Iráklia vlastně zase tak malá není. Je největším ostrovem v egejském souostroví Malých Kyklád a najdete ji mezi rozhodně známějšími kykládskými ostrovy Naxos a Ios, které mají na své „mapě“ i některé české cestovní kanceláře. Sama je obklopena ještě miniaturnějším souostrovím Velkých a Malých Avel, které nenajdete na skoro žádné mapě. Takže si zkrátka můžete vybrat - velká, či malá, Iráklia vás přivítá s otevřenou náručí a po prvním šoku z absolutního, až stoického klidu, který tady na Vás líně skočí hned, co odpluje loď, kterou jste právě přijeli, vás vtáhne do svého vlastního tempa. Ano, tady čas plyne opravdu jinak.
  |
Kromě moderní kresby na úvod a v pobřežním skalisku umístěného mega nápisu WELCOME, který Vás až hollywoodsky rozesměje, tvoří „uvítací výbor“ ostrova ještě betonová budka, nejspíš sloužící jako čekárna pro cestující v přístavu v případě nepříznivého počasí, osázená cedulemi s nabídkou turistických služeb a mapkou ostrova, a pár přilehlých laviček pod stinnými tamaryšky.
Právě jste připluli do přístavu Agios Georgios, který je hlavním a taky jediným přístavem ostrova o rozloze 18 km2, s max. délkou 7 km. Hlavní město Iráklie ovšem musíte hledat o pár kilometrů dál - ve vnitrozemí, jak už u egejských ostrovů bývá historickým zvykem, nebotˇ časté nájezdy pirátů ve středověku nutily ostrovany hledat hůře přístupná, a tím pádem bezpečnější útočiště v horách. Zdejší hlavní město se ovšem nejmenuje Chóra, jak byste možná po zkušenostech z jiných řeckých ostrovů očekávali, ale Panagia (Panna Marie). Dostanete se do něj po po přibližně třech kilometrech pěšky po jediné ostrovní asfaltce.
Ostrov a bohyně šťastné náhody
V hlavní sezóně, která je tu zhruba od poloviny července do posledního srpnového víkendu, ovšem ostrov ožívá natolik, že zde funguje i místní „MHD“ - tedy rozuměj obstarožní minibus, který v pravidelných, až lehce občasných intervalech jezdí z přístavu přes největší pláž ostrova Livadi do Panagie a zpět. Jízdní řád je sice vyvěšen na sloupu elektrického vedení hned na začátku zátoky Agios Georgios, který zároveň slouží jako autobusová zastávka, ale na větrem odrbaném papíru je raději i mobil na řidiče. Jsme přeci v Řecku.
V antice byl ostrov zasvěcen bohyni šťastné náhody Týché, jejíž svatostánek stával hned vedle Diova chrámu. Ruiny obou svatyní jsou stále patrné v místě, kterému místní říkají Kastro, tedy hrad. V lokalitě Kampos, kde se domnělý hrad nachází, byly odkryty nejen zbytky helénistické citadely ze 4.-2. století před naším letopočtem, ale i výrazně starší stopy historie, včetně nekropole ze 3. tisíciletí př. n.l., z období tzv. Protokykladské kultury. Koneckonců Iráklia (spolu s ostovy Koufonissi, Schinoussa, Donousa a Keros) je součástí Malých Kyklád, kde právě tato civilizace, považovaná za jednu z nejstarších v Evropě, vznikla. Jejím centrem byl dnes neobydlený ostrov Keros, jehož archeologický průzkum přinesl loni v létě senzaci v podobě nutnosti přepsat minimálně evropské dějiny mladší doby kamenné.
Kalokairi. Řecký ostrov, který ve skutečnosti (ne)existuje |
Na Keros z Iráklie v pohodě dohlédnete. A nejen tam. Z několika bodů na ostrově je totiž výhled doslova pro bohy. Ideální je si udělat příjemný trek na nejvyšší horu ostrova s příznačným názvem Papas (kněz), která ční do výšky 420 m.n.m. Z této výšky za dobré viditelnosti a při pověstné kapce štěstí lze napočítat až 19 ostrovů! Před takovým výhledem bledne závistí i pověstná santorinská Kaldera.
Na úpatí hory Papas narazíte na dva protilehlé vstupy do dech beroucího jeskynního systému. Zatímco dnes jsou jeskyně vítaným, lehce adrenalinovým dobrodružstvím, které absolvuje většina turistů, co se zdrží déle než den, v dobách, kdy Řecku a světu veleli božští Olympané, byly jeskyně obydlím jednookého obra, kyklópa Polyféma. Toho si určitě vybavíte z četby Odyssey, neboť právě Odysseova zastávka zde při jeho strastiplné cestě zpět z dobyté Tróji na rodnou Ithaku je Hómérém vylíčena obzvlášť barvitě.
Odysseus a obr
Odysseus a jeho hrdinští rekové se zastavili na ostrově vzdát čest hromovládci Diovi a pomodlit se za šťastný návrat domů. Polyfémés, syn boha moří a oceánů Poseidona a Thúsy, který na ostrově žil spolu se svými bratry a v jeskyních ukrýval svá početná stáda, se Odyssea zalekl, a uvěznil jej i s jeho družinou v jedné z jeskyní. Kyklóp pak navzdory pravidlům řecké pohostinnosti každý den snědl dva Odysseovy muže. Jednoho večera se jej nudící se obr zeptal, jak se jmenuje. Odysseus, s chytrostí sobě vlastní, odpověděl, že jeho jméno je Nikdo.
Obr mu v projevu vděčnosti za „přátelský“ rozhovor slíbil, že jej sní až jako posledního. Začalo jít do tuhého. Další večer Odysseus lstí opil kyklópa těžkým vínem a pomocí nažhaveného ostrého kůlu jej oslepil. Polyfémův šílený řev probudil jeho bratry. Když se jej dotázali, kdo mu ublížil, zařval jen: Nikdo!! Odysseus a jeho muži pak ráno prchli z jeskyně tak, že se zespod přitiskli k ovcím, aby je zraku zbavený kyklóp nenahmatal. Pak doběhli k lodím a prchli z ostrova. Když Polyfémés zjistil, co se stalo, ve své zuřivosti za nimi vrhal kusy skal s cílem lodě potopit. Naštěstí neměl příliš přesnou mušku, a tak vznikly ostrůvky Avely (Avelonissia) tvořící koloritní JZ pobřežní pás Iráklie.
Příroda Iráklie neláká jen na největší kykládskou jeskyni (a 7. největší v Řecku), kam po stopách kyklópa musíte doslova po čtyřech, ale zato když překonáte lehce klaustrofobický vstup do jeskyně, budete odměněni nádherným dómem, ve kterém je nyní skalní kaple zasvěcená křesťanskému patronu ostrova svatému Janovi. Zážitkem je jistě i setkání s některým z 26 druhů dravců, kteří se na ostrově vyskytují. Při pohledu na orly mořské či bělohlavé nebo sokola Eleonořina si jistě vzpomenete, že právě orel byl atributem mocného boha Dia.
Tymiánem provoněný skalnatý ostrůvek je rájem i pro potápěče a milovníky šnorchlování. U pláže Alimia, na západní straně ostrova, totiž narazíte doslova na podmořskou perlu-v hloubce pouhých 9 m najdete vrak německého hydroplánu z 2. světové války. Německý letoun ARADO AR 196 se zřítil v průběhu vojenské operace. Na Iráklii za války vysílalo i tajné rádio monitorující německé operace v regionu, o kterých odvážní patrioté informovali spojenecký velící štáb v Káhiře.
Iráklia je místem, které si zamiluje každý gurmán. Zdejší med provoněný divokým, horským tymiánem, patří k nejlepším v Řecku a sýry, jako jsou mizithra, xinomizithra a anthotyro, jsou vyhlášené a plné chuti. Cokoliv tu vlastně sníte, bude nejspíš v bio-eko kvalitě, at´už původem z místních, leč omezených zdrojů, nebo ze sousedního Naxu, který slouží jako hlavní zásobovací základna pro celé souostroví Malých Kyklád. Pokud milujete ryby a mořské plody, tak čerstvější jste ještě určitě nejedli. A zdejší fava (žlutý hrách), stejně jako ta ze sousedního ostrůvku Schinoussa, je prý podle znalců lepší i než ta santorinská, která je považována za jeden ze zázraků řecké kuchyně. Žlutý hrách fava je zde tak populární, že právě na vedlejší Schinousse má dokonce i svůj vlastní festival. A věřte, že s naší hrachovou kaší má zdejší pokrm fava opravdu pramálo společného. Připravuje se za tepla i studena, bývá hojně politá domácím olivovým olejem a čerstvou citrónovou šťávou, ozdobená naloženými poupaty kapari a zkaramelizovanou cibulkou.
Ochutnat poklady zdejší typicky ostrovní gastronomie můžete v několika málo tavernách, které spočítáte na prstech jedné ruky. Ovšem jen v létě. Přes zimu nefunguje ani jedna. To je pak jediným otervřeným místem na ostrově místní supermarket s lehce archivním stylingem, který slouží zároveň jako tradiční kavárna, ouzerie, cestovní kancelář a místo, kde si můžete koupit lodní lístky. V sezóně sem třikrát týdně zajíždí i velký trajekt z Athén (přes Naxos a Amorgos) a pár výletních lodí z Naxu, stejně jako stařičký trajekt Skopelitis, který zůstává jedinou jistotou spojení s „civilizací“ i v zimních měsících, kdy je plavba zdejšími rozbouřenými vodami pro skoro 60 let starou lodˇ někdy doslova bojem o holý život.
Nejbližší lékárna je na Naxu a na ostrov dvakrát týdne dorazí veterinář. Chodí k němu všichni. Poslední roky vnesly do místního poklidu trochu života, vyrostlo tu pár ubytovacích kapacit pro turisty, ovšem půjčovnu aut, ani benzínku tu nenajdete. Zdejší asfaltka má tři kilometry a žhavou novinkou je bankomat pod hřbitovem, který ovšem funguje pouze v létě.
Pokud se na ostrově zdržíte více než pár hodin, je téměř jisté, že o Vás do druhého dne bude vědět většina z přibližně stovky stálých obyvatel tohoto zapomenutého ráje. A druhý den večer budete většinu z nich znát už jménem. Nikosů je tu minimálně 7, Dimitrisů tak 12, asi 15 Marií a zbytek stejně zapomenete po druhé margaritě na terase baru En Lefkos, kdy za zvuků decentního lounge pochopíte, že zen může mít více podob.
Dítětem Štěstěny se ovšem stanete ve chvíli, kdy vám ujede poslední lodˇa než se stačíte vzpamatovat, přistane vám na rameni těžká, upracovaná Nikosova ruka a uslyšíte: Don´t worry, come, have one more margarita. The boat will come tomorrow. Now be happy. Ano, jedinečnost okamžiku, být šťastný tady a teď, navzdory okolnostem. To je tajemství ostrova bohyně šťastné náhody Týché. Ostrova, kde vás nikdo nenajde.
