Výstup na horu Sinaj, klášter Svaté Kateřiny a město duchů

Toto posvátné místo, na kterém předal podle legendy Bůh Mojžíšovi desatero přikázání, je logicky cílem všech turistů. Samotný klášter je zapsán na seznamu památek UNESCO od roku 2002.

Celá oblast je posvátná pro tři světová náboženství: křesťanství, islám a judaismus. Klášter založený v 6. století je nejstarším křesťanským klášterem, který stále plní původní funkci. Jeho zdi a budovy jsou významné pro studium byzantské architektury a klášterní budovy uchovávají vynikající sbírky ranně křesťanských rukopisů a ikon. Rozeklané hory, v nichž se nachází řada archeologických míst a památek vytváří klášteru dokonalé okolí. Pro návštěvníky se otvírá až v 9 hodin, proto je zbytečné zpátky z vrcholu hory pospíchat.

Konflikt, 1:0 pro nás

Přestože se Sinajský poloostrov teoreticky objet dokola dá, existují tu bezpečnostní rizika, která nám neumožnila jet trasou, kterou jsme chtěli. Po celém ostrově jsou rozmístěni vojáci v obrněných transportérech se samopaly a zátarasy komplikují průjezd do mnoha oblastí. Například pro nás nejzajímavější trasa podél řeky Wadí Fairan do kláštera byla uzavřena kvůli hrozícím útokům a únosům. Přestože jsme trvali na tom, že to projedeme na své riziko, neprošlo to.

Museli jsme jet přes známé letovisko Sharm el-Sheikh a dostat se do kláštera z východní strany. Mnohem větší potíže jsme měli, když jsme se chtěli dostat z města Taba u izraelských hranic do Suezu vnitrozemskou silnicí. Silnice byla pro cizince neprodyšně uzavřena, a protože jsme se rozhodli, že tudy prostě pojedeme, začala z naší strany nátlaková akce. Dvě hodiny dohadování vyústily v to, že jsem se rozhodl zaparkovat auto na protest napříč u vjezdu na tuto silnici. Vojáci nám tam nastražili pro jistotu propichovací pás na pneumatiky a náš protest měl od tohoto okamžiku ještě jasnější kontury.

Buď nás pustíte, nebo tudy nikdo neprojede. Protože ale na průjezd čekala spousta kamionů, vznikl problém. Asi po půlhodině přišla delegace z vedení a řekli, že se rozhodli nám vyhovět. Polovinu trasy jsme mohli projet sami, na druhou polovinu nám byl přidělen obrněný transportér, který nás chránil. 

Čekání na výstup

Když jsme dojeli ke klášteru Sv. Kateřiny, byla už tma. S autem jsme za vstupní bránu, která byla asi 500 m od kláštera, puštěni nebyli. Nechali nás však přespat na místním parkovišti. Jako všude v Egyptě jsme se setkali s velikou vstřícností ale také s obecenstvem. Není běžné, že turisté přijedou, na parkovišti roztáhnou stan na střeše auta, vytáhnou vařič a připravují si večeři. 

Desítky foťáků cvakají, tablety fotí, kamery točí. Byli jsme rádi, že jsme to stihli a pořídili jsme také hromadu snímků

Zároveň jsme si připravovali spaní a sprchovali se v rohu parkoviště. Kočky nám dělaly společnost a my jsme je za to odměnili nějakou dobrotou. Obchodníci zde jsou celou noc, neboť výstup na horu je nejvhodnější kolem druhé ranní, kdy přijíždí řada autobusů s turisty z nedalekého letoviska.

Náš výstup na horu Sinaj jsme odstartovali ve 2.30 ráno. Nechali jsme organizované turistické skupiny jít dříve, ale zároveň jsme chtěli stihnout svítání. Byl nám proti naší vůli přidělen průvodce, který stál asi 300 korun. Cesta nahoru po Velbloudí stezce je dlouhá 7 km a zabrala nám 2,5 hodiny i s krátkými zastávkami u 3 stánků, které leží na trase. Pro nás, kteří jsme poslední týdny na cestách hlavně v autě, to byl docela náročný výšlap. Nejhorší bylo posledních 750 schodů, kdy nohy již neposlouchaly.

Během výstupu potkáváme na kamenité cestě neustále majitele velbloudů, kteří se snaží ulovit někoho, kdo už „mele z posledního“.

Cesta na vrchol je velice monotónní, stále se zakopává o kamení a šlape do velbloudích bobků. Během výstupu potkáváme na kamenité cestě neustále majitele velbloudů, kteří se snaží ulovit někoho, kdo už „mele z posledního“. Byl jsem evidentně nadějný cíl, ale stud mi to nedovolil, a tak jsem s díky odmítnul. Má druhá a podstatně mladší polovička to vyšlápla jedna dvě, i když váží 50 kg i s postelí.

Východ slunce

Když jsme se blížili k vrcholu, předháněli jsme turisty a snažili se východ slunce stihnout, což se nám povedlo jen tak tak. Ve výšce 2.285 m.n.m. jsme si našli vhodné místo k focení a počkali si pár minut, než to krásné divadlo začalo. Desítky foťáků cvakají, tablety fotí, kamery točí. Byli jsme rádi, že jsme to stihli a pořídili jsme také hromadu snímků. Cestu zpět jsme si užívali už za světla. Otevírala se před námi dokonalá skalní scenérie, obrovské skalní stěny, údolní prolákliny a nádherný pohled na památku UNESCO, klášter Svaté Kateřiny.

Dolů se dá sestupovat stejnou cestou nebo po Schodech pokání se 3750 schody, které vybudoval jeden mnich. Jsou ale velmi vysoké, nepohodlné a nebezpečné. Za velmi fotogenickou zastávku se dá považovat tzv. Camel Station, kde je zaparkováno asi 50 velbloudů, kteří odpočívají a přežvykují. Po cestě zde potkáváme desítky dětí, které prodávají vše, co zrovna nepotřebujeme. Vesměs jde o alabastrové sošky a vejce nebo krystaly kamenů.

Město duchů

Sinaj se nachází na křižovatce mezi kontinenty i mnoha kulturami, bouřlivá historie i nedávné incidenty jsou důvodem, proč zde panují výrazná bezpečnostní opatření. Jak jsme osobně zjistili, pro cizince jsou některé cesty uzavřené. Na severovýchodě jsme ale objevili pás pobřeží, které bylo před pár lety pravděpodobně pulsující a turisticky navštěvované, nyní zde jsou veškeré domy, malé i obrovské hotely, zcela opuštěny. Zvláštní oblast několik desítek kilometrů na jih od města Taba, které bylo v minulosti terčem teroristických útoků, z nichž nejznámějším byl útok na hotel Hilton u izraelsko-egyptských hranic, je opuštěná. Klidně je možné strávit v jednom z hotelů několik týdnů dovolené, pokud máte své jídlo a pití, a stát se pánem nemovitosti na libovolně dlouhou dobu úplně zdarma. Protože jsme potřebovali vyprat, opuštěná zóna nám vyhovovala, ale k večeru již na nás padal splín. Přespali jsme v jednom pětihvězdičkovém hotelu bez nábytku i vybavení s vypuštěným obřím bazénem. Zvuky, které se všude ozývaly, nám ale nedovolily usnout. 

Město duchů

Podle informací, které jsme zjistili, tento pruh pozemků podél moře vlastnili beduíni, kteří jsou složeni asi ze 14 kmenů a mají vazby s Negevem, Jordánskem a Saúdskou Arábií. Největším kmenem je Sukwarka, žijící podél severního pobřeží, kmen Tarábín má svá teritoria jak na severu, tak na jihu a kmen Tijáha žije ve středu poloostrova a pochází z Palestiny. Celá staletí prožily v neúprosných podmínkách, což vyvrcholilo tím, že izraelská vláda kvůli sporům a konfliktům veškeré nemovitosti a pozemky vykoupila s úmyslem zde vytvořit určitou nárazníkovou zónu. Pobyt tohoto etnika jí zřejmě působil značné bezpečnostní riziko, a tak přistoupila k tomuto kroku. Lidé, kteří zde přesto zůstali (a je jich opravdu jen hrstka) jsou extrémně negativní, mají velice zlý pohled a jsou nedůvěřiví. Pokud se ale s nimi dokážete chvilku bavit, napětí opadne. V jejich tvářích lze vyčíst velice komplikovaný život, jejich drsné až zvířecí výrazy napoví, že jejich život nebyl lehký.