Lze zde vycítit jistý druh symbiózy mezi autoritativními úřednicemi v krásných nažehlených uniformách s vážnými tvářemi a důležitými razítky a lidmi, kteří čekají před nimi jako ve škole na dlouhé lavici a kteří spořádaně, bez úsměvu a v tichosti, aniž by se někdo snažil vážnost tohoto úřadu podkopat byť jen drobným úsměvem, čekají, a když je další člověk na řadě a přistoupí k úřednici, všichni na lavičkách si naráz, o jedno uvolněné místo poposednou, což vypadá opravdu vtipně. Neubránil jsem se úsměvu, za což jsem byl přísným pohledem jednoho z čekajících tak nějak usměrněn.
Probudili jsme se na zahradě
Benin je úzká země, kterou od severozápadních hranic s Burkina Faso protíná jedna hlavní silnice, která míří k dolů k Atlantiku. Jakmile se začne stmívat, obvykle již hledáme vhodné místečko, kde by se dalo zaparkovat, uvařit, vysprchovat a v tichosti a pohodlí přespat. Benin ale díky své velmi malé rozloze má na svém území kolem devíti milionů lidí, kteří buď žijí v lesích daleko od silnice, nebo právě kolem hlavní komunikace, kde je každý centimetr podél silnice zcela zabrán.
Ještě nikdy jsem neviděl zemi, kde by se nenašla ani škvírka pro zaparkování, aniž by se na nás nesesypala halda vesničanů. Hodiny a hodiny hledání byly bezúspěšné, kdykoliv se dalo odbočit, vždy to bylo k nějakému domku, a tak to pokračovalo až do hluboké tmy. Po 300 km hledání jsme našli alespoň maličkou odbočku, kde jsme to již zapíchli. Za normálních okolností bych místo důkladněji prohlédnul, ale tušil jsem, že za tím stromem určitě bude další vesnice, a tak jsme raději šli v tichosti spát.
Hned ráno jsme ale byli probuzeni asi stovkou místních, neboť jsme byli přímo u jedné z velmi rozvětvených rodin na zahradě. Během přípravy snídaně jsme místním udělali asi 50 kelímků čajů a za to jsme se dozvěděli, že v Beninu je jen asi 20% křesťanů a zbytek obyvatel praktikuje různá místní náboženství. Nejrozšířenější je prý kult voodoo, který praktikují i křesťané. Zajímavé.
Řeka v ulicích
Dopoledne jsme dorazili do královského paláce v Abomey, které leží asi 150 km od moře. Protože se jedná o jediné místo zapsané na seznamu UNESCO v Beninu, byl to náš hlavní cíl. Při příjezdu nás ale zastihla obrovská průtrž mračen, kdy potoky tekly ulicemi a z toho živlu šel docela strach. Dokonce i v našem těžkém autě byla cítit jeho obrovská síla. Mohutnost proudu byla umocněna tím, že místo je z části ve sklonu a voda, která přichází z okolních kopců, nabírá cestou na síle.
ČTĚTE TAKÉ: |
Je neuvěřitelné, kolik vody dokáže během chvíle spadnout, ale když jsem si prohlížel grimasy místních lidí, jak je tato situace vůbec neudivuje a pokračují v běžných činnostech, bylo jasné, že se nejedná o nic neobvyklého. Na africkém přísloví, které praví: „Pokud si přeješ jiné počasí, počkej si 20 minut“, bylo zrovna v Beninu hodně pravdy. Absolutně oblačná obloha s těžkými dešťovými mraky se za velmi krátkou dobu rozplynula, bláto a řeku v ulicích vyměnilo pražící sluníčko a obloha byla bez mráčku.
Do paláce přes plot
Královský palác obehnaný vysokou červenou zdí a zavřené dveře nás trochu rozesmutnili. Začali jsme zmateně pobíhat kolem, lézt na střechu auta a zjišťovat, zda se uvnitř nikdo nepohybuje. V jednom stánku s ovocem nám prodavačka poradila, kde bydlí správce, který má klíče. Našli jsme ho za pomoci místních poměrně rychle, ale domluvit se s ním byl nadlidský úkon.
Vysvětlovali jsme mu, že jsme přijeli jen kvůli paláci z druhé strany zeměkoule a že nemůžeme bez jeho prohlídky odjet. Hlídač ale měl nějaký velmi neuvěřitelný důvod, kdy jsme nepochopili, proč nás do areálu nepustí, přestože klíče držel v ruce. Domluvili jsme se s ním tedy, že se tam dostaneme ze střechy našeho auta a pomocí našeho žebříku, v čemž nám vůbec neodporoval. Vznikla tak komická situace, kdy správce držel klíče od brány, ale zároveň nám drží žebřík, přes který přelézám na druhou stranu.
Od roku 1625 do roku 1900, se v čele mocného království Abomey v hlavním městě říše Abomey vystřídalo dvanáct králů dahomejské dynastie. S výjimkou krále Akaba, který měl vlastní pevnost mimo tuto památku, všichni ostatní stavěli své paláce na stejném místě, které bylo ohrazeno zdí z nepálených cihel s obvodem asi 6 mílí. Při stavbě a rozšiřování paláce se využívaly stejné materiály jako v předchozích případech. Královské paláce jsou ojedinělou připomínkou zaniklého království. Památka byla na seznam UNESCO zapsána v roce 1985.
Z Beninu do Toga
Do Toga jsme se dostali až po pobřeží Atlantiku, kde jsme dva dny trávili čas koupáním a shazováním kokosů. Děláme to asi takhle, autem zacouvám k palmě, vylezu na střechu, vytáhnu žebřík a opřu o palmu. Výška, do které přivážu lano, je tak kolem 7 metrů. Druhý konec zaháknu za auto a pak trhavými pohyby s palmou třesu. Není to tak lehké, některé kokosy drží hodně dobře, ale občas něco spadne. Spíše než o samotné kokosy jde ale o legraci.
Benin je úzká země, kterou od severozápadních hranic s Burkina Faso protíná...
Togo sousedí s Beninem, obě země jsou zhruba stejně velké. Nejprve jsme se dostali po pobřeží z beninského Porto Novo do hlavního města Toga, Lomé. Celá trasa vede pískem a několikrát jsme opravdu měli co dělat, abychom se nezahrabali až po okýnka, a tak jsme raději projížděli mezi palmami a křovím. V Lomé jsme doplnili zásoby v jednom z velkých obchodních domů a hned namířili na sever, do oblasti Koutammakou. Díky tomuto místu, které je zase jako jediné na tožském seznamu UNESCO, jsme procestovali opět celou zemi od jihu až na samotný sever. Je tu o poznání více kostelů než v Beninu, prý zde vyznává křesťanství skoro 50% obyvatel.
Zážitek k nezaplacení
Protože bylo úmorné vedro, zastavili jsme se v jednom místním baru, u kterého na nás barman divoce mával. Sedělo zde pár kluků, které jsme pozvali na Coca-colu. Když jsme si u místního barmana poručili šest piv, zjistili jsme, že nemá. Když jsme chtěli Coca-colu, řekl, že nemá, když jsme chtěli cokoliv, řekl, že taky nemá. Nerozuměl jsem tomu, bar a nemá co prodávat? Podíval jsem se do regálu, byly zde vyskládány jen prázdné plastové lahve od Fanty, kouknul jsem do lednice, nebylo tam nic. Neuvěřitelné, barman neměl lautr nic, co by nám mohl prodat, ale měl radost, že u něj sedíme. Takže jsem skočil do obchůdku opodál, koupil pár nápojů a otevřeli jsme si to u barmana. Měl velkou radost, že má plno.
UNESCO, zpět o tisíc let
Zastavili jsme pod menším kopcem, na kterém jsme zahlédli shluk obydlí uplácaných z hlíny, jemuž dominovala poměrně velká stavba, místní svatostánek. Hledali jsme tradiční vesnici a zdálo se, že by mohlo jít o ni. Pohybovali se zde místní lidé s rohy na hlavě a tak nás jako první napadlo, že zde mají nějakou slavnost a že jsme se zrovna tak pěkně trefili. Když jsem vylezl z auta, abych udělal pár fotek, najednou horký vzduch rozříznul jekot a křik asi 30 lidí. Nejdříve jsem si myslel, že vrcholí nějaký místní program, ale když jsem se tím směrem podíval, nemohl jsem uvěřit svým očím a uším.
Ta obydlí byla od nás možná 300 metrů, to bylo dost daleko, ale ti lidé odhazovali vše, co zrovna v ruce drželi, lavory s prádlem a vodou, bezmyšlenkovitě letěli dolů a následující vteřiny pro ně znamenali jediné, být u nás co nejdříve. Nevěděli jsme, co od tohoto setkání čekat, šla z nich docela hrůza. Některé ženy měly na hlavách zvláštní pokrývky ze dřeva a slámy, ze kterých koukaly rohy, chlapy měli deformované tváře nebo zkřivené končetiny. Dvě ženy, které přiběhly první, si hned strčily dýmku do pusy. Pohled na děti s vypouklými bříšky byl děsivý.
   |
Během našich afrických cest jsme jich už viděli tisíce, ale tyhle děti je měly opravdu vypouklé hodně. Hned jak všichni doběhli, začali se na nás sápat, a protože s tím přestat neměli v plánu, musel jsem tomu udělat přítrž. Hlubokým hlasem jsem zakřičel, což pomohlo, neboť jako běloši máme už z podstaty své barvy pleti i své výšky zajištěnou přirozenou autoritu. Všichni ustoupili. Tušili jsme, že se jedná o ojedinělou komunitu, a proto jsem s nimi chtěl navázat přátelský kontakt. Vyndal jsem veškeré bankovky, které jsem měl a platil jsem jim za fotky, které mi umožnili udělat. Jedna z nich kojila své miminko, a protože měla i rohy, byla ultra fotogenická, dostala největší bankovku. Bylo to asi 30 USD, což jsou peníze, které zřejmě nevydělají za celý rok. Slzy jí tekly a ochotně pózovala, ale ostatní jí záviděli a začali na ni být strašně zlí.
Oblast Koutammakou na severovýchodě Toga, která sahá až do sousedního Beninu, je domovem Batammaribů, jejichž pozoruhodné hliněné věžové domy se staly symbolem Toga. V této oblasti jsou život, rituály a náboženství společnosti silně spojeny s přírodou. Kulturní krajina rozkládající se na ploše 50 000 hektarů je pozoruhodná díky architektuře věžových domů Takienta, které odrážejí sociální strukturu, krajinu a lesy, vztah mezi lidmi a krajinou. Mnohé stavby mají dvě patra a ty, které mají obilnici, se vyznačují téměř kulovým tvarem nad oválnou základnou. Některé z těchto domů mají ploché, jiné kónické doškové střechy. Budovy jsou seskupeny do vesnic, ve kterých jsou také obřadní místa, prameny, skály a místa vyhrazená pro iniciační obřady.
