Daly jsme se spolu do rozhovoru a krom otázek, které se točily kolem češtiny, se ptala na mé dojmy z Koreje a srovnání se životem v České republice. Díky tomu jsem se přistihla, že už to vlastně ze sebe těžko lovím, že ony „čerstvé“ oči už uvykly po čtvrt roce korejské realitě nebo už jsem se s některými rozdíly stačila natolik smířit, že už je zkrátka nevnímám. Když jsem se pak odpoledne vracela domů, říkala jsem si v duchu: „Tak naschvál, co mě teď jiného, nečeského cestou potká?“
Protože jsem zrovna míjela parkoviště, první odpověď byla nasnadě – barevnost aut. Tedy spíš nebarevnost. Za celou dobu jsem tu neviděla jediné červené, modré, zelené auto. O žluté nemluvě, to už by byla čirá extravagance. Mluvím o autech osobních. Červené, které rozváží Coca- colu, na silnici samozřejmě uvidíte. Prostě skoro všechna auta se pohybujou v barevné škále bílá-béžová-šedá a jejich odstíny. Co se týká značek, vedou samozřejmě ty korejské, občas zpestřené BMW či Mercedesem.
U vozidel místní produkce, zvlášť u té vyšší třídy, jsou to logicky modely v Evropě nevídané. Volanty mají vlevo stejně jako Evropě, na rozdíl od Japonska, kam je to z jihu Koreje přes vodu jen maličko přes 200 kilometrů. Mimochodem – když jsem svým studentům řekla, jak většina Čechů vyslovuje Hyundai („hjundaj“, případně „hundaj“) pobavili se; konečně taky Češi vyslovujou něco korejsky špatně a nejen oni česky. Správně po korejsku je to „hunde“ s tím, že ono poslední „e“ není příliš otevřené. A jestli někdo autem téhle značky jezdíte, tak vězte, že jezdíte „moderním“ autem.
Přesně tohle Hyundai v překladu znamená – modernost. Přeskočím od Hyundai k Samsungu. Překlad téhle korejské značky je trochu poetičtější – tři hvězdy. Zakladatel firmy si prý přál, aby se jeho společnost stala věčnou jako hvězdy na nebi.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura. |
Ona nebarevnost se promítá i do oblečení. V červeném svetru nebo péřovce tu zkrátka nikoho nepotkáte, a pokud ano, bude to určitě cizinec. Dokládá to příhoda, kdy jsem viděla na velkou dálku, že se ke mně v kampusu blíží někdo ve žlutém, a okamžitě mě napadlo, že to nemůže být Korejec. Jasně, byla to má kolegyně Kinga z Polska.
Střihově oblečení nepřekvapí, Korejci preferujou jednoduchost. I proto jsou tady populární obchody japonských značek Muji a Uniqlo, které jsou založené na jednoduchém designu. Co mě překvapuje pořád, je kombinace naducaných péřových kabátů a bund s otevřenými botami naboso, případně u žen super teplý svrchník se šálou, sukně a žádné punčocháče. Jestli se už jednou do zimních svrchníků obléknou, jen tak je nesvlékají – ani studenti při výuce ve škole, ani v přetopených autobusech městské dopravy.
Předpokládám, že naše termoregulace musí být postavena úplně rozdílně. Vtipným „doplňkem“ žen je natáčka na ofině, a to i na veřejném místě. Když jsem to viděla poprvé, myslela jsem si, že jde o nedopatření. Nikoliv, potkáte tak klidně dívčinu v autobuse nebo prodavačku v obchodě. Až dotočí, sundají, jakoby se nechumelilo.
Korejky mají velkou slabost pro kabelky. Obchody proslulých evropských značek bývávají plné do „covidové“ kapacity, a tak se mi v Soulu poštěstilo vidět nemalou frontu před jedním obchodem. Byl na kabelky značky Chanel. Pro někoho, kdo si pamatuje z dětství fronty na pomeranče, docela absurdní podívaná.