17. srpna 2018 5:18 Lidovky.cz > Cestování > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Rovníková Guinea. Diktátor a jeho město v džungli

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Víza do Rovníkové Guinei jsme koupili již potřetí. Pokaždé, když jsme plánovali... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Víza do Rovníkové Guinei jsme koupili již potřetí. Pokaždé, když jsme plánovali... | foto: Alexandr Bílek

Víza do Rovníkové Guinei jsme koupili již potřetí. Pokaždé, když jsme plánovali v rámci naší EXPEDITION ALL AFRICA návštěvu této země, vždy nás z nějakého absurdního důvodu nepustili přes hranice. Jednou se jim nelíbilo, že máme jejich vízum v jiném pase, než je vízum země, z které zrovna přicházíme (máme totiž každý několik pasů) a v druhém případě zase pan diktátor (prezident) naplánoval své volby a nechtěl, aby mu někdo dělal potíže.

A hranice tak do odvolání rovnou uzavřel. Přišli jsme tak oba dohromady o 1000 EUR a ještě nám to dost významně změnilo navazující plány. A to fakt bolelo.

Uzavíráme hranice, pokácejte stromy

Prezident Teodoro Obiang Nguema Mbasogo si neláme hlavu s ničím. Je u moci od roku 1979, což je šílenější než cokoliv jiného. Pokud by hranice uzavřel nějakým civilizovaným způsobem na den nebo dva, to bychom pochopili a počkali si. Předloni jsme dva dny čekali přímo před závorou, sušili si na ni provokativně spodní prádlo, vařili a doufali, že nátlak a vytrvalost přinese kýžené ovoce. Bylo to zbytečné. Ale to by nebyl on, aby svůj nápad neokořenil něčím výjimečným. 

Není mnoho míst, na která se dobrovolně vracíme. Není to proto, že bychom nechtěli, ale neuvěřitelných lokalit, o kterých by málokdo věřil, že vůbec existují je speciálně v Africe více, než jsou běžní smrtelníci jako jsme my, schopni zvládnout.
A právě toto město hodláme navštívit. Zadáváme proto do naší navigace město Oyala nebo-li Djibloho. Z největšího pevninského města Bata je to do středu země asi 200 km. Podstatnou část cesty jedeme po pěkné silnici a část i po šestipruhové komunikaci, po které dojíždíme do samého středu „města“.

V den voleb na malých přechodech nechal pokácet vzrostlé stromy, které jedinou přístupovou cestu jednoduše zavalily. I místní lidé se za tento absurdní čin před námi styděli. Když jsem tedy z legrace začal vysouvat z našeho auta naviják a mě vlastními teatrálními gesty jsem odhodlaně popadl motorovou pilu, způsobil jsem obrovský údiv a radost současně. Že ten strom rozřežu a odtahám jsem samozřejmě nemyslel vážně. 

K diktátorům se po řadě nepříjemných zkušeností raději vlamovat nebudu. Pokud bych to ale udělal, s pomocí místních lidí bych počítat mohl. I oni měli díky tomuto bizardnímu nařízení značně ztíženou možnost pohybu mezi hranicemi obou zemí. Tímto způsobem pan diktátor znepřístupnění hraničních přechodů neřešil poprvé, je to jeho vášeň. Po ukončení omezení si s odstraněním velkých kmenů nikdo hlavu nedělá. Místní si vytvoří jinou cestu o kousek dál.

Celní kontrola pomocí dlouhých bodců

Nyní věříme, že potřetí to již musí vyjít, i kdybychom se do Rovníkové Guinei měli dostat nelegálně. A nebylo by to poprvé. Již před pár lety jsme museli vniknout z Mauretánie do Mali, z Ghany do Pobřeží Slonoviny nebo z Etiopie do Keni mimo hraniční přechody, byť jsme platná víza měli. Až následně jsme vstupy museli legalizovat. Byla to tenkrát jediná možná řešení.

Tentokrát vyjíždíme z kamerunské strany do severovýchodního výběžku Rovníkové Guinei na hraniční přechod ve městě Ebebiyin. Pár hodin čekáme, než přechod otevřou a bez větších komplikací projíždíme. Místní obyvatelé procházejí bez administrativy, migrují mezi příhraničními městečky každý den jako mravenci. Všichni něco tahají sem a tam. Vtipná je jejich jediná fyzická celní kontrola, která spočívá v tom, že jeden z celníků důsledně každému propichuje pytle, které místní na vozíkách nebo zádech přenášejí. Bodec vždy několikrát do pytle zapíchnou skrz na skrz, aby měli jistotu, že je v pytlích pouze obilí nebo jiný sypký materiál a ne nelegální kontraband. Absence celní procedury týkající se našeho auta nikoho netrápí, zaměstnanci kanceláře ještě nedorazili, a tak mizíme, přičemž ve zpětném zrcátku sledujeme, zda na nás nehulákají nebo netasí zbraně. Zívali, je to OK.

Tentokrát vyjíždíme z kamerunské strany do severovýchodního výběžku Rovníkové Guinei na hraniční přechod ve městě Ebebiyin. Pár hodin čekáme, než přechod otevřou a bez větších komplikací projíždíme. Místní obyvatelé procházejí bez administrativy, migrují mezi příhraničními městečky každý den jako mravenci.

Systém nulové koordinace mezi přechodem Kamerunu a Rovníkové Guinei zapadá přesně do škatulky zvané „zbytečné absurdity“. Obě budovy celnice leží naproti sobě, dělí je pouze úzký jízdní pruh na jedné i druhé straně. Přesto kamerunská strana otvírá kancelář pro vyřízení pasových formalit v 6.00, Rovníková Guinea v 7.00, kamerunští zaměstnanci mající na starosti celní proceduru otvírají v 8.00 a aby toho nebylo málo, jejich kolegové v 9.00. To nikdo nevymyslí.

Ropné gejzíry ale nemají naftu

Rovníková Guinea leží ve středozápadní části Afriky na pobřeží Atlantiku. Je to také jediný pevninský stát Afriky, kde se mluví španělsky. Země patří mezi nejmenší státy černého kontinentu, ale díky obřím zásobám ropy je také bezprecedentně nejbohatším státem kontinentu. Je dokonce bohatší než některé země Evropy. Jenže není to bohatství lidu, nýbrž téměř veškerý profit si drze a bez skrupulí usurpuje diktátorský prezident Teodoro Obiang Nguema Mbasogo. 

Dle jeho slov většina zisků z ropy jde přímo na jeho privátní účet a nestydí se to ani přiznat. Netrápí ho, že polovina obyvatel nemá přístup k čisté vodě a nemocní AIDS obsazují celosvětově 14.-15. příčku. Jeho hamižnost nezná hranic. Myslím, že jeho chování a vztah ke svým občanům vysvětluje následující vzorec: On (prezident-diktátor), pak dlouho, dlouho nic, pak kopka hnoje a pak teprve všichni ostatní.

Další absurditou, kterou nemohu jen tak bez komentáře přejít je, že jsme v zemi s pohádkovým ropným bohatstvím měli často velké potíže najít čerpací stanici, která by nám byla schopna prodat naftu. Je to zvláštní, ale tento stát ji má chronický nedostatek. Naštěstí místní lidé ji mívají pro všechny případy doma přiměřené množství, a tak koupit se dá.

Národní park Monte Alen – chlouba země, kam se nedá dostat

Cílů jsme měli v Rovníkové Guinei poměrně dost, ale samozřejmě nám diktátor a jeho administrativa házeli pod nohy klacky. Velmi brzy jsme zjistili, že bez povolení z ministerstva se do parků nedostaneme. Jenže jediné místo, kde se dá papír sehnat je na ostrově Bioco, v hlavním městě Rovníkové Guinei v Malabo. A to je vzdušnou čarou několik set kilometrů. Nepodařilo se nám je přesvědčit ani v případě, že jsme si sami vyhledali akreditovaného průvodce, který je mimochodem hojně zmiňován v průvodcích a je považován za nejznámějšího odborníka přes místní flóru a faunu. Bohužel měl oprávněnou obavu, že by za porušení této praxe měl vážné potíže. Takže deštný prales v Národním parku Monte Alen údajně plný zvířat nám byl zcela zapovězen.

Zkáza jako symbol neschopnosti

Tak jsme si alespoň chtěli dopřát vyhlášenou restauraci a hotel ve vesnici Moka (hotel Monte Alen), který slouží i jako vstupní brána do parku a kde sídlí organizace ECOFAC, která parky spravuje. Jenže i zde to nevyšlo. Místo zázemí pro turisty jsme našli vyrabované a zpustlé budovy kde již díky husté vegetaci ani výhled nestojí za nic. Jedním slovem „zkáza“. V Rovníkové Guinei ještě nejsou na turisty zvyklí. Nadšenci, kteří hotel vybudovali a v dobré víře provozovali, zřejmě dlouhotrvající nezájem neustáli. Smutný pohled, škoda příležitostí, které místní ztratili a škoda vládního přístupu, který rozvoj zašlapává hluboko do země. Země patří mezi deset nejzkorumpovanějších zemí světa, a tak zde nemůžeme očekávat nic „normálního“ ani logického. Alespoň tak to vnímáme.

Nyní věříme, že potřetí to již musí vyjít, i kdybychom se do Rovníkové Guinei měli dostat nelegálně. A nebylo by to poprvé. Již před pár lety jsme museli vniknout z Mauretánie do Mali, z Ghany do Pobřeží Slonoviny nebo z Etiopie do Keni mimo hraniční přechody, byť jsme platná víza měli.

Nové diktátorovo město v džungli

Myslím, že to bude poprvé, co jsme v Africe začali mít divný pocit, že kamkoliv dorazíme, bude to nepřístupné, zdevastované nebo podmíněno nehoráznými a odrazujícími restrikcemi. Dokonce i vodopády, které jsme hledali snad musel někdo ukrást. V mapě zakresleny jsou, ale nikdo o nich neví, dokonce ani místní. Připadáme si jako na výletě po místech, která tam nejsou.

Dozvěděli jsme se, že pan diktátor se po pokusu o převrat rozhodl postavit fungl nové hlavní město v samém srdci džungle.

Úplně to vidím, jak se ráno probudil, kouká na mapu, chvilku přemýšlí, píchne prst doprostředka mapy a řekne, tady ho postavím. Pošlu tam armádu dřevorubců a buldozerů, udělám tam jednu přístupovou cestu, abych dokázal jednoduše město kontrolovat a ubránit. Přesunu sem velení vojáků i policie, prezidentský palác i vládu. A budu to mít pěkně pod kontrolou, ovládat to budu dálkovým ovladačem na televizi. A jak si to vymyslel, tak také udělal. Jde o další z nápadů neomezeného vládce, který mu má zajistit bezpečnost do konce života a věhlas na věky.

Oyala nebo-li Djibloho

A právě toto město hodláme navštívit. Zadáváme proto do naší navigace město Oyala nebo-li Djibloho. Z největšího pevninského města Bata je to do středu země asi 200 km. Podstatnou část cesty jedeme po pěkné silnici a část i po šestipruhové komunikaci, po které dojíždíme do samého středu „města“. Alespoň navigace hlásí, že jsme tam právě dojeli. Jenže je noc, nikde žádná budova, světlo ani náznak světelného stínu nebo jakéhokoliv života. Jsme v budoucím hlavním městě Rovníkové Guinei. Přespíme proto u silnice a jakmile se ukáží první sluneční paprsky, jedeme prozkoumat okolí.

Na rozlehlé ploše přes 80 km2 má žít kolem roku 2022 asi 200.000 obyvatel, tzn. asi čtvrtina populace Rovníkové Guinei. Po pár kilometrech přece jen slavíme první úspěch. Nacházíme zde první instituce a budovy, které jsou důležité pro vznik města. Několik let zde již funguje velmi rozlehlý až gigantický vyhlížející pětihvězdičkový Grand hotel Djibloho s téměř 400 pokoji, univerzita nebo golfové hřiště. Postupně tu vznikají budovy ministerstev a prezidentský palác je zrovna v pokročilém stádiu výstavby.

Prezident Teodoro Obiang Nguema Mbasogo si neláme hlavu s ničím. Je u moci od roku 1979, což je šílenější než cokoliv jiného. Pokud by hranice uzavřel nějakým civilizovaným způsobem na den nebo dva, to bychom pochopili a počkali si.

Jak jsme se se ale po návratu dozvěděli, diktátor není spokojený s místem a bude palác zase přemisťovat jinam.

Cestujeme již 7. rok v našem autě, strávili jsme v něm 505 dní, má za sebou po 38 zemích Afriky 168 000 km. Do auta teče, fouká, žádné dveře nedoléhají, prach se víří uvnitř kdykoliv jedeme prašačkou. I když jsme čistotní, máme vlastní sprchu a postel s bílým prostěradlem, přes den se špíně neubráníme. A právě ve stavu, ne přímo vhodném, přijíždíme na parkoviště hotelu s úmyslem se trochu opláchnout, převléknout a jít na dobrou večeři. Jenže jsme středem pozornosti od okamžiku, co se objevíme u brány. Hlídači jsou z nás doslova vedle. Obhlížejí auto i nás, nevěřícně se ujišťují, zda tomu dobře rozumí, že jsme procestovali tímto autem 80% Afriky. Ignorují veškeré bezpečnostní opatření a všichni se chtějí s námi fotit. Poté nás bez kontroly pouštějí do areálu hotelu. Personál byl upozorněn vysílačkou, že se k nim řítí něco neidentifikovatelného na čtyřech kolech, je to šedivé a hlučné, uvnitř sedí zaneřádění cizinci z Evropy.

Na večeři s honorací

Když jsme do hotelu vstoupili, bylo zjevné, že tento luxus a my, to nejde s ohledem na ostatní zákazníky i personál příliš dohromady. Stejně jako kdyby někdo chtěl spojit dvě naprosto nesourodé ingredience, třeba mastnotu a vodu. Protože však luxusem, kvalitou a servisem nepohrdneme a ujít jsme si ho po dlouhých prašných a vydrncaných dnech nechtěli, požádali jsme personál, zda můžeme někam alespoň do roku na kávu. Místo toho se nás ujali dva francouzští manažeři, kteří nás výtahem vyvezli do posledního hotelového patra, kde se nachází přepychová restaurace a zrovínka zde večeřelo několik desítek hostí. Popravdě, když jsme to viděli, chtělo se nám vycouvat zpět. Místnost zamořena saky a motýlky, šaty a podpatky, na ústech upravených dam kila rtěnek a ve vzduchu bylo cítit snad litry drahých vůní míšených s vůní zdejší kuchyně. Než jsme však stačili vycouvat, nabídli nám židle v rohu s výhledem na naše auto. A dokonce jsme dostali večerní tříchodové menu s lahví francouzského vína za slušnou cenu. Bylo to super.

Jednou se vrátíme

Není mnoho míst, na která se dobrovolně vracíme. Není to proto, že bychom nechtěli, ale neuvěřitelných lokalit, o kterých by málokdo věřil, že vůbec existují je speciálně v Africe více, než jsou běžní smrtelníci jako jsme my, schopni zvládnout. A pokud chceme vidět všechno, co opravdu stojí za to, vracet se prostě nemůžeme. Jsou ale výjimky, jednou z nich je třeba právě toto podivuhodné místo v Rovníkové Guinei. Jednou se ze zvědavosti vrátíme a rádi posoudíme, jak se tento megadiktátorský a bláznivý projekt vyvíjí.

Alexandr Bílek
  • 1Diskuse