Z Konga do Burundi a jídlo připravené na motoru auta

Každopádně pár zážitků podobného charakteru jsme již zažili v řadě států Afriky, Indii nebo Latinské Americe, nikdy se ale nejednalo o děti. Toto bylo poprvé. Ctíme sice pravidlo, že nikdy neříkáme nikomu, kterým směrem jedeme, naopak vždy si vymyslíme směr jiný, zde ale vedla jen jedna cesta a tak náš směr nebylo možné utajit.

Silnice v Kongu téměř neexistují

V Kongu jsme krátce, přesto nás hrozně baví. Už při vyslovení názvu KONGO nám mrazí v zádech. Zní to tak tajemně a nebezpečně. Díky technickému stavu našeho auta se však musíme odporoučet. Silnice tu prakticky neexistují a nemůžeme si dovolit zajíždět příliš hluboko do vnitrozemí, protože až nastane opravdu problém, jsme "nahraní".

Přesně v tuto dobu, co čtete tuto reportáž, již probíhají přípravy na expedici ALL AFRICA 2014, která začíná již za měsíc a jedním z prvních cílů bude právě Kongo, kam se chceme vrátit. Pro nás je nyní velmi důležité vrátit se co nejdříve na pevný povrch, sehnat někoho šikovného, kdo odstraní nejhorší technické závady a pokusíme se co nejdříve dostat do Burundi.

Války, znásilňování a násilí unavuje každého

Vrátili jsme se do města Bukavu, kde jsme našli nějakého šikovného svářeče, který nám vše polámané posvařoval, vyměnil tlumiče a ještě nás nechal přespat s autem na jeho zahradě. Přestože strávil na opravě našeho auta asi 4 hodiny, překvapivě nechtěl žádné peníze.

S tím jsme ale nemohli souhlasit. Uvědomujeme si, že nám hodně pomohl a nebylo myslitelné mu nic nedat, byť se tomu velmi bránil. Nakonec dostal 100 USD, z čehož byl úplně vedle. Při zajímavém rozhovoru se zeptal, zda ho nevezmeme sebou do Evropy, když jsme mu odvětili, že klidně ano, obrátil a tvrdil, že svoji zemi strašně miluje, jediné co jim chybí, je prý mír.

Neustálé války, znásilňování místních žen a násilí už prý unavuje úplně každého, a tak by si moc přál, aby už bylo vše špatné za nimi. Má sedm dětí a velmi příjemnou paní. Servis pro náklaďáky mu asi přeci jen nějaké živobytí zajistí, přesto je vidět, jak je z té situace v zemi vyčerpaný, když o situaci mluví, má v očích slzy. Stále dokolečka nám vysvětluje, že nikdo války nechce, přesto hrstka rebelů a vládních jednotek spolu dlouhá léta bojují, což odnáší celá země.

Stále opakoval, že nechápe, že svět nepomůže a nezarazí to. Jednotky mírových sil prý zde mají celou řadu utečeneckých táborů, zajišťují humanitární servis, ale dál se prý nikdo v ničem neangažuje. Mluvil s námi, jako by cítil šanci, že se od nás svět dozví, co je trápí. Naše možnosti jsou ale nicotné, jediné co můžeme, je se o této situaci zmínit v této reportáži.

Horskou cestou do Burundi

Ráno se velmi srdečně loučíme, a protože již máme nejhorší potíže s autem vyřešeny, vybíráme si tradičně tu nejhorší možnou trasu do Burundi, podél hranic do města Uvira. Čeká nás 120 Km klikatou horskou cestou, která se doslova zařezává do příkrého svahu pohoří Monts Mitumba.

Než jsme se vymotali z města Bukavu, bylo poledne. Žádní ukazatelé, žádné směry, spleť silniček a prašných cest, prasklá potrubí a voda přes cestu, jinde se zase řeka neudržela v korytě a teče přes cestu. Museli jsme se prohrabat bahnem na pevnou cestu a to hned několikrát, dokonce přišel na řadu naviják i motorová pila. Ležel přes cestu strom, který zde je již několik měsíců, tak jsme jim od něho pomohli.

Každá cesta, kterou jsme se vydali, byla nakonec špatná a nikdo z místních nám nedokázal správný směr vysvětlit. Když už jsme na správnou cestu po vyčerpání snad všech možností najeli, zjistili jsme, že je extrémně prašná. Prach je tak jemný, že to vypadá, jako když jedeme z vápenky. Auto nemá výkon a jede se čím dál hůře. Bylo jasné, že vzduchový filtr musí být úplně zaneřáděný.

Také jsem věděl, že tak jemný prach se dokáže dostat i do motoru, filtr ho nemusí všechen zachytit a mohlo by být zaděláno na malér. Filtr proto každou půlhodinu čistíme a sušíme. Zážitek z této trasy je ale nezapomenutelný. Horské scenérie, čistá příroda, žádní lidé, v údolí divoká řeka Ruzizi a sluníčko s modrou oblohou, to vše tvoří velmi příjemnou směsici dojmů a pocitů.

Pečeme v motoru

Koupili jsme si už ráno u místních tři obrovská avokáda, dvě ryby a brambory. V této výhni to je nejlepší příležitost si v motoru auta ryby upéci. Naposledy jsme si jídlo tímto způsobem připravovali v Súdánu, kde bylo na slunci asi 70 stupňů.

Nyní je super příležitost to zopakovat. Do alobalu tak zabalíme ryby, zeleninu a vše osolíme. Přidáme olivový olej a vše pečlivě zabalené zacvakneme pod kapotu. Venkovní vedro a vysoká teplota sálající z motoru nám zajistí gastronomický zážitek.

Po 120 km a 7 hodinách jízdy je před námi závora. Přichází k nám úředník a chce zaplatit za projetý úsek. Pokud by chtěl rozumnou částku, dostal by ji. On ale tvrdí, že cena je 100 USD. To se nám opravdu nechce platit a tak začíná vyjednávání. Když se tu znenadání ukáže jiný řidič, běloch, který zde pracuje v rámci nějaké mise a pohotově úředníka informuje, že jedeme k nim a ať částku napíše na jejich účet.

Ani jsem nestihnul nějak rozumně zareagovat a ani poděkovat, onen muž odjel. Máme před sebou volnou cestu, na hranice Burundi to máme jen 10 km. Protože projíždíme kolem místní školy, děti nás velmi silně kontaktují, zastavujeme a zvědavým dětem předáváme asi 20kg balík plný pastelek, sešitů, ořezávátek, pravítek a jeden použitý notebook. Vše nám dala na cestu firma Origo s požadavkem, ať dle svého uvážení tyto věci předáme někomu, kdo je opravdu potřebuje.

Burundi

Do Burundi se nám podařilo dostat díky naší proříznuté puse bez uhrazení poplatku 40 USD. Zanedlouho po projetí jsme dojeli do Bujumbury, hlavního města tohoto "pidistátečku". Když si pročítáme historii země, nestačíme se divit. Jen když se podíváme něco málo přes sto let zpátky, v letech 1880-1890 byla země kolonizována Německem, k východnímu Německu byla země v letech 1890-1919 přiřazena, během 1. světové války zemi ovládla belgická vojska, v roce 1923 se stává mandátním územím Spojených národů pod správou Belgie, 1962 je dosaženo nezávislosti a stává se královstvím. Zavražděn byl jak premiér, tak princ, následník trůnu, následuje řada státních převratů, povstání a rozsáhlé masakry obyvatel v letech 1965, 1972, 1988 a 1992.

Vlastně v každém období se vraždilo a byly to desítky až stovky tisíc mrtvých. 1993-2005 probíhá občanská válka. V roce 1993 byl zvolen první prezident, který byl ale ještě ten rok zavražděn, v roce 1994 byl zvolen další prezident, který byl sestřelen v letadle spolu s prezidentem Rwandy. Na tak malou zemi tolik hrůzy, to je strašné. Každopádně v roce 2013 nám přijde země velmi klidná a čistá.

Hlavní město Bujumbura je celkem moderním městem a žádný velký ruch zde není. Spíše nám připadá, že je město vylidněné. Je zde celá řada krásných restaurací, a tak vybíráme tu nejlepší Le Cafe Gourmand se střešní vyhlídkou a internetem. Protože zde mají základny některé velmoci, stále zde přistávají a odlétají vojenská letadla, jsou tu i utečenecké tábory s vysokými ostnatými ploty, vojáci mírových jednotek jsou ve stálé pohotovosti schováni za hromady pytlů s pískem.

Další den se jdeme vykoupat na pláž jezera Tanganika, která je ale přeplněna místními, restaurací tu je spousta. Zajímavé jsou malby na domech, které jsou zachyceny na řadě fotografií. Bohužel zde není možné vybrat peníze z bankomatu, a protože nám docházejí, musíme si je vyměnit u místních "šmelinářů" za vysoký poplatek 40%. Za blbost se hold platí.

Město Bujumbura znají Češi velmi dobře, pocházel odtud Mareček ze známého filmu o básnících. Ptáme se na něj, ukazujeme jeho fotku, ale nikdo ho nezná, bohužel. Když město opouštíme, daleko od něho nás zastavují policisté, kteří požadují doklady a přestože jim je všechny vydávám, stále jich není dost. Policisté tvrdí, že nám něco chybí, a proto se jeden z nich rozhodne, že pojede s námi zpět do města na policejní stanici to vyřešit.

S tím ale nesouhlasím, v nestřežený okamžik mu všechny doklady vytrhnu z ruky a odjíždím. Ve zpětném zrcátku nevidíme paniku, ale úplný nezájem. Jako by byl policista rád, že jsem na to šlápnul. Zastavujeme na pěkném místě s vyhlídkou na všechny strany, roztahujeme solární dobíječku od firmy Energia na cesty a než si uvaříme oběd, máme počítač i mobil nabitý.