali a čekali, až se trochu chladič zchladí. Ve vesnici se nás okamžitě ujal majitel jednoho servisu a bez řečí začal auto okamžitě rozebírat. Odstranil pár problémů, díky kterým nám řemen prasknul a následně sehnal jiný řemen, který byl sice stejně dlouhý, ale byl hladký, zatímco ten náš měl několik drážek.
Majestátní krokodýl během odpočinku
On tam začal ty drážky vyřezávat nožem na koberce a strašně se tím bavil. Obdiv sklízel jak od nás, tak i od vesničanů. Strávil touto prací celé dopoledne, a když to měl hotové, řemen vypadal jako originál. Přestože ho úspěšně nasadil a fungoval, bylo velmi pravděpodobné, že s ním do hlavního města přesto nedojedeme, protože neměl dostatečnou pevnost a byl již popraskaný. A tak jsme nakonec další experimenty zarazili, vybrali jsme dobrovolníka, který během 10 minut odjížděl vybaven penězi do hlavního města Lusaka autobusem, kterých tu jezdí dopoledne spousty.
Měl to ale tam i zpět 800 km, a tak jsme tušili, že tu nějaký den ztvrdneme. Následujících 40 hodin jsme strávili v této vesnici s místními lidmi, posedávali jsme v místních podnicích, prochodili kilometry po africkém venkově a jako vrchol všeho bylo pro nás pozorování chameleona, který dělal tak pomalé pohyby a měnil svoji barvu podle okolního prostředí, že jsme z toho byli úplně u vytržení. Dokonce nám tento fešák dovolil, abychom si na něho sáhli. Nebyl to úplně ztracený čas, docela rychle to uběhlo a náš poslíček se další den večer skutečně vrátil, přivezl řemen se správným designem, byl ale kratší. To byla výzva pro našeho automechanika, který vymyslel způsob, jak to vše udělat a nám se opravdu další den ráno podařilo odjet. Místní si prostě poradit umí.
Trasa do hlavního města Lusaka byla bez problémů, zde jsme v autorizovaném servisu nakoupili několik náhradních dílů, včetně originálního řemenu, a vydali jsme se k nejkrásnějším vodopádům světa. O tom ale až příště.
Fotografie, deník a další podrobnosti o expedicích najdete na www.alexandrbilek.cz, přednášky na požádání ve Špindlerově Mlýně na www.hromovka.cz
