Rozhodně máme v plánu jeho veličenstvo navštívit, zatím jsme ale od něho odpověď na naši žádost o přijetí neobdrželi, takže návštěvu odkládáme na později. Nic nám ale nebrání si zemi procestovat a navštívit některá zajímavá místa. Celé území se nachází v nadmořské výšce mezi 1.400 a 3.482 m.n.m.
Lesotho patří bezpochyby mezi nejchudší země světa, má ale pro svého souseda, co se týče pitné vody, strategický význam. Země jezer totiž patří mezi důležitou zásobárnu pitné vody pro JAR. Na jeho území se dokonce nachází druhá největší přehrada v Africe, a protože jsme již viděli tu největší, jedeme se samozřejmě podívat i na tu, která má v hierarchii přehrad stříbrnou medaili. Asi 2 miliony Lesothanů žijí ve stovkách vesnic posetých na svazích, jediným větším i největším městem zároveň je Maseru, které plní funkci hlavního města s pouhými 200 000 obyvateli. Je to vlastně velmi vtipné, pokud by hlavní město nebylo ucpané auty, za 15 minut se dá projet z jedné strany na druhou.
Legendární průsmyk Sani i nádhernou, nejvýše položenou hospodu v Africe opouštíme a míříme směrem do vnitrozemí. Cesty jsou prašné, kamenité, překonáváme jednu serpentinu za druhou. Králi už naštěstí došlo, že musí vytáhnout z pokladnice alespoň nějaké peníze, a tak zde míjíme asi stovku dělníků, kteří pracují alespoň na dílčích úsecích, prudkých stoupácích. Problematické úseky opatřují vysokou vrstvou betonu, práci dělají svépomocí na místě, míchají zde beton, srovnávají ho prkny a vše dělají tak nějak primitivně. Žádná těžká technika, stroje, nic. Jen mraveniště lidí.
Důchodci nás odrazují od těžkého terénu
Naším příštím cílem je přehrada Katse Dam. Cesta, která k ní vede, je neuvěřitelná. Po hodině jízdy a ujetých 20 km potkáváme v protisměru pět aut, obyčejná SUVéčka napěchovaná americkými důchodci ve věku mezi 70-80 lety. Jsme překvapeni, jsou odvážní, mají půjčená auta, vydají se na takovou cestu za dobrodružstvím, místo aby si užívali kavárničky a dortíčky, galerie nebo lavičky v parcích. Víme, že „Amíci“ takoví jsou, jenže jejich složení nás dostalo. Na maličkém plácku, kde se dá jen tak tak vyhnout, vedle sebe zastavujeme, máme v plánu zjistit, v jakém stavu se cesta nachází a za jak dlouho se tento úsek dá projet.
Po stopách UNESCO: Lesothský průsmyk Sani už je přístupnější |
Je zase zajímá, za jak dlouho bude asfalt. Připravují nás na to, že tento úsek zhruba 80 km jeli 8 hodin. Velmi se snažili nás přesvědčit, ať to otočíme, že to je něco strašného a že by již nikdy tudy dobrovolně nejeli. Překvapivě tvrdí, že to asi nedáme, že jsme příliš vysocí, naložení a že je zde několik úseků, které jsou velmi problematické. Koukáme na ně jak na zjevení. Důchodci v poloterénních autech nás, mladé kusy, odrazují? Jako že oni to dali a my ne? To si snad dělají legraci. I když se musím přiznat, že jsem po první hodině zvažoval, že bych se možná opravdu vrátil, že není nutné hned na začátku expedice auto zlikvidovat v prvním složitém terénu. K přehradě se dá dojet sice po delší, ale po mnohem lepší cestě. Jenže po tomto rozhovoru nám je jasné, že to vzdát nemůžeme. Co bychom to byli za cestovatele, které trumfne kdejaký americký důchodce? To teda ne.
  |
Na oplátku je připravujeme na to, že mají před sebou stejně hnusnou cestu, ale že již budou na rozdíl od nás v cíli do hodinky. Jiný řidič zase lamentoval, že nemá žádné rezervy, že všechno propíchnul, že už má půjčené dvě rezervy od ostatních. Byl rudý jako rak, měl toho dost a to byl o dost mladší než oni. Každopádně pokračujeme, rozhodně se nenecháme zastrašit partou sympatických staříků. Samozřejmě víme, co máme za sebou my, takže měřítka ostatních jsou většinou velmi zveličována. Také si říkáme, pokud oni za 8 hodin, my za 5.
Myslel jsem si, že důchodci měli každou hodinu přestávku, svačinku, kafíčko z termosky, čůrání a že nám to bude trvat určitě polovinu času. Po pár kilometrech doháníme jiné auto, ve kterém sedí mladý páreček v teréňáku, otáčí se a po krátkém rozhovoru zjišťujeme, že to vzdávají. Už se stmívá, a tak si najdeme krásné místečko ke spaní. Hvězd je tolik, že nám přišlo, že něco na té obloze nesedí, že je něco špatně. Vaříme si naši první večeři, nad hlavami nám létají netopýři, je neuvěřitelné ticho a čistý, velmi mrazivý vzduch. Jdeme spát už v 7 hodin, abychom mohli ještě před rozedněním vyrazit.
Náročná, ale nádherná cesta divokou přírodou
V noci byla velká zima, možná kolem nuly, ale máme tentokrát tlusté peřiny, a tak zima nemá šanci. Než přijedeme k přehradě, musíme zdolat ještě posledních 30 km po kamenité cestě. Terén byl včera těžký, ale pokud máme trpělivost se sunout rychlostí 5- 10 km/h, tak to není žádný problém. Byl tam sice jeden komplikovaný úsek s velmi strmým sešupem, sklon byl opravdu veliký, cesta navíc skloněna do vrtule, žádná svodidla, prudké srázy mířící přímo do řeky a k tomu naše vysoké a těžce naložené auto, to byl zajímavý koktejl, ale nic, co by nás mělo vystrašit. Spíše jsme mysleli na ty důchodce, kteří byli fakt dobří, neboť to co zdolali v relativně obyčejných, plně naložených a ne příliš vysokých autech bylo obdivuhodné. Měli jsme radost, že jsme pokračovali dál, neboť příroda zde v totální divočině má obrovské kouzlo.
Absurdita, která pobaví
Najednou nás čeká překvapení, no to snad není možné. Ze vzdálenosti asi jednoho kilometru zahlédneme nádherný, úplně nový most, na který vede nová asfaltka. To je teda něco. Asi 500 metrů před mostem je první dopravní značka, která upozorňuje řidiče na to, že končí praška a začíná asfalt, kdyby to někoho náhodou nenapadlo. Jinak je jasné, že by to pochopil i hluchý nebo slepý. Strašně nás baví ty absurdity, kterých je v Africe opravdu dost. S radostí najíždím na nádherný povrch, zastavím, lehnu si pod auto a kontroluji škody na podvozku.
Teče nám olej z obou náprav, hromada hadiček a kabelů je uvolněna, což vyřeší drát a izolepa. Uděláme ještě pár fotek, umyjeme interiér od nánosu prachu a jedeme k mostu. Je neuvěřitelné, že dokážou něco tak pěkného postavit. Jenže ouha, další překvapení nás čeká o dalších 500 metrů za ním. Následuje dopravní značka, upozorňující na končící asfalt a začínající prašku. To nás teda pobavili a jsme zase tam, kde jsme byli předtím. Pouhý kilometr krásné silnice.
Přehrada s několika NEJ
Katse Dam je krásná přehrada dlouhá 710 metrů, zasazená mezi skalními stěnami a přehrazena mohutnou vypouklou hrází širokou 60 metrů. Dílo má ještě další dvě prvenství, je nejvýše položenou přehradou v Africe postavenou v nadmořské výšce 1.993 metrů s výškou hráze 185 metrů, která je také nejvyšší vůbec. No a ještě několik monstrózních údajů. Betonová část přehrady je těžká asi 5.000.000 tun a pojme 2.000 km3 vody. Je tu hluboké ticho, jde z toho trochu strach. Sedíme na okraji, děláme si salátek, máme dostatečnou zásobu olivového a avokádového oleje, dobrou zeleninu i 100 krabiček tuňáka. Odpočíváme, poleháváme, počítáme ovce pasoucí se ve svahu pod námi a říkáme si, tady bychom dokázali žít. Voda je pro JAR velmi zajímavý artikl, pro Lesotho zase znamená jistý a velmi důležitý výdělek. JAR prý platí Lesothu za vodu každý měsíc téměř 30 milionů randů (60 milionů korun).
Stopy dinosaura
Dalším našim cílem jsou dinosauří stopy. Jediným vodítkem ale dle průvodce bylo, že je najdeme za kostelem ve svahu pod převisem, několik kilometrů za vesničkou Masitsaneng u misie Maphutseng. Přes tyto informace jsme zde jezdili asi hodinu sem - tam a nebyli jsme schopni místo najít. Když už se nám zadařilo, pověsili se na nás 3 kluci, kteří nás chtěli provázet. Obvykle nabídky průvodců odmítáme, což jsme učinili i v tomto případě, protože raději si zajímavá místa vyhledáme sami, přijde nám to dobrodružnější a nemusíme za to nikomu platit.
Když je ale někdo neodbytný, nakonec svolíme. Ještě ve zpětném zrcátku vidím, že náš nezájem akceptovali, nepřesvědčovali nás, neběželi za námi ani vedle nás. Jakmile jsme ale zmizeli z jejich zorného pole, začali utíkat a zkratkou si nás nadběhli, byl to asi kilometr ostrého běhu. Poté dělali, jako by nás nikdy neviděli a opětovně nabízeli své průvodcovské služby. Málem bychom jim na to skočili, kdyby nebyli tak zadýcháni. Prokázali ale obrovskou snahu, a tak jim dáváme šanci si vydělat. Jsou tři, zavíráme auto, jeden zůstává u něj a hlídá a dva nás doprovází. Vypadalo to ale, že tam nikdy sami nebyli, že jsme jejich první klienti, neboť sami hledají cestu. Pěšina je velmi zarostlá a vede po prudkých srázech a skalních stěnách, často pěšina končí a musíme se vracet. Někdy se nám zase na skalní převis nepodaří vyšplhat, a tak musíme hledat jiné přístupové trasy.
Asi po 20 minutách šplhání a odřených loktech dosahujeme vrcholu. Ukazují nám prstem jediné otisky dinosaura, které se prý zachovaly. Světe, div se, jsou asi 5 metrů vysoko zespoda skalního převisu. Nechápeme, jak je možné, že nejsou na zemi, proč jsou na stropě? Máme obavu, že nás tahají za nos, ale oni nás přesvědčují o opaku. Na druhou stranu si říkáme, že to je před hodně dávnou dobou, asi tam byla skála, která později upadla nebo bůhví jak to bylo. No nic, máme to vyfocené, mladíci příběh o stopách neznají, a tak nás ještě na naše přání protahují myší dírou ve skále a ukazují další zajímavá místa.
Po hodině jsme zpět u auta, obdarujeme je všechny tričkem od firmy ORIGO a 100 randy (200Kč). Snažíme se jim vysvětlit, že se musí do příště naučit nějaký příběh o dinosaurech, neboť o nich nevědí vůbec nic. Jinak že z nich průvodci nikdy nebudou. Ono nechat si zaplatit od turistů jen za to, že je odvedou na nějaké místo, je dost málo. No abych řekl pravdu, mám trochu pochybnosti, zda se jedná opravdu o stopy dinosaura, ale to není důležité. V knize píšou, že zde jsou, kluci nás dovedli k místu, kde něco opravdu je, takže to nebudeme rozebírat.
Jak oblafnout mouchu TSE-TSE
Co nelze v Lesothu přehlédnout, jsou záchody. Každičká chýše má postavenou kadiboudu, ze které vede plechová, do dálky svítící trubka. Vypadá to tu všude tak nějak divně, takové stavby jsou určitě výrazným rušivým elementem a to nám vadí. Pídíme se proto po smyslu tohoto zařízení. Nikde jinde tato zařízení nejsou, jen v Lesothu. Dozvídáme se, že obyvatelé měli velké potíže s mouchami TSE-TSE, které přenášení spavou nemoc i jiné nemoci.
Král asi rozhodl, že tomu udělá konec. Vypadá to, že nařídil, že každý člověk musí mít přístup k hygienickému zařízení, a tak se i stalo. Smyslem celého nápadu je, že se ani člověk, ani jeho jídlo se nedostanou do kontaktu s mouchami, které se dostaly do kontaktu s výkaly. Výrazně bylo sníženo riziko nakažení úplavicí i dalšími nemocemi. Funguje to tak, že mouchy se dovnitř dostanou instinktivně přímo přes WC, ale již nemají šanci se dostat zpět. Do spodní části WC je totiž zavedena trubka, která přivádí do podzemí světlo. Jenže je překryta gázou. Když jdou mouchy za světlem, nedostanou se přes nainstalovanou gázu a zůstanou v díře, kam dobrovolně přiletěly, navždy. Je to taková dokonalá past. Podmínkou je, aby obyvatelé zavírali jak WC, tak dveře, jinak by světlo vyvedlo mouchy stejnou cestou, kterou se tam dostaly,ven.
