Pohlednice z cest: Kolem vrcholů Drei Zinnen na sněžnicích

Dračí zuby. To je první, co mě napadá, když se blížíme z údolí. Ten pohled znám ze spousty fotografií, ale přesto mě zarazí. Na planině jako by přistály tři kosmické lodě. Kolmé stěny zaseknuté do kamenného valu. Tre Cime/Drei Zinnen. Výprava kolem ikonických skal začíná.

Vyrážíme od chaty Rifugio Auronzo. Široko daleko nikdo. Těžko si představit, že v létě je tady jedno velké parkoviště. Stovky vozů. Dokonce se sem serpentinami vydrápou i obytná auta. Chodník je překvapivě pohodlný. Míříme na severovýchod. V hloubce po pravé ruce se zimní slunce odráží od vodní hladiny. Je to Lago di Santa Caterina. 

Maličké domy, ulice a silnice jako šedé linky: pohled jako z paluby letadla. Aby ne, nadmořská výška nejvyššího vrcholu je 2 999 metrů nad mořem. Vlevo postupně míjíme vrcholy Drei Zinnen. Přichází sedlo, které je odděluje od masivu Paternkofel. Navátý sníh. Přichází čas sněžnic. Od časů severoamerických Indiánů se změnily. Ohýbané dřevo s výpletem vystřídal plast. Pohyblivé vázání, kovové hroty a „drapák“, který se při pohybu nohy „zakousne“ do sněhu. Stačí nastoupat pár desítek výškových metrů a za sněhovou hradbou se otevře výhled na planinu Drei Zinnen. 

Na první pohled krajina mezi horskými štíty vypadá jako rovná plocha. Ale zdání klame. V dálce svítí fasáda budovy. Je to Rufigio Locatelli (Dreizinnenhütte). Ticho. Počasí se vybralo. Sníh se třpytí, modrá obloha. Tohle je místo, kam by měl člověk chodit jen na návštěvu. Stát, dívat se a mlčet.

Sepp Innerkofler

První horská bouda tady vznikla už počátkem osmdesátých let 19. století. Neomítnutá kamenná budova nabízela malou kuchyň a místo pro přespání osmnácti návštěvníků. Zlatou éru zažila za Seppa Innerkoflera. S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že to byl Reinhold Messner „Belle Epoque“ ze Sesta/Sextenu. V časech před První světovou válkou proslul jako špičkový horský vůdce a vynikající horolezec. Podnikl mnoho prvovýstupů a vytyčil nové lezecké trasy. Mimo jiné v roce 1890 slezl severní stěnu Cima Piccola/Kleine Zinne. Byl nájemcem Rufigio Locatelli /Dreizinnenhütte. Chata v jeho éře vzkvétala. To zkončilo přesně 23. května 1915, kdy italské království vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku. 

Hranice mezi mocnářstvími protínala oblast na planině. Innerkofler se převlékl do císařské uniformy. Hlídka pod jeho vedením, tvořená zkušenými horaly a lezci, obsadila klíčový vrchol hory Monte Paterno/Paternkofel (2744 m), dominující celé náhorní plošině. Bojové postavení na vrcholu nebylo stálé, zásoby by musely plynou příkrou severní stěnou. Tolik horolezců, schopných vynášet za každého počasí potřebné zásoby, Rakušané neměli. Velitel se proto rozhodl obsazovat Paternkofel pouze přes den malými hlídkami zkušených horalů. Díky tomu mohl Sepp Innerkofler 25. května 1915 z vrcholu Paternkofelu přihlížet, jak italské dělostřelectvo ničí „jeho“ chatu Dreizinnenhütte. Jeho životní dílo skončilo v plamenech. 

O pár dní později se císařská hlídka nemohla kvůli počasí na vrchol vrátit. Italové, z jejichž strany byl na vrchol snadnější přístup, toho využili. 29. května 1915 na něm vybudovali své opevněné postavení. Počátkem června přesunuli do štěrbiny Gamsscharte (Forcella Camoscio) pod vrcholem horský kanón. Jeho palba, která se ze strategického postavení na vrcholu ideálně řídila, byla pro rakousko-uherské síly velmi nepříjemná. Císařovi vojáci dostali rozkaz vrchol znovu ovládnout. Nižší velitelé považovali akci za sebevražednou. 4. července 1915 brzy ráno začal Sepp Innerkofler s pěti muži stoupat na Paternkofel. 

Další skupina se pokusila napadnout italské dělo ve štěrbině. Innerkofler se na vrchol dostal. Nicméně útok ztroskotal a horský vůdce zahynul těsně pod vrcholem. Okolnosti jeho smrti nejsou dodnes objasněny. Podle některých pramenů se mu podařilo vhodit do italského postavení tři granáty. Žádný z nich neexplodoval a horala zezadu zasáhla kulka z rakouského kulometu. Italští vojáci, Alpíni, jej pohřbili na přímo na vrcholku.

Pohlednice z cest na větší mapě

Cesta dolů

Na výlet kolem ikonických vrcholů počítejte s několika hodinami. Záleží samozřejmě na fyzické kondici, sněhových podmínkách a počasí. Místní doporučují najmout si horského vůdce. Dolů do civilizace se můžete vrátit po svých. Ale mnohem zábavnější, a také rychlejší, je si půjčit u chaty Rifugio Auronzo sáňky a vyzkoušet si svoje „pilotní schopnosti“ v serpentinách horské silnice. 

Kdo naposledy seděl na takovém přibližovadle v dětství, může být poněkud překvapen několika očividnými fakty. Za prvé: v opravdových horách jezdí sáňky fakt rychle. Za druhé: řídit sáňky v serpentinách vysokohorské silnice je fyzicky docela náročné. Za třetí: sluneční brýle jsou nutností, jinak přes odletující sníh nic neuvidíte. A odletovat bude, když se zuřivě budete snažit udržet sáňky v jízdní dráze. Adrenalinový zážitek k nezaplacení.