Výběr dětí
Z databáze společnosti Humanitas Afrika jsem si vybíral z několika desítek dětí, kteří hledaly spřízněnou duši v civilizovaném světě. Někoho, koho by nebolelo pustit nějakou tu kačku a podpořit ji v touze se vzdělat a někam to dotáhnout. A tak jsme do toho bez dalšího přemýšlení šli. Jmenuje se REBECCA AMA AGYIRIWAA a stala se naší „dcerou“ 5.5.2006. Je z Ghany.
Když jsem od ní dostal první dopis, polilo mě horko. Bez ohledu na to, zda to psala sama nebo ji někdo pomáhal, byl to hmatatelný důkaz, že jsme to právě my, kdo jsme Rebeccu dostali na dráhu vzdělání a dali ji šanci se vymanit z té zakleté africké venkovské klícky. Během roku jsme dostali ještě další dva dopisy a vždy byly připojeny také školní výsledky. Vedla si dobře, a tak jsme se asi po roce rozhodli, že dáme šanci dalšímu dítěti. Tentokrát jsem vybíral z databáze „adeptů“ u stejné organizace a vybral jsem chlapce, který jako jediný neměl u svého profilu připojenou fotografii. Řekl jsem si, že se asi stydí, myslí si snad, že příliš krásy nepobral? Má bradavici na nose nebo křivý nos? A tak právě proto padla volba na něj.
Jmenuje se DENZEL KANGIRI a je z Keni. Proč chyběla u jeho profilu fotka, to se už asi nikdy nedozvím, ale díky vzhledu to rozhodně nebylo. Je to sympaťák. Roční podpora činí 5000 Kč za Rebeccu a 7900 Kč za Denzela. Je to pouhá tisícovka měsíčně za oba. Částka zahrnuje školné, uniformu a pojištění.
Dočasné přírůstky do rodiny
Když jsme se po dvou letech ujistili, že vše funguje, jak jsme si představovali a že to má smysl, začali jsme přemýšlet o rozšíření „naší rodiny“. Rebecca by možná potřebovala ve škole ochránce, řekli jsme si. Brali jsem to sice trochu jako nadsázku, ale má, tehdy 12 letá dcera Alexandra z toho nápadu nemohla ani dospat a hned ráno iniciovala ráznou akci. A tak jsme si během snídaně prohlíželi možné adepty. Tentokrát bylo podmínkou, aby to byli chlapci a aby byli z Rebečiny třídy. Podařilo se nám najít kluky, kterých se některý adoptivní rodič vzdal a měli před sebou pouhé dva roky na základní škole. Po ukončení studia však již neměli zájem se vzdělávat, a tak naše podpora byla ukončena a zaměřila se jen na Rebeccu a Denzela.
První expedice do Afriky a setkání s Rebeccou
Pár let poté jsme si pořídili auto LAND ROVER DEFENDER a rozhodli jsme se splnit si velmi neobvyklý sen. Ani náhodou jsem nevěřil, že bych ho dokázal dotáhnout tak daleko, ale bez velkých plánů se nedá nic velkého realizovat. A tak jsme začali cestovat po Africe. V letech 2012-2018 jsme tímto autem najezdili 168.000 km. Celkem jsme podrobně procestovali 38 ze 49 zemí Afriky, na cestách jsme již 505 dní. V rámci jedné z prvních expedic jsme nabídli organizaci Humanitas Afrika, že ji odvezeme potřebné vybavení do školy v Ghaně, kde se učí i „naše“ Rebecca.
Byla to skvělá zkušenost a nám se podařilo poprvé, námi podporovanou dívku, vidět na vlastní oči, a to včetně jejích ochránců. Přijetí ve škole, potažmo celé vesnice bylo neuvěřitelné a do dnešního dne na to vzpomínám i se stydím zároveň. Organizace Humanitas Afrika avizovala náš příjezd, ale protože jsme museli projet Německo, Francii, Španělsko, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin a Togo, bylo ve hvězdách, kdy se ve vesnici Obom, nedaleko hlavního ghanského města Accra, ukážeme. Přesto vesničané dva týdny trpělivě čekali, vytvořili několik uvítacích transparentů a uvítali nás jako nějaké celebrity. Každý nám chtěl ukázat jak a kde žije, každý si s námi chtěl podat ruku nebo se vyfotit. Byli jsme přítomni výuce i vybalování všeho, co jim jejich podporovatelská organizace poslala pro zkvalitnění výuky.
Návštěva Denzela
Hned příští rok jsme navštívili i Denzela v Kenské Nairobi. Byl to ještě maličký kluk, ale velmi sympatický a na svůj věk ultra akční. Bylo mu teprve 11 let, přesto se ujal našeho průvodcování na plný úvazek. Všude nás nadšeně prováděl, prolezli jsme s ním doslova všechno od kuchyně, učeben, ředitelny i blízkého okolí. Škola byla kvůli naší návštěvě doslova v pozoru. Všichni měli nefalšovaný zájem s námi prohodit alespoň pár vět. V jednu chvíli na nás stála i fronta, na jejímž konci stál sám ředitel. Poté jsme naložili Denzela do auta a jeli s ním do obchodního centra mu koupit kolo. Moc si ho přál. I toto setkání bylo fantastické a dalo nám spoustu energie i přesvědčení, že to málo, co děláme, je správné.
Návrat a seznámení obou dětí
Od poslední návštěvy v Keni uplynulo dlouhých pět let. Souhra náhod spojená s bolestivou změnou pečlivě připravených plánů pro letošní rok, kdy naše nepojízdné auto uvízlo v Kamerunu a nám nezbylo nic jiného než vzdát naše úžasné vyhlídky na velké dobrodružství ve Středoafrické republice, severním Čadu a D.R.Kongo a improvizovat. Rozhodli jsme se z nevýhody udělat výhodu a naše myšlenky tak směřovaly k něčemu smysluplnému. K organizaci setkání „našich dětí“ s námi.
Rebecca a její rodina
Rebecca (21), její jméno mimochodem znamená „matka všech národů“ žije ve vesnici Obom, vzdálené asi 60 km od hlavního města Accra. Ve svých 21 letech svoji metropoli ještě nikdy nespatřila. Žije s otcem, kterému je 74, maminka zemřela před osmi lety, protože neměla na léčbu. Rebecca má ještě sestru Joy (9) což znamená „radost“ a bratra Blessinga (12) nebo-li „požehnání“. Všichni se nerozdílně starají o pole, kde každý rok pěstují něco jiného. Tento rok mají vysázený maniok (cassava), který jednak využijí pro sebe, něco snad prodají a něco vymění. Výtěžek je jejich jediným příjmem. Na poli pracují již jen děti, otec už toho moc nezmůže. Bratr ale nemá díky práci čas chodit do školy pravidelně. Pokud si čas najde a také se jim podaří nějaké peníze získat, chodí do školy nárazově. Za týden se platí zhruba 150 Kč. Rebecca chodí každý den pro vodu, jedna trasa tam a zpět je dlouhá 7 km, každý den jde 2x.
  |
Rebecca za pět tisíc korun ročně odchodila 6 tříd základní školy (primary), 3 třídy na střední škole (presby senior high school) a jeden šestiměsíční kurz cateringu (ten stál 15.000 Kč). Od října začne chodit na vysokou školu do Accry (Sant Karo nursing tranning college).
Všechno je jednou poprvé
Asi před měsícem jsme Rebecce pomohli zařídit cestovní pas, respektive ona si ho zařídila sama a my jsme ho zaplatili. Když si zařídila očkování proti žluté zimnici, které je nezbytné pro vstup do jakékoliv země v Africe a vše jsme měli potvrzené ve formě fotokopií, pár dní před odletem jsme ji koupili letenku. V ten okamžik jsme se i my přemístili do Nairobi a čekali jsme, co se stane. Přestože jsem obrovský optimista, byl jsem si jistý, že se někde něco zadrhne. Ale to riziko jsme přijali a užívali si každou hodinu od jejího odjezdu z domu až do setkání v Nairobi. Rebecca se poprvé v životě vydala nejen do svého hlavního města, ale také na letiště. Během letu se držela za ruku jednoho neznámého muže, protože měla po celou dobu letu obrovský strach. Vyletěla z Accry do Nairobi a pár hodin strávila také v Etiopii.
Po příletu jsme nervózně nakukovali přes tlusté sklo příletové haly a odhadovali, kdo by mohl z nich být ten správný člověk. Nevěděli jsme, jak aktuálně vypadá, viděli jsme ji naposled před šesti lety. Párkrát jsme se spletli a oslovili někoho jiného, což byla švanda, ale nakonec to klaplo. Hned po srdečném přivítání jsme odjeli do hotelu. Jana hned ráno vzala Rebeccu do obchodu a koupila ji nějaké šaty. Když se Rebecca viděla v zrcadle, padla do kolen. Moc ji to slušelo a najednou si připadala mnohem ženštěji. Byli jsme na ni pyšní, co všechno zvládla.
Z pole odjela rovnou na letiště, dokázala najít letadlo, poprvé viděla a spala v krásném hotelu, poprvé použila výtah. Zlatým hřebem však bylo první použití jezdících schodů. To byla opravdu nádherná komedie. Během našeho čtyřdenního pobytu v Nairobi jsme se ji pokusili zasvětit do chodu velkoměsta, koupili jsme ji mobilní telefon, založili email nebo Facebook. Víme, jsou to výstřelky civilizace a možná by bylo lepší ji nechat bez těchto vymožeností, ale máme společné plány. Zvládla základní i střední školu, udělala veškeré potřebné testy důležité k přijmutí na vysokou školu a nyní to je jen na nás. Chceme ji být maximální podporou, a kromě peněz a školného, s ní potřebujeme komunikovat, ona by bez těchto prostředků beztak dlouho nemohla fungovat. Prostě už je má a je z nich nadšená.
Návštěva Denzela
Denzel se od minulé návštěvy v roce 2012 ze základní školy blízko centra Nairobi přesunul na střední školu St. Joseph‘s High School, ke které jsme taxíkem jeli přes dvě hodiny. Je to až na periferii Nairobi. Jeho maminka o nás věděla, ale Denzelovi to neměla, jak vzkázat. Když jsme dorazili a ředitel školy pro něj poslal poslíčka, kluk se zdráhal přijít, neboť si myslel, že se jedená o hloupý vtip. Nevěřili jsme vlastním očím, za těch pě let povyrostl snad o metr.
Pár minut jsme si povídali na školní zahradě, ale nakonec jsme šli přesvědčit ředitele, zda by nám ho na pár hodin nepůjčil. Chtěli jsme někam zajít a pořádně si popovídat. To se nakonec podařilo, a tak jsme poprvé v historii šli všichni spolu na pokec. Zvrtlo se to však v hazard, hráli jsme karty a u toho vše probrali. Máme hlavu plnou informací, které budeme vstřebávat delší dobu.
Denzel chodí na střední školu dva roky. Škola je mimořádně dobře vedena, panuje tu přísný řád a pořádek. Školu navštěvuje bezmála tisíc chlapců. Jejich prospěch je vyvěšen na nástěnce a je veřejný. V rámci školy mají i ubytování a jednoduché jídlo. Každý den snídají čaj a chleba (prý suchý), oběd i večeře se skládá většinou z rýže, brambor a zeleniny. Maso mají jen ve středu. Mimo školu nesmí bez doprovodu učitele, a to ani o víkendu. Všichni mají uniformu, černé kalhoty, modrou košili a vínovou kravatu. Ve škole se učí každý den od pondělí do pátku od rána do pozdního odpoledne. O víkendech hrají sportovní hry a zápasy. Domů se dostanou jen o svátcích nebo prázdninách. Jak jsme zjistili, do školy chodí opravdu jen žáci, kteří zaplatí. A to že chodí i Denzel je výsledkem organizace Humanitas Afrika jako zprostředkovatele pomoci a nás, kteří jsme projektu věřili a vydrželi ho nepatrnou částkou financovat 11 let. Tady jde vidět úžasný výsledek.
Denzel je zde moc šťastný, chce to dotáhnout daleko, o čemž nám povídal ještě další den v centru, kam přijel i se svoji maminkou a mladší sestrou. Jeho třídní učitel na něj nešetřil chválou. Rád by pokračoval na nějaké univerzitě v České republice, protože předpokládá, že mu jsme schopni zajistit zázemí. Mluví o technických oborech, ale přiznává, že ho táhne hlavně sport. Uvidíme, co se z toho vyklube. Obě děti se potkaly a strávily spolu nějaký čas. Padly si do oka, všichni jsme měli co dělat, aby se z vlhkých očí nestal potok.
Loučíme se a jsme domluveni, že si Denzel zařídí cestovní pas a obě děti přijedou v srpnu 2018 na prázdniny. Budete-li mít zájem je vidět osobně, zcela jistě budou ve Špindlerově Mlýně v námi provozovaném hotelu Hromovka.
